Nevinný výlet na Balea Lac

Začalo to nevinně. Ani ve snu by mě nenapadlo, že můj výlet na Balea Lac (jezero Balea) na přelomu září a října roku 2007 skončí tím, že z nadpozemsky krásného jezera ve výšce 2 034 m n. m. bude za pár měsíců helispot. Když jsem stoupala serpentinami jediné silnice v celém 70 km dlouhém masivu pohoří Fagaraš nevěděla jsem, že brzo budeme sjíždět místa, kam lyže ani snowboard nikdy nevkročily. Skalnatý hřeben se majestátně tyčil, po sněhu ani vidu, byl krásný podzimní den a v horské chatě Balea Lac bylo pusto a prázdno. Všichni se usadili na terase nad jezerem a pod štíty hor se ládovali pstruhy na másle. Ten den jsem překonala hned dva osobní rekordy – nikdy jsem neřídila tak pomalu a nikdy jsem nenafotila 269 fotek za 3 hodiny. Ta horská scenérie prostě brala dech, lákala, sváděla, dalo se na ni dívat znovu a znovu, měla v sobě cosi mystického, cosi tajemného, byla divoká, nepřístupná, neprozkoumaná. Ozvěnou se nesla jen jedna otázka – Co je tam dál? Tam, kam žádná silnice nikdy nevedla, tam, kam v zimě může jen capra neagra (kamzík černý). Bylo to místo stvořené pro heliskiing – stačila mapa a těch 269 fotek a všem bylo jasné, že freeridově vhodnější kus Evropy neexistuje.

Jak se dělá heliski?

Na začátku to vypadalo, že si napíšu inzerát: Hledám helikoptéru pro heliskiing, lyže mám. Značka nabídněte, foto vyměním.
Ano, nejdřív jsem musela zjistit, čím poletíme. Letový provoz nad Rumunskem mělo mít pod patronátem ministerstvo dopravy, šla jsem přímo za ministrem, jsme v Rumunsku a jeden nikdy neví, zda se na nižší šarže může spolehnout. Pan ministr měl zpoždění, z fotek vypadal jako sympaťák a měl smělé cíle. Po 2 hodinách čekání v jeho pracovně se objevil starší chlap – ministr to očividně nebyl, spíš jeho otec, ale z jeho chování bylo zřejmé, že je zvyklý rozkazovat. Šéf letového provozu Rumunska, prý se má se mnou sejít. Po dalších 2 hodinách jsem opouštěla ministerstvo s hlavou jak pátrací balón a spoustou upomínkových předmětů – měla jsem knihu o rumunských letcích, pamětní medaile, láhev vína, šátek s logem rumunské aeronautické společnosti a odznak ve tvaru helikoptéry, ale hlavně jsem měla povolení létat, podporu pana šéfa a kontakt na ředitele rumunského Eurocopteru. Ten nám tu helikoptéru určitě najde.
Teď šlo o to, kdo v ní poletí. Kdo má dost odvahy a rozumu tak akorát, aby letěl do míst, kde nikdo nikdy nebyl, nechá se tam vysadit a bude sjíždět jeden svah za druhým a tvořit naši speciální mapu sjezdů. Mapy Fagaraše jsou nedostatkové zboží, kvalitní mapa byla z žánru sci-fi. Kde padají laviny, kde se dá lyžovat, kde je les a jak je hustý, která rokle se projet dá a která už ne, kde je potok a kde skála, kde se dá přistát s helikoptérou, kam postavíme mobilní tanker s kerosinem? Na tyto otázky neexistovala odpověď, museli jsme to prostě vyzkoušet, probádat, zaznamenat, zpracovat. Zima se blížila, na Fagaraši napadl první sníh a jediná přístupová cesta byla uzavřena – znovu bude průjezdná v květnu. Helikoptéra se začala rýsovat a já pořád nevěděla, koho do ní posadím.
Pak přišla SMS (děkuji, Martine Černíku), a v ní stálo jen: Martin Freinademetz a jeho telefonní číslo. Dvojnásobný mistr světa a trojnásobný mistr Evropy ve snowboardingu, rakouská snowboardingová legenda, rebel bez příčiny, co opustil Rakousko a žije v Rumunsku. Nechápala jsem, jak mohl vyměnit disciplinovanou malebnost Tyrol za balkánský neřád Rumunska. Tehdy jsem nechápala. Půl hodiny jsem se učila vyslovovat jeho příjmení a sbírala odvahu k tomu, abych mu do telefonu jen tak nonšalantně zašveholila, že chci, aby vlezl do helikoptéry, kterou ještě nemám, ale budu mít, určitě, letěl do Fagaraše a udělal scouting pro heliski operaci. Zvadl to po třetím zazvonění. Příjmení jsem vyslovila správně a spustila. Bylo slyšet, že si myslí, že jsem blázen. Nechal se ale přemluvit k osobní schůzce. Měli jsme se setkat na rušném náměstíčku v centru Bukurešti. Byl konec října a mírně pršelo. Hledala jsem snowborďáka s logem červeného býka. Byl v obleku bez loga. Za 20 minut zvládl vyjmenovat asi 50 důvodů, proč to nejde – proč nejde udělat heliski operaci ve Fagaraši. Já měla jen jeden důvod, proč to jde – protože to chci! Přesvědčila jsem ho. Na ten den ani jeden z nás nikdy nezapomene, za dlouhých zimních nocí jsme jej v horské chatě na Balea Lac probrali sekundu po sekundě snad tisíckrát. Vyprávěli jsme jej všem, kteří přiletěli okusit fagarašský prašan. Pak jej ještě pamatují policajti z bukurešťského letiště Henri Coanda – tak dlouho jako já před jejich očima na zákazu zastavení ještě nikdo nestál. Přicházeli v pravidelných 5minutových intervalech a nutili mě odjet. Já tam seděla s Martinem, mým novým šéfem scouting teamu – bylo toho tolik, co jsme museli vyřešit. Pak už policajtům došla trpělivost a Martinovi čas na check-in pro let do Sibiu. Ten den jsem sehnala helikoptéru. Byla úplně nová, krásně modrá a její majitel se jmenoval Romeo, žil v Temešváru. Druhý den ráno jsem se za ním okamžitě vydala. Bloudila jsem v Temešváru, hledala sídlo společnosti Dunca Expeditii a přemýšlela, kde je asi hangár, kde čeká naše HELI. Romeo měl větší zpoždění než ministr. Když konečně přišel, byla už tma a on strašně spěchal. Překvapil mě, za 15 minut bylo vše vyřešeno. Štěstí opět stálo při mně. Romeo miluje heliskiing a helikoptéru si koupil, aby mohl létat s rodinou do divokých rumunských hor – pěkná hračka za 2 mil. eur. Romeo je novým členem týmu, helikoptéra je naše.
Dění dnů následujících lze rozdělit na 2 části – ta krásná a ta hrozná, můj rumunský jin a jang. Dlouhé debaty, při nichž jsme plánovali naši první misi – our very first scouting trip – a hledali odpověď na otázky kdo, kde, kdy, jak, s čím, za kolik byla ta krásná část. Část hrozná bylo jednání s rumunskými úřady, trvalo to týdny, bylo to horší než hrozné, ale psát o tom nemá cenu, bylo to jako porodní bolesti, které brzy poté odnesl vítr, co nám foukal do tváří na vrcholcích Fagaraše. Poslední zbytky hrůz se rozpustily v úsměvech našich klientů, když vystupovali z helikoptéry po prvním dnu lyžování ve Fagaraši.

My guides – oh, my god!

Poprvé jsem je spatřila na letišti v Sibiu dne 16. 12. 2007 ve 20.22 našeho času – naši horští vůdci přiletěli z Mnichova a byli to horalové od pohledu. Přiletěli bez lyží – ty se ztratily na mnichovském letišti. Měli spoustu otázek a já jen málo odpovědí. Ty se skrývaly ve Fagaraši, v místech, kam lidská noha v zimním období nikdy nevkročila, v místech, která znají jen kamzíci. Na lyže jsme čekali 16 hodin, během nichž jsme snad již posté nastudovali všechny dostupné mapy Fagaraše. Nakoupili jsme desítky AA a AAA baterií a pořád dokola zkoušeli PIEPSy a vysílačky. Vyzvedli jsme zatoulané lyže a odjeli do horského hotelu na úpatí Fagaraše.

Naše poprvé

Bylo úterý 18. 12. 2007 8.30 rumunského času (GMT +2) a 4 guidi – Martin, Andy, Bezi, Gerold – nastupovali do modré helikoptéry, která se leskla v ranním slunci, mrzlo až praštělo. Náš první let do Fagaraše. Tehdy jsem poprvé uviděla (ucítila) startovat helikoptéru. Stála jsem vedle hotelu na úpatí Fagaraše a mávala, dokud se tmavá vrčící tečka neztratila za hřebenem. V 16.45 musí být zpátky, do té doby máme povolení létat, do té doby jsou ponecháni osudu, jak fungují vysílačky jsme museli teprve zjistit. Musela jsem odjet řešit hroznou část, ač tehdy jsem si nebyla úplně jistá, která byla ta horší – 4 kluci bez spojení v horách, nebo peklo rumunské byrokracie. V 17.00 mi přišla esemeska od Martina Freinademetze, mám ji dodnes schovanou. „We are alive. Need tuica. M.“ Moje odpověď zněla: „Thanks God. Tuica? Is it expensive?“ Nebylo. Tuica (čti cuika) je parodie na českou slivovici, rumunská pálenka. Nejlepší je ta domácí, sehnala jsem 2 litry ve venkovské zaplivané palírně. Děda, co mi ji prodával, se smál, bodejť by ne, celý den testoval kvalitu své letošní produkce. Tuica bylo první rumunské slovo, které se moji rakouští guides naučili. Umí jej dodnes…

Fotky z ráje

Ten večer jsem To poprvé uviděla – fotky z hřebenu Fagaraše. Sálala z nich neuvěřitelná energie, ta sálala i z kluků, byli nadšení. Dívala jsem se na ty záběry znovu a znovu, ještě dlouho po půlnoci, ještě dlouho poté, co kluci dávno spali a nabírali síly na další scouting day. V prosinci 2007 jsme ve Fagaraši létali 5 dní, kluci tam strávili skoro 50 hodin, každý den od tmy do tmy. V neděli 23. 12. 2007 v 6.00 ráno jsem zase mávala, již 6. den v řadě, tentokrát nasedali do letadla, všichni jsme jeli domů, byly Vánoce. Měla jsem plné auto věcí a plný harddisk fotek a filmového materiálu. Naše skiing intensity map se začala plnit. Vrchol hřebenu byl poset GPS souřadnicemi našich drop-off spots, na úpatí se skvěly pick-up tečky. Můj nejkrásnější vánoční dárek – narodilo se heliski Romania.
Ve Fagaraši jsme pak létali velkou část ledna 2008, na scouting trips postupně přiletělo 9 rakouských a 1 německý guide, v únoru přiletěli první klienti. S nimi přiletěl i Chris – the pilot. Chris byl snem každého heliski operátora. Rakušan s kanadským pasem, co nalétal 2 500 hodin s B3 na heliskiingu v Kanadě. Chtěl zpět domů, do Evropy, a hledal práci jako pilot helikoptéry. Nabídek měl hodně, zkušení piloti jdou na dračku. Věděla jsem, že přiletěl na zkušenou. Původně jsem myslela, že budeme zkoušet my jeho, ale když poprvé vzletěl s naší heli, pochopila jsem, že zkouší on nás. Pan Božský, pilot s velkým P. Kluci byli u vytržení. Chtěli Chrise v teamu, chtěli, aby létal jen on a nikdo jiný. To jsem věděla taky, ale nebyla jsem si jistá, jak to zařídit. Ten týden byl nejlepší ze všech. Chris létal přesně v duchu písničky k našemu prvnímu promo spotu – Flying Like An Eagle.
Stála jsem s Chrisem na odlehlém konci zamrzlého jezera pod ledovou stěnou, na které lezl Mathias s Raphaelem, očividně jim den heliskiingu v horách nestačil. Neúspěšně jsme startovali sněžný skútr – došel benzín. Při cestě pro kanystr jsme se domluvili – Chris je v teamu, bude létat, bude hlavním pilotem Heliski Romania. Bylo 2. 2. 2008, 18.30 rumunského času. V restauraci horské chaty Balea Lac ve výšce 2 034 m n. m. večeřelo 22 lidí, 16 klientů, 4 guides, 2 piloti, venku stála helikoptéra. Tehdy mi to došlo – dokázali jsme to. Za pár měsíců jsme připravili heliski operaci. Zažili jsme možné i nemožné, od hromadné epidemie střevní chřipky, kterou nedostala jen helikoptéra, po sladký pocit úspěchu, když Martin Freinademetz jako první člověk v historii sjel východní stranu nejvyšší rumunské hory Moldoveanu a stal se rumunským Borcem na konec a my jsme byli hlavní zpráva všech rumunských TV stanic. Viděli jsme padat laviny – vždy z uctivé vzdálenosti, slyšeli jsme řvát medvědy a jedli pizzu vedle otisků kamzičích stop, projezdili jsme kilometry svahů, nalétali desítky hodin v helikoptéře, označili jsme tucty landing spots dřevěnými pruty s červeným fáborkem. Kluci se naučili deset rumunských slov a já jódlovat. Ve Fagaraši už není svah, který bychom nesjeli… Tu první sezónu už nic nepředčí, už nikdy nebude poprvé…

V prvním roce mělo heliski Romania několik zajímavých statistických údajů:

  • nejstarší lyžař 71 let
  • nejmladší lyžař 6 let
  • nejnižší teplota -24 °C
  • nejvyšší teplota +7 °C
  • nejdelší letová doba jednoho dne - 6 hodin 23 minut
  • nejkratší letová doba jednoho dne - 3 hodiny 3 minuty
  • nejpozdější transport horskou lanovkou 1. 2. 2008 ve 23.47
  • nejdelší večírek – před odjezdem domů dne 3. 2. 2008 – 20.00–06.00 :-)
  • nejčastější modlitba – modlitba za pěkné počasí – každou noc :-)
  • počet označených sjezdů – 150

Článek byl převzat z časopisu SNOW 42.