Údolí králů

Francouzi jsou národ pyšných poetů, a tak jim vůbec nepřijde nestoudné říkat o údolí Les Allues, že je jako Údolí králů. Rozumějte: to slavné v Egyptě, kde byla nalezena Tutanchamonova hrobka. Našlo se tady několik bronzových náramků, jejichž doba vzniku se odhaduje přibližně na 1 500 př. n. l. Jsou uloženy ve vitrínách muzea v Moûtiers. Pralidem se tu líbilo, ale Římané, kteří pobývali leckde v Tarentaise, nejspíš nechápali, proč se škrábat do studených hor. Žádné památky tu nezanechali, až na jedinou. Jméno Mèribel. Jeho kořeny prý jsou v latinských slovech „mira bellum“ neboli krásná vyhlídka. To kouzelné místo u nich vzbuzovalo respekt, i když je nepřitahovalo.
Pak přišlo rané křesťanství a místní se měli relativně dobře. V roce 989 udělil arcibiskup Tarentaiský obyvatelům údolí právo držet půdu bez povinnosti platit daně. Zdejší údolí bylo „affranchi des impôts“ neboli allodium čili výhradní vlastnictví těch, kdo na něm hospodařili. Je jasné, že k dnešnímu názvu Allues to má dost blízko. Možná už tehdy lidé začali těžit led z ledovců. Ale tento příběh se nám zauzlí a rozvine až mnohem později.

Savojsko a Francie

Století plynula v údolí klidně vpřed. A pak přišla francouzská revoluce, která neušetřila ani ten nejzapadlejší kout. V roce 1789 ovšem Tarentaise nepatřilo Francii, ale ke království Piemont-Sardinskému. Když dorazily v roce 1792 revoluční hordy do Chambéry, tak je místní lidé prý vítali docela radostně. Pak se to všechno zase nějak zvrtlo, jak už to tak při revolucích bývá. Historické prameny uvádějí, že po jistou dobu bylo údolí Les Allues přejmenováno na Valmineral, protože na úpatí hory Mont Vallon byly tenkrát v provozu vydatné doly na stříbro a olovo. O rok později se Italové, kteří předtím utekli za kopec do Turína, rozkoukali a začali o ztracená území bojovat. Když bude dobrá sezóna a vy se vydáte z těch bělostných sjezdovek dolů do malebné vesnice Les Allues – a takové sjezdy jsou za zvláště dobrých sněhových podmínek velmi romatnické (Olympia vás doveze zpátky) – zkuste si představit, jak tady v kostelíku svatého Martina zasedalo Lidové shromáždění a byl zde sklad krmiva pro dobytek.
Když se doba dost vybláznila, tak 22.dubna 1860 proběhlo referendum, při němž se obyvatelé Les Allues rozhodli, stejně jako většina Savojských, že budou součástí Francie.

Bukolická selanka?

Ještě než přeskočíme přibližně půl století, musíme se zastavit na ledovci Gébroulaz. Jistý pan Etiévent si zakoupil v údolí pastviny. Zmíněný ledovec byl zdrojem ceněné suroviny, kterou místní těžili a docházeli s ní na trhy do Brides les Bains nebo do Moûtiers. Jejich muly se ovšem couraly přes pozemky pana Etiéventa a okusovaly jeho trávu. Došlo na soud, kde proti sobě stála obec zastupující ledaře a velkopodnikatel, který chtěl ledovec koupit. Ledaři soudní při prohráli, a tak se rodina Etiéventových stala v roce 1854 vlastníky ledovce Gébroulaz. Historka o tom, že v Mèribelu je soukromý ledovec, byla asi docela zábavná pro návštěvníky, ale nikoli pro obecní úřad. Tomu se před pár lety podařilo vykoupit díly všech dědiců, jichž bylo za těch několik generací požehnaně.
O přelomu 19. a 20. století máme docela dobré zprávy. Alphonse Blanche, jehož potomci dnes mají v Mèribelu jeden z nejkrásnějších hotelů, „chodil do školy čtyři měsíce a od poloviny dubna do poloviny října byl na pastvinách. K snídani byl každý den tvrdý chléb máčený v teplém mléce…“

Konečně lyžaři

Mèribel je dodnes „nejangličtějším“ střediskem. Angličané si to tady totiž našli a založili, a tak není divu, že tady dodnes mají v dolní části střediska svou „village“, kde je jejich splendid isolation pěkně pojištěná pruhovanou závorou.
Angličanům se v Savojsku líbilo ještě dávno předtím, než sem začali jezdit lyžovat. Chamonix bylo jejich oblíbenou horolezeckou destinací. Údolí Les Allues navštívil poprvé v roce 1925 Arnold Lunn, mimochodem zakladatel mnoha lyžařských závodů, aby se podíval, kde všude by se dalo ještě lyžovat. V Mèribelu se mu sice líbilo, ale jeho srdce daleko více tíhlo ke Švýcarsku, a tak tento region přenechal svému krajanovi Peteru Lindsayovi. Ten si tu začal zakládat středisko, až když Hitler obsadil Rakousko. Místní se zatím oddávali lyžování i bez Angličanů. V roce 1936 tady pan abbé Bernard uspořádal lyžařské závody přímo před radnicí Les Allues. Válka dala samozřejmě projekty všech zimních radovánek k ledu.

Budovatelé šaletů

Poválečná historie Mèribelu se především velmi pyšní tím, jak šetrně se zde stavělo. Řešení, která přijala různá jiná střediska a která dnes označujeme za okamžitě lukrativní pro investory a dlouhodobě destruktivní pro přírodu, se Mèribelu opravdu vyhnula. Sem přišli dva architekti – Paul Grillo a Christian Durupt. Druhý jmenovaný nastoupil na své místo 1. března 1946, kdy v Mèribelu stála pouze jediná stavba. O 60 let později, kdy zvolna končil svou kariéru, bylo v údolí čtyřicet tisíc lůžek. Za celou tu dobu se stavitel nikdy neodchýlil od své vize staveb, které mají vycházet ze staré savojské architektury, a to jak ve tvarech, které především reprezentují sedlové střechy, tak v materiálech, jimiž je v největší míře dřevo a kámen. Sousední střediska se dostala dnes tamtéž, ovšem přes různé často nepříliš estetické experimenty.

Vrcholem byla olympiáda

Olympiáda v roce 1992 velmi napomohla především rozvoji inženýrských sítí a dopravní infrastruktury. Právě pohodlná dostupnost byla ojedinělým luxusem, který okolní střediska tenkrát neměla. Mèribel byl totiž hostitelem padesáti dvou různých klání, což byla skoro polovina celé olympiády. Při příležitosti zimních olympijských her byla vystavěna lanovka, která spojila středisko s údolními lázněmi Brides-les-Bains, a také hokejový stadion, jenž dnes hledá novou identitu.


Článek byl převzat z časopisu SNOW 54.