Pravdou je, že začátek sezóny 2009/10 lanovkářské-vlekařské v půlce října je asi opravdu českým rekordem. Potlesk Černé hoře a Rejdicím. Nepamatuju se, že by se někdy v minulosti oficiální dopravní zařízení rozjelo tak brzy. To, že sníh napadl, samo o sobě rekordem není: tuším koncem září 1971, se v Krušných horách vysypalo tolik sněhu, že se u nás v oddílu řešilo, jestli má cenu zajet polyžovat (tehdy samozřejmě se šlapáním, žádný vlek) a jestli by na to byly peníze.

Ježdění do 2. května je sice skoro určitě rekordem harrachovským (druhý aplaus), ale na území ČR to žádná bomba není. Mísečky sice poslední dvě sezóny provoz až do symbolického 1. máje nedotáhly (a být to dávněji v bývalém režimu, soudruh vedoucí střediska Spilka by nejspíš šel na ředitelský a možná i stranický kobereček, kde by se za tuto raněnou symboliku musel těžce zodpovídat), ale v 90. letech bývaly časy, že se post-prvomájová „minisezóna“ objevila i v oficiálním ceníku.

Do doby, kdy zelené ministerstvo úředně useklo sezónu na Pradědu, kraloval „moravský ledovec“ zcela bezpečně. Ještě v polovině 90. let se pořádal dvojboj „sníh a voda“, kdy se reprezentanti ve druhé polovině května utkávali ve slalomu na Pradědu a poté na vodních lyžích na Těrlické přehradě.
Ale také Krkonoše mají svoje poprvomájové zápisy. Když se zadařilo, vydržel sníh na Červené ve Špindlu tak dlouho, že se zahájením letního provozu lanovky na Pláň bylo možné prodloužený víkend s 9. květnem, „Dnem osvobození“, absolvovat sjezdováním. Opravdu odshora dolů.

Rekord nejposlednějšího lyžování na „oficiálním“ vleku tak nejspíše patří Špindlu. I když namítat by mohla i Rokytnice: v rekordně dlouhé sezóně 74/75 se tam kotvový vlek na Lysou rozjel už na 28. října a díky nadšení tvůrců „rokytnického zázraku“ končil právě na 9. května. Nejezdilo se samozřejmě až dolů, na harrachovské cestě fungovala dřevěná rampa, na níž se hákem chytaly kotvy.
Pro celkové zhodnocení sezóny 09/10 by ale především měla zaznít výjimečná situace, kdy počátkem ledna 2010 napadlo podstatně více sněhu v nížinách než na (severních) horách. Zatímco třeba Polabí úpělo pod nezvykle tlustou vrstvou sněhu, který nakonec navzdory všem prognózám a očekáváním vydržel ležet dva měsíce, tedy vlastně většinu zimy, a život v těchto končinách nečekaně komplikoval, na severních horách spadlo v lednu sněhu minimálně.

A nebyl to jev jenom český. V únoru jsem si o tom v Alpách na lanovce povídal se jednou lyžařkou ze severu Německa. Zatímco i u nich blízko Severního moře leželo místy prý až půl metru sněhu, v tyrolském údolí pod Fiss-Serfaus-Ladis byly louky až do výšky okolo 1 000 metrů po celou zimu nanejvýš krátkodobě pocukrované.

Také u nás bylo přírodního sněhu na horách dost málo. I to je důvodem, proč „zázračné“ Mísečky nedotáhly svou sezónu do obvyklého 1. máje.

Štědrá nadílka v nížinách a skoupá na horách poznamenala celou sezónu. Dlouho se dalo lyžovat i v lokalitách okolo Prahy a hory musely spoléhat na sníh technický.

Sezóna 09/10 tedy byla poněkud zvláštní. Sněhem v nížinách navodila ladovskou atmosféru a zimní náladu, z nichž profitoval obchod. Studeným, avšak na srážky spíše chudým počasím potvrdila důležitost technického sněhu. Před 20 lety by takový způsob zimy byl jednoznačně hodně nešťastným. Naopak sezóna 09/10 se zařadila k úspěšným.