„Podívej!” Frederik Schenholm mi třese nadšeně rameny. Uvědomuji si, ne bez pocitu hořkosti, že jsem zaspal snídani. Potrava je v této chvíli úplně mimo fotografovy myšlenky. Je to jeho první návštěva Jižní Ameriky. Já už jsem tady jednou byl, když jsem vystoupal na Aconcaguu, nejvyšší horu tohoto kontinentu, a pak ji sjel na lyžích. Zatímco se probouzím, Frederik zaměřuje objektiv z okna našeho boeingu. Vrchol 5 897 metrů vysoké Cotopaxi zasahuje do vrstvy tvořících se mraků. Slyším, jak cvaká závěrka fotoaparátu, aby zachytil sopku a odrážející se první paprsky vycházejícího slunce.
Tam míříme a později ještě výše – na sopku Chimborazo, považovanou po mnoho let za nejvyšší bod Země a v mystickém smyslu také hvězdám nejbližší bod na Zemi. Podle pilotova doporučení si upravuji opěradlo sedadla do normální polohy. Pod námi se objevují tisíce hřebenů – střech –, pronikáme mraky a chystáme se přistát. V okolí Quita, města, které je zapsáno v seznamu UNESCO, žije 1,3 miliónu obyvatel. Příjemná dáma v turistických informacích rozdává mapy, prospekty a informuje nás, že cesta taxíkem do našeho hotelu by měla stát šest dolarů. Když si pak taxikář účtuje dvakrát tolik, získáváme pocit, že tržní ceny neplatí pro turisty. A co je ještě horší: dokazuje to, že tohle místo může být nebezpečné.
Stráže v neprůstřelných vestách se zbraněmi připravenými k palbě hlídkují na rozích ulic a u vchodů do obchodů. Osamělý poutač doporučuje vzít si taxi při cestě mezi bary a restauracemi, i když je dělí pouze dva bloky. Cítíme se nejistě. Zůstáváme uvnitř i po soumraku.

Ekvádorská recese

Ekvádor nepatří mezi nejstabilnější země. To, že se ceny udávají v amerických dolarech, není jen proto, že dolar zůstává referenční měnou v mnoha částech světa, dolar se stal ekvádorskou měnou.
Zemi na konci minulého století postihla ekonomická krize, dramaticky se snížily přírodní zdroje – nejvýrazněji rybolov a těžba ropy. Expandující ropný průmysl v 70. letech umožnil velké půjčky, což Ekvádor těžce zranilo, když v letech 1997–8 poklesly ceny ropy. Pak se k tomu přidaly problémy v oblasti rybolovu a měna „sucre“ zdevalvovala o 75 procent. Inflace dosáhla 60 procent. Parlament odvolal prezidenta, který navrhl náhradu „sucrů“ dolary. S tímto plánem uspěl až viceprezident. Dolar je nyní oficiální měnou země.

Aklimatizace v Quitu

Cíl našeho výletu leží v nadmořské výšce 6 310 metrů, my se potřebujeme aklimatizovat a postupně si zvyknout na nedostatek kyslíku ve velkých výškách. Nadmořská výška Quita je 2 850 metrů a poskytuje dobrý start, ale po několika dnech objevujeme nejnovější atrakci města – lanovku nazvanou El Teleferi Qo. Vytaženi do výše 4 000 metrů se kocháme ohromujícím výhledem na obrovské město obklopené něčím, co německý badatel Alexander von Humbolt nazval již v roce 1852 „alejí sopek“. Kolem nás jsou rozptýleny nejvyšší aktivní sopky světa a my začínáme výstupem na tu nejbližší – 4 680 metrů vysokou Ruca Pinchincha. Nejde o klasický výstup, spíše šplháme nahoru, zabere nám to několik hodin. Jak se náš krok zpomaluje a blížíme se ke skalnatému vrcholu, cítím příznaky rostoucí nadmořské výšky. Naše síly poznamenalo, že jsme ještě před pár dny pobývali na úrovni oceánu.
Frederik se na mne směje. „Víš, že tahle je aktivní?“
Tohle je pro něho speciální lyžařský výlet. Kombinuje svoji práci fotografa se studiem geologie již po dobu čtyř let. Pokračuje:
„Mým snem je vidět erupci z vrcholu nejvyšší sopky v Ekvádoru.“
„Nepovažuješ to za nepravděpodobné?“
„Možná, ale stále je to mým snem.“
Mám velké pochopení pro lidské sny. Jsou pro nás tím nejdůležitějším. Ať je to pravděpodobné nebo ne – přestal jsem se s ním dohadovat. Frederik mi nedávno vysvětlil, jak před několika roky „vystřelilo“ velké množství popela ze sopky Pinchinchy a pokrylo Quito až 50centimetrovou vrstvou jemného prachu. Po dobu deseti dnů bylo uzavřené letiště z důvodu špatné viditelnosti a také proto, že moderní proudové motory se snadno sopečným prachem poškodí.
V Ekvádoru však není tak nepravděpodobné stát se svědkem erupce. Mezi sopkami tvořícími „alej“ je mnoho aktivních a dvě z nich v současné době nepravidelně soptí.

Třetí nejvyšší hora Ekvádoru

Příštího dne směřujeme do města Cayambe, které se sopkou sdílí stejné jméno. Jsme na cestě ke třetí nejvyšší hoře země, k aktivní sopce pokryté ledovcem, tyčící se do výšky 5 790 metrů. Je to opravdu nebezpečné místo. Kdyby Cayambe začala soptit, velké množství vody uvězněné ve formě ledu by se mohlo smísit s horkým popelem a vytvořit rychle tekoucí bahno zvané „lahars“. Tato hmota, pohybující se rychlostí 60 kilometrů za hodinu, sebere všechno, co jí stojí v cestě. Modlím se, abychom něco takového nezažili, třebaže jsem se k Frederikovi připojil jako jeho vědecký asistent. Myšlenka na lyžování na rovníku je mojí skutečnou motivací.

Dobrodružství začíná

Velký autobus pomalu nalézá svoji cestu ulicemi Quita. Nějaký mladík visící za jednu ruku s tělem čelícím větru vně autobusu, křičí: „Otavallo! Pojeďte s námi do Otavalla!“
Když jsou obsazena všechna sedadla, řidič sešlápne pedál až na podlahu, jako by byl automobilovým závodníkem. Předjíždí ostatní v zatáčkách, ve kterých zjevně nemůže nic vidět. Silnice se vine nahoru a dolů po příkrých úbočích kopců. Úzký potok v údolí odráží oblohu nad námi. Přímo cítím vzrušení ze začátku nějakého dobrodružství.
Jakmile vjedeme do serpentin, vidíme v dálce mohutné staveniště. Bude to nové letiště. Na tom starém musejí letadla startovat maximálně se 60 procenty vzletové hmotnosti, což je pro ně velké omezení. Je to v důsledku menší hustoty vzduchu v poměrně značné výšce. Nové letiště je proto položeno níže a má delší vzletovou dráhu, bude mít větší kapacitu, tím zaručí větší zisky a snad také nižší letištní poplatky. Místní obyvatelé získají větší bezpečnost – staré letiště zcela obklopuje jejich domovy.
Přestupujeme na jiný autobus v Tabacundu, přijíždíme do Cayambe o 15 minut později a opět měníme vozidlo. Potřebujeme vůz s náhonem na všechna čtyři kola. Jízda po silnici je dobrodružství. Míjíme ostatní účastníky výstupu pokračující po přerušení přepravy pěšky. Teď zdolávají poslední úsek cesty do základního tábora v nadmořské výšce 4 600 metrů.
O půlnoci vylézáme ze spacáků, lehce posnídáme a já si přivazuji lyže k batohu. Vyrážíme. Světlo z našich čelovek barví tmavou noc, jak se odráží v miliónech rozptýlených mikroskopických kapiček vody. Mlha je hustá skoro jako francouzský dezert crème brûlée. Snažíme se, jak to jde, a doufáme, že v dalších 1 200 metrech, které nás oddělují od vrcholku, vystoupíme z mlhy.

Stoupáme nahoru

V první části výstupu sledujeme skalnatou hranu a po 400 metrech se ocitáme na sněhu. Blížíme se našemu snu – sjíždění vulkánů na lyžích.
Ptám se Frederika:
„Máš průvodce?“
„Tady? Cožpak bys něčemu rozuměl? Vždyť tady není nic vidět…“
„No, počítám, že bychom měli směřovat ke skále, kterou jsem viděl před několika minutami.“
Moje ruka ukazuje vzhůru do tmy.
Zdá se, že se mlha rozptyluje, vyhlídky na lepší počasí nás ženou dále. Navázáni na lano si připevňujeme mačky a vstupujeme do bílého světa ledovce. Vyšší teplota zničila sníh, který se nyní stal beznadějně měkkou a mokrou hmotou. Každým krokem se propadáme skrz měkkou krustu a padáme na kolena. Za každý krok draze platíme. Frederik prošlapává cestu a já ho šťastně následuji a šetřím síly. Frederik se náhle propadá až po kolena. Ustupuji dozadu a napínám lano o trochu víc. Pouze batoh s velkou kamerou, kterou má vždy s sebou, mu zabránil, aby úplně zmizel.
„Co se děje?“
Frederik, který nyní ustoupil o krok zpátky, vysílá kužel z čelovky do prázdna.
„Trhlina! Vypadá to, že je nejméně 15 metrů hluboká.“
„Jak se cítíš?“
„Blbě. Potřebujeme, aby teplota klesla pod nulu, abychom to bezpečně zvládli.“
Pomalu získáváme výšku. Mrhám silami vyšlapáváním cesty na panenských svazích. Konečně sníh přimrzá a je možné jít normálním krokem. Viditelnost zůstává špatná. Všechno kolem je neprostupně bílé, minuli jsme skálu, ke které jsme mířili. Sotva lze rozpoznat, kde končí sníh a kde začíná obloha. Konečně, v nějakých 5 500 metrech rozhoduji:
„Úplně vybíleno! Proč se trápit?“
Frederik odpovídá lakonicky:
„Souhlasím!“

Vracíme se do Quita

Dosáhli jsme našeho nejvyššího bodu. Lyžování bez toho, že vidíme sníh, nemá smysl. V průběhu sestupu zůstává Frederikova kamera v batohu. Při návratu potkáváme švýcarského průvodce Benna Schlauriho, který se do této země přiženil a usadil se tady. Nabízí nám jízdu zpět do města. Jak jeho land cruiser pomalu hledá cestu dolů, vidíme nekonečnou rozlohu zemědělské půdy. Frederik vysvětluje, že půda je velmi úrodná, a Benno dodává, že nejdůležitějším odvětvím místního zemědělství je pěstování růží. Růže se pak letecky posílají na zahraniční trhy.

Další noc

Zvuk pronikavých výbuchů prořízne řídký vzduch jižně od Quita. Vyskakujeme z autobusu, ještě než úplně zastaví. Spěcháme, abychom dali dohromady několik našich kusů zavazadel včetně pytle s lyžemi, což je položka, která nás viditelně odlišuje od cestovatelů po této zemi. Autobus se rozjíždí a mizí v mraku z levné a špatně spálené nafty.
Hodinová cesta dodávkou nás dovede do výšky 4 800 metrů – stejně vysoko, jako je vrchol Mont Blancu. Za další hodinu dojdeme až k hranici sněhu, kde vztyčíme náš stan – kousek nad Refugio José Rivas. Znovu se ocitáme v obalu z mraků, ale tentokrát tušíme jasnou oblohu nad našimi hlavami. Se soumrakem se mraky vzdalují a obdaří nás společností miliónů hvězd. Naše návštěva Cayamby se vyplatila. Už jsme se vyrovnali s velkou nadmořskou výškou, náš spánek je hluboký, zdravý, ale krátký.
O půlnoci nám budík oznámí, že je čas nahradit pohodlné teplíčko našich spacáků drsným horským prostředím. Pouze v jediném momentu při východu slunce je naděje potěšit se výhledem z vrcholku. Jakmile sluneční paprsky zahřejí krajinu dole, mraky vytvoří obrovský objem vody, která pak zkondenzuje a pokryje náš stan ledem. Kopce pod námi se nacucají vodou.

Jdeme nahoru

Zatímco si po symbolické snídani připoutávám lyže k batohu, ostatní horolezci vyrážejí z chaty pod námi. Pár kroků nad naším tábořištěm dosahujeme ledovce a navazujeme svá horolezecká lana. Během včerejšího odpoledne napadl čerstvý sníh, ve kterém nyní vyšlapáváme stezku. Pokračuji v chůzi a necítím nic než obavy z námahy, které budeme vystaveni, než se dostaneme k vrcholu.
Jako horolezec dávám přednost tvrdé sněhové pokrývce, která se tvoří v průběhu dlouhých jasných a větrných období. Ale jako lyžař miluji představu perfektních sněhových podmínek, které, jak jsem dosud pochopil, zažijeme v průběhu sestupu. Protože mám už po desetiletí vášeň pro vysokohorské lyžování.
Mnoho lidí se mne již ptalo, zdali jsem musel často čelit extrémně nepříznivým lyžařským podmínkám na nejvyšších horách světa. Faktem je, že se zde počasí nemění tak často jako na nižších horách. Ale jedna věc zůstává stejná – nikdy přesně nevíte, co vás čeká. Proto se snažím udržet si hrany ostré. Doufám, že podmínky budou co nejlepší, ale připravuji se na ty nejhorší.

Německý hazardér

Celkem je nás na této hoře 11 horolezců. Dvě hodiny před výstupem jsme se shromáždili. Já jediný nesu na vrcholek lyže. Místní průvodci vedou dva týmy. Mladý britský pár a vytrvalý Němec bez jakékoliv výstroje, jen s vypůjčeným cepínem a mačkami, jdou bez průvodce. Němec nemá žádný batoh a žádné náhradní oblečení. Cyklistická větrovka je to jediné, na co spoléhá jako na ochranu před minusovými podmínkami.
Když se ho na to zeptám, připouští, že nemá odpovídající zkušenosti s horolezectvím ani s cestami po ledovcích. Během výstupu se nikdy neváže na lano, které může zabranit pádu do mnoha trhlin na úbočí hory. Průvodci na něho pohlížejí s nedůvěrou. Trvají na tom, že hora je nebezpečná a že by se měl vrátit.
Nebezpečné průrvy mohou zakrýt sněhové mosty a bez uvázání se může do některé z nich propadnout, přičemž nebude riskovat jen svůj život. Ti, co budou v tu samou dobu nahoře, ho budou v případě nehody nuceni zachraňovat, a kdo ví, za jakou cenu. Vážnějším problémem je jeho oblečení.
Vlhký čerstvý vítr nás žene dolů a postupně nanáší tenkou vrstvu ledu na naše bundy a kalhoty. Chlad bodá, ale s řádnou výstrojí neexistuje žádné nebezpečí. Mám s sebou ještě spodní bundu, kterou mohu v případě potřeby použít. Někteří z horolezců kolem mne si ji už navlékli. Ptám se Němce, jak se cítí:
„Už se nemohu zastavovat. Je příliš zima.“
„Nezapomeňte, že se můžete vrátit. Ta hora tady zůstane a můžete to zkusit znovu,“ navrhuji.
Ale zdá se, že Němec na návrat nepomýšlí. Každá hora zřejmě dokáže vyvolat horečnatou touhu po dosažení jejího vrcholu.

Na vrcholu Cotopaxi

Cesta je labyrintem průrev, ostrohů, malých boulí a příkřejších průčelí. První ranní světlo nás zastihne asi 150 metrů pod vrcholkem, jak se potýkáme s nejpříkřejší částí výstupu – nějakými 45 stupni se 100metrovým ledovým průčelím. S cepínem a mačkami to není nezdolatelná výzva. Když se vyrovnáme s ledovou hranou podél průrvy a zdoláme několik sněhových mostů, cítíme, jak se svah zplošťuje. Dosáhli jsme vrcholu.
Stojíme na kraji velkého a hlubokého kráteru schovaného, bohužel, v mlze. Nejen geolog Frederik sní o spatření kráteru. I já toužím vidět tento div přírody, který jsem si už kdysi prohlédl na fotkách. Přistupuji blíže na samou hranu propasti. V ten okamžik se vyjasní. Frederik zvyšuje hlas:
„Podívej! Erupce!“
Civím do samého srdce Cotopaxi, ale nevidím žádnou známku kouře ani lávy. Frederik ukazuje rukou k horizontu, kde se zvedá sloup kouře do výše tisíce metrů.
„To je Tungurahua. Právě soptí!“
Zvedám své lyže nad hlavu a křičím na něho zpět:
„Úděsné!“
Slyším, jak závěrka Frederikova canonu cvaká. Tak rychle, jako se tento jev ukázal, zase mizí v mracích. Je čas nazout lyže a soustředit se na bezpečný sjezd.

Město Banos a hora Chimborazo

Sjezd nabízí nějakých 1 000 metrů na stálém ledovci pokrývajícím horní část sopky. Je to výzva, ale pro nás nic těžkého.
Naše další cesta nás vede do turistického města Banos nazvaného podle mnoha horkých pramenů v této oblasti. Před několika léty úřady evakuovaly tuto oblast z důvodu zvyšující se aktivity Tungurahuy, každodenní život se však do tohoto idylického místa zase vrátil. Evakuační trasa je zřetelně vyznačena, kdyby bylo náhle nutné město opustit. Dva dny odpočíváme, než si bereme taxi do výchozího bodu výstupu na Chimborazo, 4 800 metrů nad hladinou moře. Pár minut chůze nad silnicí vztyčujeme náš stan.
O několik hodin později vylézáme ze spacáků a já s lyžemi přivázanými k batohu si na boty připevňuji mačky. Hora se strmě tyčí nad našimi hlavami a zůstává stále velkým tajemstvím. Než byly asi v polovině 19. století změřeny hory v Himálaji, byla Chimborazo považována za nejvyšší horu světa. To samozřejmě přitáhlo proud horolezců pokoušejících se zdolat vrchol tohoto giganta.
Alpský veterán Edward Whymper uspěl jako první. Když se ostatní pokoušeli zpochybnit jeho výstup na vrchol, reagoval opětovným výstupem, tentokrát jinou cestou. Chimborazo nakonec ztratila svůj status nejvyšší hory světa, a dokonce i Jižní Ameriky, kde ji překonala Aconcagua. Pokud však dosáhnete jejího vrcholu, nikde na Zemi nejste blíže hvězdám.
Země totiž není dokonale kulatá. Rotace naší planety ji učinila širší podél rovníku. To způsobuje, že Chimborazo se tyčí o 2 168 metrů blíže ke hvězdám než Mount Everest. Vzdálenost ze středu Země k vrcholku Chimboraza je 6 384 kilometrů.

Rychlost znamená bezpečí

Když jsme včera dorazili, mraky zastřely výhled a noc nyní skrývá všechno vně malého kuželu světla, který vytvářejí naše čelovky. Někde v první třetině hory dosahuji hřebenu. Cítím sílu větru, jak vstupuji na hřeben. Frederik bojuje s jedním s nejběžnějších problémů mezi horolezci; jeho žaludek není v nejlepším stavu. Sestupuji několik metrů dolů, schovávám se před větrem a čekám na něho. Když se vyškrábeme nahoru, dohodneme se, že budeme vystupovat individuálně, každý svým tempem. Já se cítím dost silný a o dvě hodiny později dobývám vrcholku. Musím si ale připomenout fakt, který jsme vyčetli z mapy: skutečný vrcholek je téměř kilometr daleko. Rozdíl nepředstavuje mnoho metrů; pochybuji, že bych to zaznamenal bez mapy. Od našeho cíle mne dělí široký sedlovitý hřeben. Stopy ostatních horolezců, kteří navštívili horu, tady končí. Opět musím přerušit trasu. Jak si razím cestu čerstvým po kolena hlubokým sněhem, vzpomínám znovu na svoji první vysokou horu – na výstup na Aconcaguu. Strávili jsme na této hoře více než 20 dnů, ale zde na hoře téměř stejné výšky jde všechno rychleji: kempujeme, spíme, stoupáme, lyžujeme a odjíždíme. To vše za méně než 24 hodin. Horolezci říkávají, že rychlost znamená bezpečí.
Není to špatné zkusit zdolat několik vysokých hor v téměř stejném časovém rámci, jako když jsem byl na Aconcagui.

Tungurahua dýmí

Když vystoupím na vrchol, sotva mohu věřit svým očím. Tungurahua vystřeluje do vzduchu tmavý dým. Myslím na Frederika. Musí to vidět! Zapínám vysílačku a nadšeně hulákám:
„Frederiku! Pospěš si! Tohle musíš vidět!“
Nedostávám odpověď. Frederik uvázl v rádiovém stínu objemného nepravého vrcholu. Když ho konečně vidím, sestoupím z vrcholu a setkám se s ním v sedle. Několik povzbudivých slov mi přejde přes rty, aniž bych se zmínil o aktivitě sopky. Chci, aby to bylo překvapení. Společně zvládáme vrcholek. Aby ten okamžik dostal korunu, nový sloupec kouře, tentokrát ze sopky Sangay ukryté hluboko v ekvádorském deštném pralese, vystřelí k obloze,. Frederik nevěří svým očím; dlouhou dobu jsme přilepeni na vrcholek a vychutnáváme si majestátný výjev. Bílé mraky konečně spolknou tmavý popel a světle šedá pokrývka vlhkosti smíšená s jemným sopečným prachem se přestěhuje na jih. Je čas pomýšlet na návrat z tohoto zvláštního světa.
Sestup není příliš snadný. Žhoucí slunce a studené noci vytvořily tvrdou krustu. V některých místech nezanechávám ve sněhu žádné stopy, v jiných se propadám skrz lámající se tvrdou kůru. O něco níže už je sníh měkčí a taje pod rovníkovým sluncem. Pod námi se lepí husté mraky. Sjíždíme na lyžích dolů přímo z oblohy.


EKVÁDOR - CO JEŠTĚ VĚDĚT

Kde leží: stát v Jižní Americe, který leží na rovníku a jehož pobřeží omývá Tichý oceán. Jeho sousedy jsou Kolumbie na severu a Peru na jihovýchodě. Součástí Ekvádoru jsou Galapágy.

Hlavní mìsto: Quito

Počet obyvatel Ekvádoru: 13 782 329

Úřední jazyky: španělština, kečujština, šuárština

Měna: americký dolar

Sopečné vrcholy: vyhaslé Chimborazo (6 310 m n. m.) je nejvyšším vrcholem Ekvádoru

Činné sopky: Cotopaxi (5 897 m n. m.) je jednou z nejvyšších aktivních sopek na světě, Leží na jih od hlavního města Quito.

Historie: Indiánský stát na území Ekvádoru byl v 15. století poražen vpádem říše Inků, jejíž centrum se nacházelo na území dnešního Peru. V roce 1534 Ekvádor dobyli Španělé. Od roku 1822 do roku 1830 byl Ekvádor součástí Velké Kolumbie, poté se z něj stal samostatný stát. Ve 20. století tu panovala politická nestabilita a časté střídání civilních a vojenských vlád. V letech 1950 až 1970 proběhlo několik státních převratů. V roce 1979 byl obnoven civilní demokratický režim.

Jak se žije v Ekvádoru: Je to chudý stát, lepší situaci nepřineslo ani nalezení ropy v 70. letech. Na Ekvádor silně dolehla hospodářské recese v 80. letech, inflace v roce 1989 dosáhla 76 procent. Země se velmi zadlužila. Vědci odhadují, že zásoby ropy budou vyčerpány do roku 2010, což přitíží slabému hospodářství.

Klima: Je velmi různorodé, i když země není příliš velká. Je to díky rozdílům v nadmořských výškách. Oblast kolem Tichého oceánu má tropické klima, v Andách panuje relativně suché podnebí, oblast kolem řeky Amazonky tvoří deštné pralesy.

Turistika: Turisté míří do amazonských pralesů, kde mohou obdivovat rozličnou faunu a flóru. Nejoblíbenější destinací jsou Galapágy.

Doprava: Ekvádor protíná několik dálnic. Vede tudy i dálnice Pan-American ze severní do jižní části Jižní Ameriky. Kvalita silnic je velmi rozdílná. Spoléhat se lze i na autobusovou dopravu, která spojuje všechna větší ekvádorská města. Vlaky spojují Quito s Cotopaxi, Ambato s Alausí.


Článek byl převzat z časopisu SNOW 52.