Sníh jako div přírody

Že je sníh zázračným produktem přírody, o tom není pochyb. „Zázračně“ vypadá i zrození krystalků sněhu technického – proud bílého zlata prýštící z mocného údu děla je svým způsobem fascinující, ale je to samozřejmě jenom fyzika.
Jde o proces proměny vody v drobné ledové krystalky. Voda z děla je pod tlakem rozprašována do vzduchu, kde přirozenou cestou zmrzne, ještě než dopadne na zem. Klíčovou veličinou přitom není jen teplota vzduchu, nýbrž i jeho vlhkost. Jejich kombinace určuje, jak snadno a kvalitně budoucí krystalky zmrznou. Platí, že čím nižší teplota a/nebo čím nižší vlhkost vzduchu, tím lépe. Je-li například -6 °C při 90% vlhkosti vzduchu, znamená to stejné podmínky pro výrobu sněhu jako při -2 °C a vlhkosti 20 %. Vysvětlení tohoto jevu je celkem pochopitelné i selským rozumem – při nižší vlhkosti vzduch lépe odvádí z kapičky její vlhkost a ta snáze vymrzne. To je velká smůla českých hor, které jsou typické právě vysokou vlhkostí vzduchu (časté zataženo, mlha). Domácí areály jsou navíc „nuceny“ využít každých aspoň trochu příhodných podmínek pro výrobu sněhu, aby mohly co nejdříve zahájit sezónu. Pokud je scénář začátku sezóny shodou okolností takový, že teplota klesne lehce pod nulu, nicméně vlhkost je vysoká, tak je vyrobený sníh spíš ledovou polevou tratí. Ačkoliv za posledních 10 až 15 let domácí střediska výrazně pokročila v kvalitě technického sněhu, proti klimatickým poměrům mnoho nezmůžou. Komu záleží na tom, jestli se sveze na kvalitním (technickém) sněhu, nebo hrbolaté zmrzlé ploše, měl by sledovat, zda středisko zahajuje provoz po minimálně týdenním období suchého a mrazivého počasí (celodenní mráz, jasno a pokud možno bez inverze), anebo jen po několika dnech jakobymrazů v pošmourném počasí. Alpy a zejména jejich centrální a jižní oblasti, kde je v průměru typicky vlhkost vzduchu nízká, budou při stejných dovednostech snowmakerů vždy zvýhodněné – sníh si nastříkají dříve, ve větším množství a/nebo kvalitě. Dokonce i v případě, že nespadne ani vločka přírodního sněhu, ale alespoň po 10 dní trvá jasné mrazivé počasí, na svazích se zabělají stužky celkem kvalitní sněhové hmoty.
To je v kostce velká část kouzla italského sněhu, který je na sjezdovkách „vždy“ a obvykle nebývá ani tak zledovatělý jako ve „vlhkých“ lyžařských oblastech. Tuto zákonitost potvrdil i dramatický začátek sezóny 2006/07, kdy se v Alpách poprvé ochladilo až na přelomu listopadu a prosince a zároveň z jihu dorazil první sníh, a v těchto mezních podmínkách, kdy ještě ke všemu do plánovaného spuštění vleků zbývalo pár dní, nebyl ani ten narychlo nastříkaný italský technický podklad nic moc.

Sníh jako polotovar

Není snad lepší příklad než italský Kronplatz, že lidé vlastně technický sníh milují, ať si o něm myslí cokoliv. Před 20 lety měl poloviční návštěvnost a dnes – s technickým sněhem, kterým dennodenně přestříkávají sjezdovky – je obsypaný lyžaři. Při dnešním extrémním zatížení tratí je technický sníh nutný, protože přírodní není tak soudržný a snáze tvoří boule.
Je jasné, že technickým sněhem nemyslím hrbatou zledovatělou rohožku, ale tvrdší, rovný podklad, na němž je každé ráno čerstvě prokypřená, ztuhlá a vodivá přikrývka mixovaného sněhu.
Za jednu vteřinu může být na Kronplatzu vystříkáno až 1 200 l vody. Na tento jediný areál připadá celých 10 % jihotyrolské kapacity zasněžovacích systémů. Zdejší pistéři přesně vědí, kolik sněhu potřebují vyrobit na tu kterou sjezdovku a bez ohledu na přírodní srážky tolik sněhu vyrobí (20 až 30 cm – modré sjezdovky, 60 až 70 cm – černá trať Sylvester, cca 100 cm – černá trať Hernegg). Dokonce jsou rozmrzelí, pokud je přírodní sníh předběhne – ten je totiž podle nich nevhodný, dříve roztává, a rozbíjí tak pistu. K tomu, aby pokryli více než 100 km svých tratí, potřebují dvakrát 4 dny non-stop zasněžování. Po prvních 4 dnech vyčerpají veškeré rezervoáry vody a musí počkat, až se zase naplní.
Pozoruhodné je, že Kronplatz je uskupením tří společností, z nichž každá má trochu odlišnou zasněžovací taktiku, jinou „značku“ děl a zároveň je každá z nich přesvědčena, že „jejich“ sníh je lepší než ten u konkurence. Proč ta sousedská rivalita? Protože podle počtu průchodů turnikety u „svých“ lanovek si rozdělí tržby za skipasy (platné přirozeně na celé hoře).
Tak třeba na severních svazích přivrácených k Brunecku vyznávají zásadu „suchý sníh jako podklad“ narozdíl od tradovaného „mokrý jako podklad, na to sušší“. Prý proto, že jakmile se sjezdovka jednou vyjezdí na led, tak tam zůstane celou zimu – sníh už se k němu nikdy úplně „nepřilepí“. To zní celkem důvěryhodně a dobře to i z mnoha míst známe. Sníh přitom ledovatí zejména působením větru anebo extrémního zatížení lyžaři, a aby k tomu nedošlo, v Brunecku každou noc přistříkávají tratě slabou vrstvičkou „čerstvého“ sněhu.
Na jižním úpatí, v St. Vigilu, naproti tomu nepřisněžují vůbec, neboť to považují za drahou třešinku na dortu. K zasněžování používají systém Lenko, který podle jejich přesvědčení oproti konkurenčnímu TechnoAlpinu produkuje kvalitnější sníh díky tomu, že kapičky vody jsou menší a tvoří jemnější krystalky. Oproti svým kolegům z Brunecku nechávají vyrobený sníh 2 až 3 dny ležet a vyzrát, než ho rozvezou po trati.
Zasněžovacím oříškem je jihozápadně orientovaná a nízko položená (1 113–1 620 m n. m.) černá trať Piculin s max. sklonem 70 %, která by bez zasněžování nebyla sjízdná nejspíš nikdy. Zajišťuje spojení Kronplatzu se skibusovou linkou do Alta Badie, a je tak pro ambiciózní Kronplatz poměrně klíčová. Ráno je na ní i velmi příjemné svezení, nicméně pro jarní odpoledne už to není. Osobně její provoz považuju za jeden z důkazů, že když se chce, tak sníh může být bez ohledu na rentabilitu všude.

Sníh jako produkt

Nás sjezdovkové lyžaře nejvíce zajímá, co ze sněhu utvoří rolbista. Je všeobecně přijatou zásadou, že sjezdovky se upravují večer a v noci, nikoliv ráno. Uválcovaný, nočním mrazem ztvrdlý sníh, který si několik hodin v klidu „odpočinul“, je totiž mnohem drživější. V němčině na to mají trefný výraz „griffig“. Při ranní úpravě bude sníh mnohem méně soudržný a snáze začne tvořit hromady a následně boule. Koneckonců to známe, pokud přes noc napadne, jak se – navzdory rannímu rolbování (a vlastně právě proto) – sjezdovka boří a brzy drncá.
Na Kronplatzu s vědomím, že dělají pro lyžaře to nejlepší, nechávají případný noční poprašek ležet, aby neporušili ztuhlou kompaktní vrstvu pod ním. Pokud napadne více než 5–10 cm, sjezdovky nad ránem jen „projedou“ (= finišerem vytvoří varhánky). Z mé zkušenosti mohu potvrdit, že v Itálii celkem běžně ponechávají noční přírůstek sněhu bez povšimnutí, zatímco v Rakousku ho častěji vyrážejí udusat i ráno. Je to dáno i tím, že na rakouské Alpy sněží častěji, a pistéři jsou díky tomu zvyklí jezdit kdykoliv, zatímco ti italští se umí mazlit hlavně se svým „vlastním“, tedy technickým sněhem.
Nejzásadnější „závadou“ na sjezdovce je zledovatělý sníh. Pokud se tak stane, není moc šancí to napravit – „rozbíjení“ ledu a smíchání se sněhem není až tak účinné. Příčinou zledovatění může být přílišný obsah vody v technickém sněhu (o nechtěném úniku vody z děl ani nemluvě) anebo jarní roztávaní a mrzání sněhu, čili jeho přirozená přeměna ve firn.
Velmi častým prohřeškem jsou i ledové „kamínky“. Ty jsou chybou snowmakera, který vyrobil příliš mokrý sníh, který až na zemi „zkameněl“ – drobounké kuličky ledu přitom ani fréza rolby nerozbije, zato náruživý carver si hubu ano.
Sjezdovka se každodenně upravuje („rozvrtá“) do hloubky cca 10 cm, aby se podklad prokypřil a rovnoměrně rozhrnul po celé šíři tratě. Pouhé projetí všech sjezdovek se spuštěným manšestrovacím finišerem pak trvá (v případě Kronplatzu) zhruba 2,5 hodiny.
Nejčastější chybou při úpravě sjezdovek je právě lenost či nedostatek času sjezdovky pořádně upravit. Jakmile ji rolba jen proletí se spuštěným finišerem, včerejší boule sice opticky zmizí, ale povrch sjezdovky připomíná rozbouřené moře s množstvím nepředvídatelných vln a hrbolů.
Dnešní stroje na úpravu sněhu dokáží vyrobit perfektní povrch sjezdovky prakticky z čehokoliv, a tedy největší podíl na výsledku má ten který konkrétní rolbista. Jak by tedy „upravená“ sjezdovka neměla vypadat? Nesmí drncat při rychlejší jízdě, neměla by mít nejasně vymezený okraj tratě ani nerovnosti (a to ani na prudších tratích). Zrno od plev se oddělí nejlépe při „těžkém“, zpravidla jarním počasí, kdy je úprava zničené a rozhrabané tratě opravdu fuškou.

Sníh jako byznys

Několik mrazivých dní rozhoduje o miliónech EUR tržeb. Za jednu sezónu Kronplatz utratí za sníh 6 až 10 mil. EUR (vodu mají zdarma z řeky), přičemž sezónní tržby za skipasy činí cca 40 mil. EUR. Ze 40 EUR, které dáte za jednodenní skipas, tak až 10 platíte za bílé zlato na sjezdovkách. Vedení areálu je přitom přesvědčeno, že to vlastně není tak moc – sezónní tržby celého regionu z lyžařského turismu dělají více než 200 mil. EUR a v tom už se nějaký ten milión za jistotu sněhu docela ztrácí. Čísla jsou výmluvná: návštěvnost Kronplatzu s plochou sjezdovek 460 ha je v průměru 10 600 osob/den, v hlavní sezóně pak 15 až 20 000 os./den, což je prý mezní hodnota pro to, aby se lyžovalo „bez front“. V rekordním dni tu zaznamenali 25 000 os./den. Před dvaceti lety to byla v průměru jen polovina.
Kolotoč úspěchu přitahuje další projekty – již v r. 2011 plánují v obci Percha vybudovat nádraží pustertalského „metra“ s přímým přestupem do nové kabinkové lanovky směřující k vrcholu Kronplatzu, doprovázené novou sjezdovkou o délce 7,5 km. I na jižním úpatí hory okolo Furkelpassu se plánuje nová sjezdovka z vrcholu Kronplatzu a dále nová lanovka se sjezdovkou z Pre da Péres do stanice Col Toron. Gigantický zasněžovací koncept tu funguje ekonomicky velmi dobře a Kronplatz je nejdynamičtěji se rozvíjející a rozrůstající areál v konsorciu Dolomiti Superski. Žebříček
„Manšestrová“ úchylka samozřejmě citelně ovlivňuje můj vztah k navštíveným lyžařským místům. Přiznávám, že žádné s lajdácky upravovanými tratěmi nepatří k mým zvlášť oblíbeným a naopak. Pečliví pistéři si nějaké ocenění určitě zaslouží. Pokud ten spoleh na uspořádané pásy vroubků má cenu i pro vás, podělte se o své zkušenosti na SNOW.CZ! Výsledkem třeba jednou bude žebříček pistérů „jedničkářů“, kterým bych ho rád věnoval jako dík za jejich každonoční práci.

TECHNOALPIN

  • největší světový výrobce zasněžovacích systémů se sídlem v jihotyrolském Bolzanu
  • založen byl v r. 1990 – jeho zakladateli byli technici, kteří dovezli dělo z USA, jenže s ním nebyli spokojeni, a tak ho rozebrali a vylepšili
  • zasněžování se zrodilo a rozšířilo v USA v 70. letech – dodnes však používají jen manuální systémy, zatímco Evropa přechází na plně automatizované (pozn.: v USA je nedůvěra v evropské výrobce sněžných děl, protože v 90. letech jich mnoho vzniklo a záhy zkrachovalo)
  • optimem při projektování systému zasněžování je vysněžení sjezdovek do 72 hodin
  • nejspolehlivější je plně automatický systém řízený z kanceláře (dělo se spustí ihned, jakmile jsou vhodné podmínky, přizpůsobuje se směru větru atd.)
  • cena 1 děla = cca 45 000 EUR

Článek byl převzat z časopisu SNOW 50.