Měl jsem se na co těšit. „Velká země - Alyeska“ jak se Aljaška nazývá v aleutském jazyce, se rozkládá na ploše bezmála 1 531 milionu km2 (přibližně 16 procent rozlohy USA) a je největším a nejsevernějším státem unie. Je bohatá na ropu, nerostné suroviny, plody moře a hlavně prachový sníh.

Naší základnou se stalo největší aljašské město Anchorage, kde žije přibližně polovina populace z 650 000 obyvatel Aljašky. Toto typicky americké město je důležitým obchodním a cestovním uzlem rozkládajícím se pod vrcholky začínajího masivu Chugach mountains, pro místní ne jinak než „Front Range“. Jeho Peak 1–3 jsou výborným místem pro první kontakt se sněhem. Snad každý si tu po práci dopřává rychlou dvouhodinovou procházku na skialpech třeba se psem. Vrchol Peak 3 nabízí nádherný výhled na město a dokola se rozprostírající Chugach mountains, při dobré viditelnosti je možné v dálce zahlédnout i vrcholky pohoří Denali s dominantou Mt. McKinley.

Jako předkrm velmi lákavé

Peak 3 se nám stal útočištěm v době, kdy v 60 kilometrů vzdáleném středisku Alyeska Resort v Girdwoodu a začínajícím Turnagain Passu zuřila s železnou pravidelností každý třetí den sněhová vánice. Alyeska, srovnatelná co do velikosti například s Černou horou, nabízí dvě sedačkové lanovky, přibližovací vleky a krásnou vyhlídkovou kabinkovou lanovku.
Sjezdovky jsou upravené pouze na dvě stopy rolby, vše ostatní je volný terén, ve kterém nechybí skalní převisy, lesní zákoutí a hlavně dlouhé prašanové sjezdy. V malém snowparku se dá docela slušně vyřádit na railech a nalétat nějaké ty metry. Středisko můžete také zdolat na skialpech. Jak jsme ale zjistili až při přípravě na zasloužený sjezd, je nutné se nahlásit u místní Ski Patrol a zaplatit manipulační poplatek asi 10 dolarů za pohyb po resortu. Naštěstí si nás při výstupu nikdo nevšiml. Upozornil nás až překvapený lyžař, když jsem před ním skládal ze dvou „lyží“ snowboard.

Zábava za 270 dolarů

Alyeska nabízí Heliskiing, ale také CatSkiing – celodenní ježdění, kdy lyžaře na kopečky vyváží rolba upravená pro převoz dvanácti lidí. Jedná se o jedenáct jízd, a ty opravdu stojí za to. Pokaždé jedeme s dvěma průvodci jiný terén různých stupňů náročnosti a sklonů. Velice oblíbené jsou pak „funny features“, což není nic jiného než skoky do blíže neupřesněného místa několik metrů pod vámi. Místní borci si s tím velkou hlavu nedělali, předháněli se ve výběru a zdolávání těch nejnemožnějších překážek. Večer při prohlížení fotek nám 270 dolarů, na kolik taková zábava přijde, přišlo jako dobře investované peníze.
Asi 24 kilometrů od Girdwoodu začíná Tournagain Pass. Tímto průsmykem je možné se dostat na Seward a dále pak na poloostrov Kenai. Na přibližně 15 kilometrech leží množství vrcholků vhodných na skialpové výlety. Jsou tu terény i pro milovníky skútrů.
Nás nejvíce zajímala levá strana pásma a její vrcholy Sunburst a Magnum. Zastávka na odpočívadle vyfrézovaném ve dvoumetrových závějích, které slouží jako parkoviště, dávala tušit o výšce sněhové pokrývky.
Od středy do neděle najdete na internetu lavinovou předpověď, a pokud tam náhodou stojí: „Dnes se vyplatí hrát doma karty,“ není to jen tak pro nic za nic. Sunburst je velice oblíbeným a navštěvovaným místem, co se lavin týče také dost frekventovaným.
Samotný výstup není nikterak náročný, pouze finální traverzování si vyžádá trošku pozornosti. Pak je ale možné si vychutnat netknutý sníh a vybrat si z několika více než kilometrových „prvních stop“. Tohle místo jsme navštívili několikrát a vzhledem k pravidelnému sněhovému přídělu to byl pokaždé úplně jiný kopec.

Lyžování v závětří

K prozkoumání je ale na Aljašce mnoho míst. A jak se říká: s jídlem roste chuť. Když bylo nepříznivé počasí, nechtělo se nám jen tak sedět doma nebo se věnovat nákupům, a tak jsme vyráželi na „krytá místa“ v údolích poblíž Anchorage. Jedním takovým je Arctic Valley, Southfork nebo Hatscher Pass.
Arctic Valley je schováno asi 15 kilometrů od Anchorage, poblíž místa bývalé vojenské základny, kde byly v dobách studené války připraveny atomové zbraně. Vojáci už dávno odešli a místo nabízí pěkný výhled na město a na funkční vojenskou základnu Fort Richardson a Elmendorf Air Force Base. Ty zabírají přibližně čtvrtinu města.
Na protějším svahu leží malé středisko provozované místními nadšenci. A to pouze o víkendech. To samé platí o Southforku, dalším údolí poblíž. Těžko říci, podle čeho dostalo toto místo své jméno. Možná podle nádherných a díky dřevu dost drahých rodinných srubů. Je to navíc ideální místo na bydlení a každodenní skialpování, je chráněno před nepřízní počasí a vždy tu leží dostatek sněhu.
Krásy Hatscher Passu nám ovšem Aljaška odepřela, a tak se z výletu stala jen kondiční procházka, která prověřila výstroj i výzbroj. Mlha a sníh valící se přes horské úpatí učinily ze sjezdu bojovku. Naštěstí s dobrým koncem.

Valdez – třešnička na dortu

To už ale naše plány směrovaly k finální destinaci Valdezu. Čekala nás 800 kilometrů dlouhá cesta kolem Chugach mountains do městečka známého především jako konečná stanice transaljašského ropovodu. Původně rybářská osada je nyní důležitou přečerpávací stanicí ropy na tankery směřující do kontinentálních států. Bude to třídenní výlet, a jak doufáme: to nejlepší na konec. Celodenní Heliskiing. Šest vzletů za tisíc dolarů.

Ráno v sedm budíček, rychlá snídaně a přesun na letiště. Den předtím proběhla kontrola výstroje a lavinová instruktáž. Náš heli tým tvoří sedm lidí. Pilot, dva průvodci a čtyři klienti. Dozvídáme se, že poletíme v první skupině s majitelem agentury nabízející heliskiing H2O Heli Guides Deanem Cummingsem, prvním vítězem závodu v extrémním lyžování na světě konaném ve Valdezu v roce 1995. Vybaven vysílačkou, karabinami, skobami a proutky s fáborky na koncích nás přivítal s úsměvem a slovy „Let´s hit some powder“ (něco jako: „vyražme do toho prašanu“). Jak taky jinak. Po krátké bezpečnostní instruktáži a pravidlech pohybu kolem helikoptéry už sedíme uvnitř a čekáme na start. Je devět hodin, sluníčko začíná osvětlovat první zasněžené vrcholky. Bude to zase další slunečný den. Deset minut letu a blížíme se k místu přistání. Takhle nějak musí vypadat lyžařské peklo – jehlan o třech stranách, z toho je jen jedna zasněžená, sklon tak 50 stupňů. Námluvy začínají, pilotovi se ale nedaří přistát. Pak raději letíme o dům dál. Ještě že tak, strach zapracoval, naznačují pohledy ostatních v kabině. Začínáme tedy o něco volněji, alespoň to tak vypadá. Výstup z helikoptéry a okamžitě se ocitáme skoro po pás ve sněhu. Na rozehřátí bereme lavinové lopatky a po odletu helikoptéry připravujeme místo pro další partu. Po necelé čtvrt hodince je přistávací plocha hotová a osazena proutky s fáborky.
Dean jede první a vytyčuje trasu. Nacházíme se v ledovcovém pohoří, trhliny a jiná překvapení jsou schovány hluboko ve sněhu. Jedinou jistotou a zárukou bezpečného sjezdu je Dean. Po chvilce ho vidíme jen jako tečku kdesi dole, vysílačkou dostáváme pokyny, kudy máme jet. Dovoleno je jet přímo rovně dolů a napravo. Tak hurá do toho.
Sníh je neskutečný, takový prašan se nedá popsat. Klimatické podmínky pro powder jsou ve Valdezu opravdu ideální. Po dojezdu na místo setkání s naším heli-shuttlem se jen ohlížím zpět a těším se na další trasu. Ze šesti vzletů, které máme k dispozici, se stává rutina. Sjezdy naopak překvapí svou různorodostí. Pokaždé jiné místo, výška, terénní podmínky a … došlo i na populární „funny features“.

Kolem druhé odpoledne je hotovo, letíme doplnit palivo. Dean nám nabízí možnost dalších letů. Cena: 100 dolarů za každý. Domlouváme se na dvou. Palivo je doplněno během chviličky a my se připravili pokořit další vrcholky. Nikdo neváhá ani vteřinu, únava nemá šanci. Šest posledních jízd je zapomenuto, blíží se velké finále. Vracíme se na úplně první místo, kde měl pilot problémy přistát. Náš starý známý jehlan. Jeho jméno je více než výstižné – Don´t panic. Chystáme se na kopec, který tento rok ještě nikdo nezdolal.
Přistáváme o kousek dál a traverzujeme na místo sjezdu. Sklon je tentokrát skoro 60 stupňů, při každém pohybu vyjede malý sněhový, přibližně 15centimetrový splazík. Dean nám dává poslední rady pro pohyb v tak náročném terénu a důrazně nás upozorňuje na dodržení trasy. Tři obloučky, výjezd do strany, zastávka. Prachová peřina se trhá a sjíždí dolů. Vracím se zpět a opakuji to. Pak Deanovy zvednuté hůlky signalizují volno, pouštím se tedy bezhlavě do bílého pekla. V dálce přede mnou občas vykoukne domluvené místo, kde na nás bude čekat helikoptéra, je to však ještě pěkných pár desítek oblouků daleko.
Jsme dole. Zespodu vypadá Don´t panic ještě o něco hrozivěji. Nemělo to ale chybu.

Na poslední jízdu zvolil Dean odpočinkovou trasu. Mírnější sklon, o to však delší svezení. Cesta zpět je krásný vyhlídkový let. Průlety těsně nad vrcholky nám naposledy zvedají srdeční frekvenci. Tohle byl opravdu „one of these days“. Večer strávený v hospůdce při pivu je naplněn bouřlivými vzpomínkami. Nezapít tenhle den by byl zcela jistě hřích.

Teď už vím, že člověk může mít několik lásek, některé je však lepší nenechat dlouho čekat…


Aljaška - základní informace

Pokud bychom udělali anketu na téma místo lyžařských snů, pravděpodobně by vyhrála. Divoká, vysoká, studená, zasněžená… Tajemná, daleká, vzrušující. Aljaška.

ZÁKLADNÍ INFO

  • Hlavní město: Juneau (30 711 obyvatel)
  • Největší město: Anchorage (278 700 obyvatel)
  • Úřední jazyky: Angličtina
  • Rozloha: 1 717 854 km² celkem, z toho 86,23 % rozlohy tvoří souš, 13,77 % rozlohy tvoří vodstvo. Ze severu na jih měří 2 240 km a ze západu na východ 3 550 km
  • Počet obyvatel: 626 932 (66,9 % běloši, 15,8 % Indiáni a původní obyvatelé, 4,9 % hispánci, 4,5 % Asiaté, 3,6 % černoši)
  • Nejvyšší bod: 6 194 m, Mt. McKinley, je zároveň nejvyšší horou Severní Ameriky
  • Průměrná výška: 3 060 m
  • Nejnižší bod: 0 m
  • Státní zřízení: 16 obvodů (Borough)
  • Osídlení: Naprostá většina aljašských měst je situována při březích velkých řek a zejména při pobřeží v jižní části Aljašky. Aljaška má mnoho menších vesnic, zejména v aljašské divočině. Některé z nich nejsou dostupné po silnici.

GEOGRAFIE

Stát Aljaška se nachází na severozápadě severoamerického kontinentu a přilehlých ostrovech. Od ostatních států USA jej odděluje jednak na jihu a jihozápadě Tichý oceán (Aljašský záliv), jednak Kanada (hraničí s Britskou Kolumbií a Yukonským teritoriem) na jihovýchodě a východě. Na západě ji Beringovo moře, Beringův průliv a Čukotské moře oddělují od Ruské federace, na severu se pak nachází Severní ledový oceán (konkrétně Beaufortovo moře). Je to největší stát USA.

PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

Aljaška se nachází v severozápadní části Kordiller, které začínají právě na Aljašce a mají zde západovýchodní průběh. Přírodní celek Aljašky, zahrnující v orografickém členění i část kanadského území, představuje rozsáhlý poloostrov s obloukem Aleutských ostrovů na západě (řetěz 150 ostrovů v délce asi 1 800 km) a horským systémem Mackenzieho pohoří na východě. Nachází se zde nejvyšší hora Severní Ameriky Mount McKinley (6 194 m n. m.). Na přírodním horském pásmu leží nejrozsáhlejší pevninské ledovce Severní Ameriky, jejichž splazy většinou dosahují k mořské hladině. Kde nejsou ledovce, pokrývá svahy i roviny arktická tundra a asi 600 tisíc km² smrkových a jedlových lesů. Na území Aljašky je rozptýleno přes 3 miliony jezer (s rozlohou nad 8 hektarů), převážně glaciálních.

PODNEBÍ

Na území Aljašky se rozkládají polární a subpolární oblasti chladného podnebného pásu, vlhká přímořská oblast mírného pásu a oblast vysokohorská. Polární oblast zahrnuje polární pustiny za severním polárním kruhem. V těchto oblastech jsou dlouhé zimy a krátká studená léta, devět měsíců v roce zde průměrná teplota nepřesáhne 0 °C. V zimě trvá více než dva měsíce polární noc, v létě je více než tři měsíce polární den. V těchto polárních oblastech jsou srážky nízké, průměrně okolo 200 mm ročně.
Subpolární oblast představují tundry, kde v letních měsících půda rozmrzá do hloubky několika decimetrů. Tady střední teplota nepřesáhne 0 °C přes polovinu roku. Zima začíná v říjnu a končí začátkem května. Nejchladnější období trvá od poloviny prosince do poloviny března, kdy teploty setrvávají po celou dobu kolem -20 °C. Pro tuto část Aljašky je příznačná delší mrazivá zima, kdy sněhová pokrývka leží na zemi několik měsíců. Roční průměrná teplota se pohybuje pod 0 °C, srážky dosahují průměrně 300 mm za rok, k východu jejich množství stoupá až k 500 mm ročně.
Jižní pobřeží Aljašky náleží do přímořské oblasti mírného podnebného pásu, je ovlivňováno teplým Severopacifickým mořským proudem (Kuro-šio). Zimy jsou zde poměrně mírné, ale spadne zde ročně až 2 000 mm srážek, na Alexandrových ostrovech až 4 000 mm.
V roce 1947 byl ve Snag u Alaska Highway v jihozápadním Yukonu oficiálně zaznamenán teplotní rekord -63 °C, nejnižší teplota severoamerického kontinentu.


Článek byl převzat z časopisu SNOW 45.