Technický neboli umělý sníh není sám o sobě ani dobrý, ani zlý. V zásadě je totiž takový, jaký jej vyrobím, jak jej nechám uzrát, rozmístím a zpracovávám. Není úplně stejný jako sníh přírodní, ale není, zejména v obvyklé kombinaci se sněhem přírodním, „úplně jiný“, jak lze také slyšet. Mnohem větší rozdíly – v hustotě, vodní kapacitě, chování – mohou být například mezi čerstvým sněhem prachovým a starým mokrým firnem.

Jak vzniká sníh

Jak se snad všeobecně ví, vzniká technický sníh rozprašováním tlakové vody do vzduchu. Při expanzi směsi takové vody a stlačeného vzduchu do prostoru při dostatečně nízké teplotě se vzduch při rozpínání ochladí. Z vody vznikne jádro ledového krystalku, na něž se při cestě od trysky na zem za současného mrznutí nabalují další kapičky vody a vzniká tak výsledný krystal technického sněhu. Je to tedy tvorba sněhu vyprovokovaná, asistovaná. Je silně závislá jak na teplotě, tak i relativní vlhkosti vzduchu (tzv. mokrá teplota). Čím vyšší vlhkost, tím chladnější vzduch musí být: v obdivované Itálii mohou při 30% vlhkosti zasněžovat i při lehce plusových teplotách, u nás se při typických 100 % musíme při stejné teplotě vody držet kus pod nulou.
Na rozdíl od sněhu přírodního vymrzají krystaly zvnějšku dovnitř při teplotách asi -9 až -4 °C a mají na to jen cca 10 sekund, někdy i méně. Naproti tomu sníh přírodní vzniká při vysoké kondenzaci vodních par ve volné atmosféře při asi -12 °C procesem spontánním. Jeho pouť na povrch je mnohem delší, takže krystaly mohou vymrzat zevnitř a více. I při velké variabilitě sněhů přírodních lze říci, že přírodní sníh vytváří větší, pestřejší a „ostré“ krystaly (vločky) o průměru 0,2 až 5 mm. Technické jsou menší (0,1 až 0,8 mm) a kulatější. Kvůli vyššímu obsahu vody (pamatujete: za 10 vteřin nestačila vymrznout) a menší velikosti krystalů má tedy technický sníh větší hustotu (to je poměr hmotnosti k objemu).

Daleko od ideálu

Jaká je ale praxe? U nás máme jen málokdy dobré podmínky pro výrobu sněhu dostatečně brzy. Spíš se na ně zoufale čeká až do doby, kdy už lyžaři silně tlačí na provoz a kdy areály, od předchozího března nevydělávající, potřebují peníze z tržeb. Do základu by měl přijít sníh mokřejší, podobně jako bývá hustší podzimní sníh přírodní: musí se zachytit, uložit, nemizet odvanem a vytvořit tvrdou spodní vrstvu. Když ale nenapadne přírodní, začne se na tom, co je. A mnohdy se dosněžuje v každé volné chvilce za provozu bez reálné šance nechat sníh pořádně dozrát. V podmínkách typicky vysoké vlhkosti vzduchu (v prosinci a lednu 85–100 %), kdy se věčně pohybujeme okolo mezní teploty pro výrobu, sníh třeba během chvíle začne být tak mokrý, že je třeba skončit. Nejsme zkrátka Kronplatz, který v pravidelných listopadových suchých dnech vysněží, do zahájení provozu má ještě čas a po zbytek sezóny klid. Těžko pak u nás pracovat jen se sněhem dobře dozrálým. Know-how i zkušenosti už naše areály celkem mají. Dejme tomu, že to občas odflákne obsluha. Ale za ne úplně ideální technický sníh mohou především nepříznivé podmínky našich hor.
A jsme u podstatného. O tom, zda je sjezdovka ledová či nikoliv, rozhoduje řada faktorů. Bez nároku na úplnost: počasí a srážky, vlhkost vzduchu, sklon a orientace svahu, zacházení se sněhem (zátěž sjíždějícími lyžaři a snowboardisty, strojní úprava), jeho složení (podíl technického a přírodního). Dnešní standardní úprava s frézou naopak tvrdý povrch tratí narušuje bez ohledu na původ sněhu. Brzy ráno tedy vlastně žádný „led“ nenajdeme. Ten se může objevit až používáním, např. tím, že smýkající jezdci seškrábou v prudkých pasážích horní upravenou vrstvu a obnaží tak „led“ vespod.
Pamětníci potvrdí, že dnešní mladí stěžovatelé houby vědí, co to opravdová „ledová hora“ z doby před technickým sněhem a frézami byla. Právě pečlivá a sofistikovaná práce se sněhem (výroba, promíchání, zpracování, úprava) dělá dnešní sjezdovky celosezónně příjemnějšími, než tomu bylo kdysi.

Oslava technického sněhu

Příkladem skvělosti správného zasněžování se loni staly třeba Mísečky. Mrazy brzy v listopadu umožnily nastříkat včas. Díky tomu se středisko ubránilo pokušení spustit vleky rekordně brzy. „Nechali jsme sníh jen částečně rozhrnutý zrát. Do toho padal přírodní a v nerovnostech neurolbované sjezdovky se krásně chytal a ukládal. Počkali jsme skoro týden a vyplatilo se,“ vysvělili mi Petr Horák a Libor Fišera poté, co jsem obdivoval kvalitu svahu Machytka i koncem dubna. Zima byla sice sněhově dost slabá, ale překvapivě výborné svezení vydrželo na Mísečkách na jižním svahu až do začátku května. Lepší důkaz toho, že technický sníh není nepřítel, nýbrž neocenitelná pomoc, bych nevymyslel.
Nemluvě o tom, kolik sjezdovek, vleků a středisek by při dnešních nespolehlivých zimách nefungovalo či nepřežilo. Není divu, že se zasněžování rychle stalo takřka standardem a povinností. Lze mu sice vytknout negativní dopad na krajinný obraz a energetickou náročnost, to by ale už bylo úplně jiné téma.
Podobně jako výroba „vakuového sněhu“ při plusových teplotách.


HUSTOTA RŮZNÝCH DRUHŮ SNĚHU

  • nový – 20–270 kg/m3 (podle jiných údajů 50–200, průměrně okolo 100)
  • ulehlý – 200–400 kg/m3
  • firn – 400–500 kg/m3
  • technický – 300–500 kg/m3
  • „vakuový“ – 500–600 kg/m3 (Snowmaker IDE, výroba i v plusových teplotách)

    Hmota, jež na zem dopadá z trysek sněžných děl, je tedy znatelně hutnější a mokřejší. To je v pořádku a je to záměrné. Kvalitní technický sníh vlastně hutností odpovídá již částečně slehlému, asi třídennímu sněhu přírodnímu. Definitivně promrzá až po dopadu při následném zrání.

    Pokud mu čas k dozrání nedáme a hned jej použijeme k lyžování, vyloučí se zbývající voda na povrch, může zmrznout a vytvořit ledovou vrstvu. Stejně jako každá voda na povrchu, třeba při náledí.

    Proces postupného „vysušování“ a zhutňování sněhu probíhá spontánně i u přírodního. Jeho tzv. vodní kapacita může časem klesnout až na méně než třetinu původní hodnoty. V kombinaci s velmi suchým vzduchem beze srážek a opakovaným provzdušňováním a narušováním krystalů frézou i pásy pak může vzniknout sníh až sypce nesoudržný, „mrtvý“, označovaný i jako „mouka“ či „sůl“. Takový s nízkou střihovou pevností povrchové vrstvy najdeme často v zimě nahoře na ledovcích. Ale minulou zimu, kdy velmi dlouho nepadalo, zhoršoval lyžování třeba i ve Špindlu.

    Důležitou roli hraje strojní úprava. Ve školení rolbistů zdůrazňuje firma Prinoth důležitost dostatečné hloubky záběru frézy. Odbytá úprava sice může opticky vytvořit zdání kvalitního manšestru, ale zpracování sněhu je jen povrchové (cca 2 cm) a nevydrží. Často je s tím spojená i odbytá či dokonce úplně vynechaná práce s radlicí. Ta by měla narušit případné plotny a zařídit, aby se při úpravě stroj dostal ke sněhu pod nimi. Nezbytná je pomalá rychlost jízdy, podle potřeby používání navijáku (neuspěchaná úprava odzdola, nestrhává sníh dolů) i správná volba parametrů frézy (otáčky, hloubka průniku). O ideální hloubku frézování existují sice mezi profíky určité spory, ale řada dobře upravených tratí ukazuje, že pečlivá práce dokáže vykouzlit pistu opravdu pěknou a trvanlivou. Z různých důvodů se ale také setkáváme s úpravou nekvalitní. A také v takovém případě není správné vinit sníh.

Pro úplnost: při extrémní frekvenci běžných lyžařů na prudších svazích (česká realita) celodenní kvalitu i dobře upravené tratě zajistit nelze. Natolik odolný žádný sníh – bez ohledu na všechny uvedené parametry – prostě není.

V médiích se rovněž s oblibou míchá stav tratí pro veřejnost s realitou pist pro Světový pohár. A když se na opravdu tvrdém povrchu, poznamenaném rozkolísaností teplot a nemožností upravit je ideálně, zranilo několik předních závodníků počínaje vítězem SP Svindalem, přes Banka a McCartneye na Hahnenkammu po Lanzingera s poté amputovanou nohou, hodí se vše na jednu hromadu s viníkem technickým sněhem, případně ještě s padoušskými vykrojenými lyžemi. „Kvůli teplu se totiž takřka celou sezónu startuje na přemrzlém technickém sněhu, preparovaném injektáží a chemikáliemi. Ten strukturou připomíná spíš jarní sníh,“ píše například MF Dnes v březnu. Jenže na technickém sněhu preparovaném injektáží (Steinbachova metoda) se SP jezdí zásadně. Problémem není technický sníh sám o sobě, nýbrž nutnost jeho vytvrzení chemickou cestou. Zapracování příslušných přípravků se děje botami a lyžemi a neumožní jednolitou rovnou pistu. Je ale vlastně menším zlem a jedinou šancí, jak závod jakžtakž regulérně odjet. Ani obvyklý Schneefestiger PTX 311 a 312, ani sůl ale nikdo na tratě pro turisty nesype. Žádný přemrzlý sníh prodělavší zvraty teploty není ideální, ale bez technického by právě minulou zimu mnohde bylo lyžování nebezpečnější – pokud ovšem vůbec možné.

SŮL JAKO TUŽIDLO

V zimě kvůli sjízdnosti solíme silnice. Současně se ale sůl používá jako vytvrzovač sněhu. Jak je to možné? Přidáním soli trocha sněhu roztaje a vznikne směs slaného mokrého sněhu a vody. Ve snaze rozpustit sůl ztrácí tato směs teplo. Teplota slaného sněhu bez tohoto tepla klesá a sníh mrzne.

VĚČNÝ SNÍH ZA PETRODOLARY

Zatímco nás omývali nad naftou dražší než pětatřicet, konta ropných šejků v Emirátech zjevně tučnějí. A oni dostávají stále větší choutky. Po lyžařské stránce se to zatím projevovalo známým lyžařských chrámem v Dubaji. Nyní jej chce trumfnout Abu Dhabi areálem ještě větším. Symbolem přesvědčení, že nic není nemožné, je ale plán postavit v Ras al Khaimah celoroční venkovní svah, údajně provozuschopný i v 35 stupních.
Což o to, vyrobit v takových podmínkách sníh lze. Už jsme psali o izraelské firmě IDE s její technologií VIM (Vacuum Ice Maker). Ta využila předminulou katastrofální zimu a pronikla už i do Alp.
Jedna věc je sníh (udává se kvalita mokrého firnu) vyrobit, druhá udržet jej ve stavu umožňujícím přiměřené sjíždění a zatáčení. Jako kuriozitu pro nadšené dovolenkáře a možnost se ochladit jistě ano. Také pármetrové sklouznutí pro pocit, fotku a následné chlubení. Ale slibovat si od toho skutečné sjíždění rozhodně nelze. Na druhé straně si tak lze představit třeba malý snowpark včetně u-rampy. Ne že by člověk dělal jenom věci životnímu prostředí prospěšné, ale výroba sněhu ve třiceti nad nulou je opravdu dost proti přírodě. Těžko nepomyslet na energetickou náročnost takové kratochvíle. Něco jiného je sníh vyrobit a celou zimu pak používat. Zde jej bude nutno neustále přidělávat. A co namítnout třeba proti této argumentaci: „My se tady budeme sebemrskačsky trápit kvůli maličkostem, brojit třeba i proti svícení při večerním lyžování, v Austrálii zkouší lanovky pohánět energií z větrných elektráren, někde budou prdícím kravám nasazovat lapače. Kdežto zde se bude pánubohu do rozhicovaných oken pro blaho dovolenkářů vytvářet zbytečná masa rádobysněhu...?“


Článek byl převzat z časopisu SNOW 43.