Stará osada v zelené době

Představa „zdvojnásobení lyžařské plochy“ (zjevně se tím myslí sjezdové tratě) je samozřejmě v roce 2007 z říše sci-fi. Na nápad, že by dvojnásobek sjezdovek byl krásný, člověk nemusí být kanadský specialista na projektování středisek. Hovory o tom, kde by ještě mohla, ba měla být ve Špindlu sjezdovka, pamatuju už z konce 60. let. Co se tam ale nezvládlo postavit v dobách, kdy stačila dohoda u flašky mezi aparátčíky z Ústřední správy tělovýchovných zařízení a pár mocnými komunistickými papaláši, už v dnešní stále zelenější éře takřka určitě nevznikne. A to ještě kanadští soudruzi netušili, že naši Zelení budou ve vládě... Špindl je typická horská osada, postupně měněná v lyžařské středisko. Je samozřejmé, že takové obce nikde nefungují – z hlediska potřeb současného lyžařského byznysu – „inteligentně“. Jsou mixem starého a nového, kompromisem. Nelze je srovnávat s projekty od rýsovacího prkna, tzv. Retortenstationen, jak je známe především z francouzských Alp. Ideální řešení – opakuju, z hlediska lyžařského byznysu! – v nich neexistuje.

Auta ano, či ne?

Legrační jsou peripetie názorů na to, zda auta ano či ne. Před 20 lety skončil automobilista ve Špindlu na vyhrazeném parkovišti. Jezdit po městě směli jen držitelé speciálních povolenek, vesměs tedy jen místní a zásobování. Jinak pokuty a odtah. Po otevření světu najednou nebylo únosné, aby návštěvníci přinášející peníze nemohli dojet ke „svému“ hotelu nebo penzionu. Takže se zase jezdí. Mezitím se ale vždycky objevovaly nápady, jak odpomoci tradičním dopravním komplikacím. Už tady kdysi byl i projekt záchytného parkoviště u Vrchlabí a dojezdu trolejbusy... Nikterak nový nápad s centrálním parkovištěm na Labské u přehrady je v případě vybudování lanovek na obě strany jedním z možných kompromisů.

Variant nových lanovek a propojení obou lyžařských částí Špindlu – svatopetrské a medvědínské – existuje už nějakou dobu víc. Včetně třeba lanovky z Hromovky na Medvědín nebo lanovky na Krakonoši. Vymyslet žádný problém, ani namalovat to není až tak těžké. Jenže...

Proč se tolik let čekalo na lanovku na Labské, vlastně jednoduchý projekt v trase starého vleku? Nakonec kvůli dvěma majitelům nevelkých dotčených pozemků a jejich požadavkům. Své o téhle problematice vědí i v Rokytnici. A co teprve lanovka v zástavbě, když pominu problematičnost výjimky týkající se ochranného pásma lanové dráhy...

O tom, jak letité některé myšlenky jsou, svědčí snad nejlépe zmíněný objezd hangu na medvědínské černé. Pokud se nepletu, měl ho namalovaný už autor tamějších tratí Vladimír Vokatý někdy před 35 lety. Je naprosto logický a mluví se o něm, co pamatuju...

Kolik prostoru

Pokud jde o výpočty Ecosignu, mám z toho, co jsem zprostředkovaně četl, smíšené pocity. A to zejména poté, co svého času bývalý ředitel Skiareálu Miloslav Kebrle právě s odvoláním na tuto studii v odborném tisku (Bulletin SPLV) argumentoval, že přetížení špindlerovských sjezdovek je „otázkou pohledu“. Kalkulace se 75 lyžaři na hektar odporuje tomu, co z odborné literatury znám (např. materiály FIS a z nich vycházející diplomová práce Petra Seidla, citující tradiční propočty z alpských zemí). Vesměs se totiž uvádí potřeba prostoru podstatně většího. Nemluvě o tom, že tato potřeba závisí i na sklonu svahu, úrovni lyžařů a rychlosti jejich jízdy. (Představte si na Velkém Hangu nevelký obdélník v šířce tohoto svahu (60 – 80 metrů) a délce 150 až 120 metrů. To při délce celého Hangu není nic moc, je to ale právě asi tak ten hektar (10 000 m2). A na něm 75 současně sjíždějících...
Naopak na loučce, typickém „idiotplacu“ s výukou začátečníků v družstvech, si i takovou hustotu, byť nikterak ideální, představit lze.

Konečně víme, co už dávno víme

Za stávajících podmínek ale ani sebegeniálnější Mr. Ecosign nedokáže vymyslet zázraky. Pak je ale otázkou, proč nám v Evropě takové výpočty za jistě drahé peníze musejí dělat právě Kanaďané. Jsem přesvědčený, že právě třeba zmíněný Petr Seidl, zejména v době, kdy ještě pracoval ve Špindlu, a kdy byl v problematice doma, mohl velkou část takových zjištění „sfouknout“ za zlomek takových peněz. A navíc se znalostí místní problematiky. Kdy např. respektuju, že plocha sjezdovek na Davidovkách či Krakonoši sice oficiálně do statistik vstupuje, ale prakticky má význam minimální.

Ještě že Kanaďané zůstávají aspoň trochu při zemi a (zatím?) nenavrhují onen trolejbus či po vzoru jiných elektromobily nebo podzemní dráhu. Na megalomanský projekt tu už ostatně počátkem 90. let byli Francouzi. Ti si vzpomněli na blahé časy svých středisek prvních dvou generací se zabetonováním a zalanovkováním hor. Jejich variace na Tři údolí od Harrachova po Žacléř, jakkoli lyžařsky důmyslná, zůstanou provždy jen zajímavou studií. Prostor pro podobné rozmachy ale stále existuje. Co třeba plánovaná zimní olympiáda v Rusku a nutná lyžařská infrastruktura na Kavkaze?

Jakkoli bych jako lyžař chtěl, aby sjezdování u nás bylo co nejlepší, jako realista vidím, že zřejmě navždy zůstane česky specifické. Tedy středohorské se všemi možnými omezeními a silně frekventované. Jiné než ve velehorách. To je nakonec i velmi rozumný závěr Radkova článku.

Autorovi ostatně patří dík i za to, že téma v hutné zkratce přiblížil. Je rozhodně zajímavé, ale jeho načasování už není moc dobré. Nicméně za pouhého půl roku už bude zase před další sezonou a nemělo by být těžké na tento článek navázat.