Za časů Sovětského svazu byla návštěva Ruska opravdu silným zážitkem. Ruská vášeň pro řádné zajištění bezpečnosti spolu se zálibou v papírování dělaly z celní a pasové kontroly noční můru zbytečného zdržování a neschopnosti. Ale od dob Železné opony se toho hodně změnilo – jak v Rusku, tak ve světě.
Nejenže Rusové už do značné míry přestali při příletu do Moskvy praktikovat taktiku zdržování, mezitím nově nastalá situace ve světě změnila návštěvu letiště ve Spojených státech, Londýně a mnohých dalších západních zemích ve věrnou kopii paranoie a bezpečnostního běsnění, které dřív znepříjemňovaly život návštěvníkům ruských letišť. V současnosti probíhá provoz na ruských letištích často hladčeji než na mnohých západních.

Můj let z Mnichova vedl nejprve na severovýchod do Moskvy, přestože Soči se nachází u Černého moře v jižním Rusku, o kus jižněji než Mnichov. Ale co naplat, většina letů do ruských měst vede přes Moskvu.
Mohlo by se zdát, že tato oklika je zbytečná, ale tak úplně tomu není, zvlášť pokud jste v Moskvě ještě nikdy nebyli. Jednodenní (i vícedenní) přerušení letu opravdu stojí za to. Já jsem se tam setkal se svými přáteli a společně jsme vyrazili na poznávací cestu centrem Moskvy.
Jako většina ostatních jsme začali v metru, které byste v Moskvě rozhodně neměli vynechat. Zatímco v Londýně jsou největší atrakcí podzemky nejspíš reklamy na stěnách a v New Yorku graffiti, v Moskvě jsou stanice podzemní dráhy vlastně muzeem s mozaikami a sochami z časů Stalinovy éry.
Metro není jediné, v čem Moskva obstojí ve srovnání se Západem. Rudé náměstí je impozantnější než Time Square v New Yorku nebo Piccadilly Circus v Londýně a snese srovnání s náměstím sv. Marka v Benátkách. S chrámem sv. Vasila Blaženého směrem na jih, Leninovým mauzoleem na západní straně náměstí a obchodním domem GUM naproti může návštěvník ve středu Moskvy strávit spoustu hodin. Hned za chrámem sv. Vasila se z mostu přes řeku Moskvu otvírá výhled na nádheru Kremlu.
Povídá se, že lesk a pompa nočního života v Moskvě jsou srovnatelné se září zlatých kupolí Kremlu. My jsme se však chtěli co nejrychleji dostat na lyžařské svahy, takže odhalení této tváře Moskvy musí počkat až do naší příští návštěvy.

Palmové městečko

Soči je dlouhé úzké město rozkládající se mezi Černým mořem na východě a hustě zalesněnými kopci na západě. Procházka odhalila, že je to zelené město plné parků a středomořské flóry. Převládají citrusy, smrky a palmy, s jemnou příměsí tropického bambusu a banánovníků. Takovou vegetaci jsem ve městě usilujícím o pořádání zimních olympijských her věru nečekal! Ale abych byl spravedlivý, hry se mají konat v Krasné Poljaně, nacházející se v nedalekých horách 45 minut jízdy od letiště. Cestou jsme mohli na vlastní oči vidět, že během posledních let se toho kvůli kandidatuře na konání olympijských her hodně změnilo. Sotva jsme vyjeli ze špinavého starého letiště, minuli jsme nové hypermoderní, které vypadalo zcela dokončené, jenom ještě ne v provozu.
Všude po městě visely transparenty oslavující Soči jako kandidátské město a podél hlavní silnice se táhly doslova tisíce billboardů s lyžaři, snowboardisty a hokejisty, což olympijské téma ještě víc posilovalo. Mezi olympijskou propagandou byly roztroušeny i poutače s možnostmi heliskiingu a reklamy na nové možnosti v oblasti realit.
Čas od času jsme cestou do Krasné Poljany zahlédli úseky staré klikaté silničky, která byla nahrazena teprve nedávno. Dřív to tam trvalo dvě hodiny.

Jeřáby mezi vlnitým plechem

Základem Krasné Poljany je typické ruské horské městečko. Není zrovna krásné, ale je osobité. Domy jsou většinou staré a zchátralé, a navíc vypadají nedokončeně. To je ale pro ruské vesnice zcela typické. Stavba domu je celoživotní záležitost – někdy i záležitost dvou až tří generací. Z valné části jde o výstavbu svépomocí. Člověk je dlouho v práci a pak ještě musí v tom málu zbývajícího volného času zvelebovat svůj dům. Jakmile se dům stane obyvatelným, kosmetické nedostatky se odstraňují, až když to čas a peníze dovolí.
Ubytování jsme si zařídili právě v takovém domě. Nocleh se snídaní a přiležitostně i večeří nás stál patnáct eur za osobu. Za nějaký ten rubl navíc nás domácí vozil k vlekům a zpátky, a vůbec kamkoli jinam jsme ve městě potřebovali. Dům byl ještě z komunistických časů. Byl neomítnutý, z šedých cihel, nikdo se nikdy neobtěžoval s omítkou a barvou.
Obdobné rysy nedokončenosti byly i uvnitř domu. Na většině zdí byl nenatřený sádrokarton. Třetina stropu v kuchyni byla krásně obložená borovicí, na zbývající části mezi hrubě opracovanými fošnami čouhala tepelná izolace. Zábradlí schodiště bylo jenom z poloviny hotové a v pokojích ze stropu zpravidla visel holý drát s žárovkou na konci. Když jsem u sebe chtěl rozsvítit, musel jsem většinou ještě bouchnout do zdi vedle vypínače, aby do žárovky začala proudit elektřina.
Na druhou stranu teplé vody byl dostatek, v domě bylo teplo a naši domácí byli také vřelí. Kostěj a jeho žena Gylja pro nás připravovali různá domácí ruská jídla, mezi jinými bliny s ostružinovou marmeládou, pelmeně a pilaf. A protože se přítel Jean Michel dobře domluví rusky, kolem kuchyňského stolu se často živě hovořilo. Na okraji Poljany, mezi samotnou vesnicí a lyžařskými vleky, byly jasné důkazy nedávné proměny a obrovské propasti mezi bohatými a chudými. Hned za domem, kde jsme bydleli, je hotel SAS Radisson Lazurnaya Peak Hotel, kde bydlí mnoho zákazníků heliskiingu. Byl postaven v roce 1997 jako jedna z prvních budov stavebního boomu, který je teď na svém vrcholu.
Tato luxusní moderní stavba kontrastuje se střechami ze zrezavělého vlnitého plechu polorozpadlých příbytků přes ulici, a mě při tom napadají myšlenky na budoucnost místních lidí, kteří ve vesnici žijí už po generace. Budou tu ještě za dvacet let, nebo je rostoucí ceny spojené s vývojem na realitním trhu donutí své domy prodat a odstěhovat se jinam?
Během 10minutové cesty k vlekům byly všude kolem vidět jeřáby na stavbách nových hotelů a bytových domů, které vyplňují donedávna volný prostor mezi vesnicí a horou s lyžařskými svahy. Míjeli jsme taky novou kabinovou lanovku, kvůli které ještě bude muset být v lese vysekáno pár sjezdovek.

Na chalupě u Putina

Konečně jsme u výchozí stanice vleků. Tady zas až tolik důkazů modernizace k vidění není. Fronta se začíná tvořit už půl hodiny před tím, než se rozvrže stará dvousedačka. O přeplněných víkendech, když přijedete v nevhodnou denní dobu, můžete čekáním na vlek strávit prý i pár hodin.
Spousta lyžařů měla na zadku čtvercový kus gumy připevněný kolem pasu, který používali jako izolační podložku během cesty vzhůru kaskádou sedačkových lanovek. Byl slunečný den, tak jsme se rozhodli bez této přídavné ochrany obejít. Asi v půlce prvního úseku sedačky jsme minuli velkou daču, patřící prezidentu Putinovi.
Krasnaja Poljana je úchvatné lyžařské středisko, to se musí nechat. Ale něco úplně jiného je otázka, jestli je to místo vhodné pro pořádání zimních olympijských her. Mnohem vhodnější by asi byla pro závody v extrémním lyžování. Poljana je totiž ruskou odpovědí na francouzské středisko La Grave či italské středisko Alagna. Čtyři navazující dvousedačky lyžaře vyvezou 1 688 výškových metrů nad město. Horní vlek vede po ostrém hřebenu a není pro slabší nátury. Z vrcholu nevede žádná sjezdovka. Kam až oko dohlédne, se od horní stanice táhne sněhová převěj. Na jednom dvou místech ji prostoupilo dost lyžařů na to, aby se tam dalo sjet. Všude jinde se ale na 45stupňový svah dostanete leda seskokem nebo straverzováním návěje.
Hned u vleku vznikl kvůli tomu, že asi týden nesněžilo, uježděný boulový svah. Dál na západ je řada kuloárů, které ústí do dlouhé lavinové rokle.
Jean Michel trval na tom, že právě tady musíme začít prozkoumávat zdejší freeridový ráj. Ale nebyl to nejšťastnější nápad. Jean Michel byl poprvé v Krasné Poljaně před pěti lety, v době, kdy byla ještě zcela neznámá. Ale díky vzrůstající popularitě freeridového ježdění a faktu, že po internetu se informace šíří rychlostí stepního požáru, se zvěst o něm rozkřikla.
Pustili jsme se jedním z nejprudších kuloárů a stihli udělat asi jenom tři oblouky v neporušeném prašanu před tím, než jsme narazili na stopy. A bylo čím dál hůř. Stopy z ostatních výše položených kuloárů ústily do hlavní rokle, kde se smíchaly s rozbitým sněhem a pozůstatky lavin.
Když jsme se chůzí a traverzováním konečně dostali zpátky na sjezdovku, byl jsem tak vyčerpaný, že se mi jediná sjezdovka v Krasné Poljaně jevila atraktivnější než veškeré freeridové možnosti. Sjezdovka byla zdejšími rolbami skvěle upravená a mě bavilo se ve zbytku dne trochu povozit. Dalším vysvobozením po dopoledním martyriu byla hospoda a restaurace Munchhausen u spodní stanice vleků.
Pár piv dobře promaže jazyk, a tak mi hospodské prostředí umožnilo dát se do řeči s jedním pravidelným návštěvníkem Krasné Poljany. Zeptal jsem se Borise, co si myslí o olympiádě. V jeho odpovědi zazněly i některé z mých obav. Doufal, že jeho „domovské středisko“ se nestane jejich pořadatelem, protože se obává, že olympijské hry změní charakter i klientelu střediska. Taky se obával, že veškerý zisk skončí v rukou několika málo lidí, místo aby přispěl k rozvoji celého společenství, a navíc povede ke všeobecnému zdražení.
Zeptal jsem se, jestli ho můžu citovat s uvedením jeho plného jména, ale nesvolil k tomu. „Omlouvám se,“ řekl, „ale jsem tu celkem známý. Kdyby někdo přišel na to, že jsem veřejně řekl něco proti olympiádě, možná bych si ani nemohl koupit permanentku.“

Ruská Aljaška

Vydatný spánek mi do žil vlil dost energie a odhodlání, abych se nazítří vydal do dalšího souboje s volným terénem v Krasné Poljaně. Řízením osudu jsem narazil na ideálního průvodce. To ráno jsem totiž nasedl na dvojsedačku spolu s Olegem Krivcovem. Jako většina ruských pravidelných návstěvníků byl i on náležitě vybaven – měl batoh, lavinový vyhledávač, přilbu a široké freeridové lyže.
Poprvé jsem v bývalém Sovětském svazu lyžoval na začátku devadesátých let, kdy ještě většina ruských lyžařů stála na bulharských lyžích značky Mladost. Ale ty dny jsou už dávno pryč. Teď nejenže má většina lyžařů zcela moderní vybavení, ale snad všechny naplno zasáhla freeridová revoluce. Spousta středně pokročilých lyžařů, kteří měli být na carvingových lyžích, kroužili na širokých freeridových lyžích.
Dostat se až nahoru pomocí všech čtyř vleků trvá skoro hodinu, což je doba plně dostačující k položení dobrých základů přátelství. Když jsme vystupovali z posledního vleku, bylo mi jasné, že s Olegem si padneme do noty.
Oleg je dlouholetý vrcholový manažer, který se před pěti lety zamiloval do lyžování, freeridingu a Krasné Poljany. Postupně dospěl k názoru, že mu práce nedovoluje věnovat dost času jeho velké zálibě. Tak si ve čtyřiceti letech vzal na začátku lyžařské sezóny volno ze svého zaměstnání s platem 10 000 dolarů měsíčně a vyměnil dopravní zácpy a shon v Moskvě za poflakování se na lyžích v Poljaně. Říkal, že si není úplně jistý, jestli se v dubnu do práce vůbec vrátí. Prostě ho to chytlo. Nahoře nám Oleg ukázal měřicí tyč, podle které dosud napadlo celkem kolem 3,5 metru sněhu. Takže situace tady byla zcela odlišná od střední Evropy.
Byla půlka února a celé Alpy trpěly setrvalým nedostatkem sněhu. Sněžná děla v Rakousku, Itálii a Francii chrlila, seč mohla, aby aspoň sjezdovky byly sjízdné, zatímco volné lyžování bylo ve většině alpských středisek zcela nemožné po celou sezónu.
Zatímco Alpy a značná část Severní Ameriky trpěly nedostatkem sněhu, tady byla i samotná vesnice, ležící v nadmořské výšce pouhých 550 metrů, pokrytá asi metrovou sněhovou vrstvou. Toto prostředí mi dokonce na pár dní dovolilo zapomenout na strach z globálního oteplování.
Důvodem je skutečnost, že mikroklima Krasné Poljany je lyžařům velmi příznivě nakloněno. Mraky přesouvající se přes Černé moře nasávají vlhkost, kterou pak v podobě bělostných srážek odloží na prvním pohoří, na něž narazí.
Rozhlédl jsem se po krajině. Směrem na jihovýchod se Černé moře, navzdory svému jménu, zlatě lesklo v zářícím slunci. Přímo pod námi, směrem na sever, bylo vidět modré střechy další lyžařské vesničky v bočním údolí, pouhých pár minut jízdy od výchozí stanice vleků. A směrem na východ byl kotel velký jako na Aljašce. Oleg nás vedl po hraně převěje právě tímto směrem.
Spustil se na místě bez jinak povinného seskoku a my jsme vyrazili za ním. Traverzem ve vysoké výšce jsme se dostali do části hrany, kterou se nikdo neodvážil spustit, a tak se před námi otevírala širá pole neposkvrněného sněhu. Spojil jsem hezkou řádku oblouků v prašanu a začal jsem se cítit připravený na druh lyžování, kterým je Poljana nejznámější – lyžování mezi stromy.
Krasnaja Poljana leží v celkem nízké nadmořské výšce, dosahuje do 2 238 metrů nad mořem, a tak kousek pod terénním kotlem začíná bukový a platanový les. Pokud je lyžování mezi stromy vaší touhou, dosáhnete tady, v místech, kde se Kavkaz začíná zvedat od Černého moře, nirvány.
Lesy se rozkládají na velmi prudkých svazích a mezi stromy je dostatek prostoru. I když byl prašan skoro týden starý, byl pořád velmi kvalitní. Úplně nám šla hlava kolem, jak se před námi otevíraly stále nové a nové linie pro náš slalom mezi stromy. Skoro to vypadalo, že les nikdy neskončí, ale Oleg nás upozornil, že se budeme muset dlouhým traverzem začít vracet k vlekům.
Oleg byl naším průvodcem pro několik dalších kol, pokaždé jsme se spustili jinudy a narýsovali nové křivky v lese. A nakonec jsme opět skončili v Munchhausenu. Rozhovor se jako obvykle stočil k olympijským hrám. Oleg mi vyprávěl, že kvůli kandidatuře byly v Krasné Poljaně na ubytování v soukromí zavedeny jisté požadavky na kvalitu a stanoveny minimální ceny. To by mohlo způsobit, že místní lidé, včetně našich domácích, se na turistickém ruchu vůbec nebudou smět podílet. Nebudou prostě mít dost peněz na to, aby své domy uvedli do souladu s požadovanými standardy.
Oleg taky vyslovil obavu, že místní atmosféra padne za oběť při rozvoji areálu, který z této horské vísky může udělat sterilní lyžařsko-průmyslový klon. „Rozhodně si přeju, aby Krasná Poljana pořadatelství nedostala,“ povzdechl si.
Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem včera vedl s Borisem. Z obou jsem cítil podobný strach, jaký prostý ruský člověk zažíval před všemocnou KGB, komunistickou stranou, politbyrem. Diktatura ještě neskončila. Jenom se přetavila do nové podoby – strachu z ruské mafie, oligarchů a právního prostředí, ve kterém si můžou přizpůsobovat nebo porušovat pravidla, jak se jim zachce.
Sdílel jsem s Olegem jeho pocit bezmoci. Taky jsem propadal kouzlu Krasné Poljany a zneklidňovala mě představa, že by se měla během několika málo let zásadně změnit.

Tanec na stropním trámu

Oleg nám byl průvodcem až do konce našeho pobytu. S ním jsme nepotřebovali žádný vrtulník. Zalyžovali jsme si skoro všude, kam se dá dostat s pomocí helikoptéry. Museli jsme při tom sice všude po svých, zatímco zákazníky heliskiingu vyváží vrtulník, ale na druhou stranu nás to stálo jenom asi 20 dolarů na den. Smočili jsme se v Černém moři, pojedli něco šašliku a pstruha, které tvoří základ zdejší stravy, a dopřávali si každý den nové prašanové linie, přestože žádný nový sníh nepřipadl.
V pátek kolem půlnoci jsme si zajeli na závěrečný přípitek do Munchhausenu u spodní stanice vleků. V hospodě to žilo i přes týden, ale teď tu byli víkendoví hosté z Moskvy a před našimi zraky vyvstala scéna jako z après-ski v Hinterhagalmu v Saalbachu říznutá Velkou říjnovou socialistickou revolucí.
Hip-hop se prolínal s Jamesem Brownem a ruskými melodiemi a na parketu byla hlava na hlavě. Na baru byla fronta na vodku a několik lidí tančilo na stolech. Najednou se přes zábradlí balkónu nad vlnícím se davem vyhoupl na deset centimetrů široký trám jeden pár. Předváděl hříšný tanec po rusku, oba se vzájemně dotýkali, zase se od sebe vzdalovali, proplétali navzájem nohy, přičemž se podle potřeby přidržovali o strop kvůli udržení rovnováhy.
On se svlékl do půl pasu, ona si nechala podprsenku a oba si rozepnuli knoflík u džín. On si rozepnul i zip a kalhoty si spustil až pod kolena, její džíny poodhalovaly spodní prádlo pod nimi. Přitom pořád tančili.
Oleg se tomu smál a říkal, že to je v Munchausenu obvyklý víkendový rituál. „Občas z těch trámů lidi i skáčou dolů a někdy se při tom i zraní,“ dodal.
DJ najednou začal hrát staré hity a z reproduktorů se začalo linout Back in the USSR od Beatles. Nevěděl jsem, odkud přesně ty rusky mluvící krasavice na tanečním parketu pocházejí, ale bylo mi jasné, že John Lennon v textu písně nepřehání. Ale došlo mi i něco jiného. Ať už Krasnaja Poljana kandidaturu na pořádání zimních olympijských her vyhraje nebo ne, moc to na budoucnosti zdejšího lyžařského střediska nezmění. Ručičky hodin nejde vrátit zpět.
Rusové přijali za svou moderní lyžařskou kulturu počínaje nejnovějším freeridovým vybavením a konče bujným a divokým après-ski a nočním životem. Krasnaja Poljana už nikdy nebude ospalou horskou vískou a nezbývá než doufat, že rozvoj oblasti nebude příliš překotný a dravý, aby měli příležitost se na něm podílet i místní obyčejní lidé. A když už jsem u svých přání, chovám naději, že i v roce 2014 tu pořád bude možné najít nové linie mezi stromy.


Článek byl převzat z časopisu SNOW 35.