Uvedu-li zde výhrady, případně doplňky k některým z nich, předesílám, že jsem si vědom nevděčnosti své role narušitele zaběhnutého stavu věcí. S kůží na trh jdu v přesvědčení, že mé následné vývody nepostrádají logiku a že v konečném důsledku mohou přispět ke zkvalitnění výcviku lyžujících benjamínků, a i k tomu, aby jejich cestu k prvním lyžařským dovednostem, jakými mohou být oblouky v pluhu, nebo i mezi odborníky diskutované progresivnější formy zatáčení, provázela radost a pohoda na obou stranách.


Kdy začít?

Tendence je jasná: co nejdříve. Motivů, které vedou rodiče ke spěchu, je celá řada a jejich analýza by vydala na obsáhlé, samostatné pojednání. Zřejmě budeme čím dál častěji svědky toho, jak nedávno ještě batolata jsou podrobována výcviku v plavání, v jízdě na minikole a samozřejmě i v lyžování. Konkrétně lyžařské školky přibývají sezónu od sezóny téměř geometrickou řadou. Pokud by na tomto stavu shledala sebevětší autorita něco závadného, nedostane se jí sluchu.

Ale k věci. Obligátní odpovědí na otázku kdy začít je lakonické stanovení nejnižší věkové hranice, a to mezi dvěma a třemi lety. Hotovo. Tečka. Takovéto zjednodušení má v mnoha případech za následek zbytečné rozčarování zklamaných rodičů, jejichž tříleté i starší ratolesti, vytrvale padající zpravidla na záda při pokusech o sjetí sebemenšího kopečku, chápou lyžování jako nezasloužený trest a lyže nenávidí. Donucovací prostředky se míjí účinkem, dětské slzy i nervy cvičitelů tečou.

Příčinou opakovaně neúspěšných prvních pokusů je ve většině případů opožděný rozvoj balančních schopností. Děti pociťují radost z klouzání (a lyžování není nic jiného než klouzání po sněhu), až když je u nich dokončen vývoj centra pro rovnováhu, uloženého ve skalní kosti spánkové části lebky. Problém spočívá v individuálních odlišnostech spojených s procesem „zrání“ této důležité řídicí jednotky. Mnohé tříleté i mladší děti tak „předbíhají“ své starší a zpravidla větší a silnější kamarády, jež vlastní trapné začátky a lyžařská neohrabanost deprimují a odrazují. Co s tím?

Nabízí se jednoduchý kontrolní test:

Dříve než začneme analyzovat situaci na trhu s lyžařskou výzbrojí, přihlašovat děcko do lyžařské školky nebo vybírat terén pro rodičovskou úvodní lekci, hledáme příležitost, při které by se náš potomek mohl sklouznout jen tak v botách na ledové ploše v bruslařské hale, nebo na zamrzlé louži. Přijde-li této kratochvíli rychle na chuť, mají první nákupy výzbroje a úvodní lyžařské lekce smysl. Zkušenosti ukazují, že vyrovnání se „šikovnějším“ mladším dětem je při optimálních podmínkách záležitostí necelé jedné sezóny, po které na někdejší zaostávání nikdo ani nevzdechne.


Stop velkým botám a dlouhým lyžím

Doba pracného shánění vhodné výzbroje pro nejmenší lyžaře je naštěstí dávno za námi. Nabídka je bohatá, až matoucí, ale jedna potíž zůstává: náklady na pořízení nejsou zanedbatelné, ani ty nejkratší lyže a nejmenší boty nepatří do kategorie spotřebního zboží. Nelze se proto divit všeobecné snaze opatřit vše raději delší a větší, aby rychle rostoucím uživatelům sloužilo toto vybavení alespoň dvě sezóny. Bohužel – platí zde přímá úměra. Čím bude větší ona „rezerva“, se kterou vše nakoupíme, tím hůře se budou nejmenším adeptům lyžařského umění jejich „prkýnka“ ovládat, o to delší bude ne zrovna příjemná etapa prvních pokusů a pádů a vzdálenější radost z kontrolovaných sjezdů a z rychlých pokroků.

Dokážeme-li se zbavit vidiny lyží svítících novotou pod vánočním stromkem, nabízí praktické řešení četné půjčovny, ale především prodejny použité výzbroje. Zde je možné vyměnit s doplatkem lyže i boty, ze kterých děti za léto „vyrostly“, za vhodnější. Že budou pravděpodobně dobře sloužit jen po dobu jedné sezóny, už nás nemusí tolik trápit. Rozhodující je, že boty budou dobře sedět a nepříliš dlouhé lyže náležitě „poslouchat“.


Délka není všechno

Není vážný důvod, pro který by se měly nároky kladené na lyže určené nejmladším uživatelům lišit od kritérií, podle kterých jsou doporučovány lyže pro dospělou klientelu z řad průměrných lyžařů. V obou případech je dominantní požadavek snadné ovladatelnosti za podmínek, jaké se vyskytují na upravených trasách. Ten splňují moderní, carvingové lyže, rozhodně kratší, než je výška postavy, lyže dostatečně vykrojené v bocích, podélně měkké, případně s vyšší stavbou vázání. Zatímco doporučení lyží o 10 až 15 cm kratších než je tělesná výška děcka nechybí spolu s polopatickou tabulkou v žádném návodu, dalším parametrům se většina rádců příliš nevěnuje, ačkoliv jsou stejně významné jako délka.

Boční krojení:

Platí jednoduchý vztah – čím výrazněji jsou lyže vykrojené, tím jsou točivější, pro děcka snadněji ovladatelné. I nejkratší vyráběné dětské lyže (okolo 70 cm) z produkce renomovaných firem mají poloměr bočního krojení R vyznačen v designu. Máme-li možnost výběru, volíme lyže s nejmenším poloměrem. U zmíněných kraťásků to bude R 4 až 5 m, někdy i méně. U lyží dlouhých 1 m by R neměl překročit desetimetrovou hranici.

Podélná měkkost, flexe:

Měkkost lyží, odpor jaký lyže klade v průhybu, je otázka živě diskutovaná, bohužel jen co se týče lyží určených dospělým. V běžné praxi je to kritérium nezměřitelné, ze strany výrobců nekomentované a proto neopouštějící sféru dohadů a mýtů. V případě krátkých, vesměs univerzálních dětských lyží můžeme tuto problematiku zodpovědně zjednodušit na teoretické respektování logického vztahu mezi hmotností uživatele a podélnou měkkostí lyží. Realita je bohužel taková, že u většiny lyží v délce do jednoho metru tento vztah respektován není. Porovnáme-li odpor v průhybu, jaký klade libovolná 155 cm dlouhá moderní, tzv. dámská lyže, určená dospělým lyžařkám v podstatě „bez rozdílu vah“, a odpor kladený lyží poloviční délky, konstruované pro lyžaře vážící okolo 15 kg, budeme nepříjemně překvapeni. Valná většina těchto krátkých dětských lyží je v ohybu nepřiměřeně tuhá a následkem toho hůře ovladatelná. Situace je o to horší, že tyto lyže dále ještě „ztuhnou“ po upnutí boty do vázání, jehož relativně robustní mechanizmus svírající patu boty brání rovnoměrnému průhybu paty lyže. Můžeme se jen dohadovat, proč tomu tak je, výrobci lyží mlčí. Nezbývá, než se s daným stavem smířit a volit i za těchto okolností lyže co nejměkčí.


Boty jako překážka

Rozhodneme-li se pro lyže s bezpečnostním vázáním pevně upínajícím botu k lyži, není jiná volba, než speciální obuv z plastu uzavíratelná jednou nebo více přezkami. Při výběru takových bot je nutné, kromě vhodné velikosti, věnovat pozornost i druhému, obvykle opomíjenému hledisku: ani ty první nezvykle pevné a relativně těžké lyžařské boty by neměly svému malému uživateli překážet při pokusu o náklek. Bota, která nedovolí, aby holeň sevřela s chodidlem ostrý úhel, překáží při chůzi a brání v zaujetí optimálního postoje při jízdě na lyžích. Po překonání respektu z prvních přímých sjezdů vedou takové boty fixující kotník jako sádrový krunýř ke specifické, nežádoucí technice zatáčení: děti se vzepřou na pevné zadní partii bot, vysadí pánev nad paty rovnoběžně postavených lyží a střídavě nad sněhem přenáší do stran jejich odlehčené špičky. Malé začátečníky takováto jízda baví, ale rozhodně není zamýšleným cílem výuky. Chybného návyku se děti v dalších etapách nakonec zbavují. Přispívá k tomu jejich rostoucí síla a hmotnost, ale i potom mohou celý proces zvládnutí optimální techniky zatáčení zbytečně brzdit boty bránící optimálnímu nákleku.

Zkoušení dětských (ale nejen dětských) lyžařských bot doprovází často bezradnost okolo stojících poradců.
Důležité jsou zde dva kroky:

  1. ve vnitřní botce vyjmuté ze skeletu děcko zatlačí silou chodidlo do paty a rodič pohmatem zjistí pozici palce v botce
  2. v botě s pevně zataženými přezkami se při výrazném nakleknutí nesmí zvedat pata chodidla. Při výsedu s lýtky opřenými o manžety bot nesmí tlačit palce ve špičce skeletu (zkoušíme obě boty současně).



Bez holí? S holemi?

Stanovení vhodné délky holí nepředstavuje vážný problém. I laik chápe, že zabodnuté do sněhu nemohou příliš přesahovat výšku pasu na lyžích stojícího děcka. Několik cm plus, nebo mínus nehraje roli. Navíc v tuzemských lyžařských školách děti po několik lekcí cvičí bez holí. Jako důvod jsou uváděny problémy s koordinací („hole dětem překáží“) a komplikace při uchopení tažného lana dětského vleku. Přiznávám otevřeně, že mě tato tendence příliš nepřesvědčuje. Sjezdové lyžování, s výjimkou přímých sjezdů, je rytmická aktivita, na jejímž zvládnutí má tzv. práce s holemi významný podíl. Proto by měla být součástí smysluplného výcviku.

Metodika sjíždění s kopce, která je podřizována technice vyjíždění na tento kopec, nebudí důvěru. Výcvik, při kterém hole „jen zdržují“, považuji za neúplný, uspěchaný. Jeho většinovým produktem jsou malí frekventanti sjíždějící bez holí po šesti lekcích cvičný svah v rozevlátých nejistých postojích jakousi indiferentní technikou. Rozhodně nereprezentují cestu k proklamované fixaci správných pohybových návyků v raném věku.


Problematická přilba

Situace je taková, že k lyžařskému výcviku nastupují i ti nejmenší žáčci jak v rámci rodiny, tak v lyžařské školce od první lekce s přilbou na hlavě, a to bez výhrad. Zatímco nutnost zvykat si od prvopočátku na lyže, které se pletou a podkluzují, a na boty, ve kterých se obtížně chodí, je nezbytná, argumentů pro to, aby povinnou výstrojí od prvních krůčků na lyžích byla přilba, zpod které malí špunti špatně slyší a špatně vidí, není mnoho. Probíhají-li první lekce v prostoru řádně odděleném od okolní frekvence, nejsou takové argumenty vůbec žádné. Nepříjemná, omezující přilba tak chrání děti před nebezpečím, které v daném teritoriu neexistuje. Nemám komentář.
Jiná situace nastane, ocitnou-li se frekventanti školky, obvykle „na závěr výcviku“, v běžném lyžařském provozu. Zde je samozřejmě přilba nepostradatelná, ale bohužel, prostředí to je naopak tak nebezpečné, že není samospasitelná.


Neradostný závěr

Vyslovením určitých výhrad k textům uváděným v médiích na téma volby vhodné lyžařské výzbroje dětí se bohužel dotýkám jen menší části problému. Je totiž vysoce pravděpodobné, že na utváření obecného povědomí o moderním lyžařském vybavení mají soudy stovek prodavačů a servismanů zaměstnaných ve sportovních obchodech a půjčovnách větší vliv než novinové články a televizní pořady. Neplatí to samozřejmě paušálně, ale mnozí z nich si libují v roli samozvaných expertů, aniž by jejich kategorická tvrzení byla podložena odbornou kvalifikací nebo bohatými praktickými zkušenostmi. Vystupují suverénně před zákazníky, kteří se obtížně orientují v přepestrém, až nepřehledném kvantu lyží a bot a vyslovují nehoráznosti svědčící mimo jiné o tom, že nepovažují za potřebné pročíst si alespoň jeden z odborných časopisů, rozložených obvykle na pultu jejich prodejny.

Bohatá nabídka neustále inovovaného, kvalitního náčiní, zpříjemňujícího aktivní prožívání volného času v zimní přírodě, je všeobecně vítanou realitou. S výběrem dobře padnoucích bot a lyží náležitých parametrů by neměly být problémy, jen kdyby seriozních informací o tomto sortimentu nebylo jako šafránu.