Do vesničky Blatten (1 322 m), kam se dá vyjet autem, je to z Prahy asi 9,5 hodiny. Zadal jsem do navigace Blatten, vyzvedl jsem spolucestující, mého syna Honzu (fotografa) s jeho přítelkyní Zuzkou, a drandili jsme. Vše probíhalo hladce, dokud jsme nepřijeli ke značce zákaz vjezdu – "cesta se v zimě neupravuje". Hloupá navigace nevěděla, že nebylo léto. Ještě, že jsem vzal synáčka, který se vyzná v IT líp než já. Za jízdy „vygooglil“ a vytelefonoval, že musíme přes Zürich, Bern, Montreux, lízli jsme Ženevské jezero a projeli Sion. Více míst už snad ve Švýcarsku ani nemají. Místo ve 23.00 jsme přijeli ráno po druhé.



Karel s Martinem přijeli o den později, takže jsem měl o den víc na prohlídku tratě a trénování rychlosti. Pista byla upravená a jezdilo na ní velmi málo lidí. Trať začíná na vrcholku Hohstock (3 100 m) a cíl je v Blattenu (1 300 m). Některé části jsou po černé sjezdovce, jindy jedete po mírných pláních a cestách. Úvodní černá sjezdovka vzbuzovala respekt už při studiu doma. Jsou tam jen 4 zatáčky ale na dosti prudkém kopci. Zvláště ta třetí levotočivá je „úžasná“. Napřed je skokanský můstek, za kterým byste hned měli zatáčet, jinak letíte do propasti. Vše je bez záchranných sítí. Zajímavá je také hrana v polovině trati, kterou je nutné přejet šikmo, jinak zase letíte jak Ammann. Ve více než 100kilometrové rychlosti se před hranou zdá, že jedete šikmo mimo sjezdovku a nevíte, zda se na ní ještě vrátíte. Za hranou je však dost místa. Nejrychleji jsem jel asi poprvé, když jsem nevěděl, co mě přesně čeká. Každou další jízdou jsem se hlavně nahoře na černé více a více bál. Dospěl jsem však k závěru, že když pojedu zbylé kilometry rychle, tak na nějakém nebezpečném úseku mohu klidně „bremznout“.


Zatímco první den jsme vyjeli lanovkou ze zamračeného Blattenu a jen nahoře sem tam vysvitlo sluníčko, další den, kdy přijeli Karel s Martinem, bylo modro. Dali jsme několikrát těžké úseky a po projetí celé trasy závodu jsme zašli na polívku a vínečko do restaurace Zum Skilift. Právě dávali v televizi Světový pohár v kombinaci, který se jel hned za kopcem ve Wengenu. Opravdu intenzivní příprava. Dolů jsme pak jeli raději lanovkou, protože se po požití přeci nesmí řídit. Několik lanovek nám i tak ujelo, ochutnávali jsme ještě za rohem birne, pak obstler a nakonec Karlovo oblíbené Cafe Lutz. Pohodička.


Večer jsme s Honzou a Zuzkou navštívili party v obrovském stanu. Hned vedle vchodu před stanem bylo umístěno asi 5 plastových pisoárů, aby pánové „neochcávali“ rohy. Já, určitě můj dědeček i Guth Jarkovský by byli perplex. Honza mne uklidnil, že se to používá i u nás. Pánové močí a baví se s kouřícími partnerkami, má ty dobroto. Uvnitř byl rachot, na který jsem se moc těšil – Guggen Musik, asi 20 trubek a 10 bubnů na plný pecky. Všichni mají barevné blyštivé stejnokroje se sukní, snad proto, že převažují dámy. Jen ty největší bubny obsluhují bravurně chlapiska, kteří jsou samozřejmě také v sukni. Hrají úžasné věci, někdy i známé hity, s obrovským nasazením. Čiší z nich radost a hrají tak pilně, že se vůbec neslyšíme. Řídí se signály dámské kapelnické ruky, která ukazuje, kolik ještě taktů zbývá. Na závěr, aby to bylo jasné, kdy je změna nebo kdy přestat, zapíská kapelnice na píšťalku.


Ráno před závodem jsem úplně klidný nebyl. Protože jsme dostali čísla úplně na závěr závodního pole, jeli jsme nahoru po půl desáté. Všude byly čarodějnice - v autobuse, v lanovce u bufetů, přestože jejich čas měl přijít až po poledni. Byly „načančané“, měly pomalované obličeje, některé jen sprejem, jiné s dokonalými make-upy s ornamenty. Skupiny převlečených dam, ale i pánů měli čarodějnické oblečení, někteří profesionální, někteří neprofesionální. V lanovce jsem jel vedle nádherné čarodějnice s make-upem, helmou, parukou a kloboukem. Kabát měla z drahé nobl látky s velikými knoflíky. Na jednom rukávě měla přišitou myš nebo potkana a na klopě jí lezl pavouk. Všechny čarodějnice neměly samozřejmě hůlky, ale koště. Buď obyčejné, nebo jsem viděl i umělé brčálově zelené. Některé měly koště omotané hadičkou, aby mohly pít z láhve ukryté v koštěti. Všechny se potutelně usmívaly.


Na start jsme nepospíchali. Já jsem jel předposlední, Martin přede mnou a Karel před ním. Čísla 647 až 649. Za námi jely hned čarodějnice. Nejrychlejší čarodějnický tým dnes pojede přes hodinu. Když už jsem se asi potřetí svléknul do kombinézy, protože startování pořád přerušovali odvážením zraněných, přišla ke mně jedna čarodějnice a ptala se mne na jméno. Oba jsme byli překvapeni – ona asi z mého jména a já, že se mne ptala. Popřála mi ještě hodně štěstí, které jsem pak opravdu potřeboval. Do první zatáčky jsem sice nasadil odvážně nesmělé vajíčko, ale když jsem si myslel, že už nebudu viděn od startu, začal jsem intenzivně brzdit. Ouha, to bylo úplně jiné než včera, vjel jsem na obrovskou ledovou modrou valchu a už se poroučel mimo sjezdovku, kde jsem naštěstí bezpečně upadl. Vypotácel jsem se z prašanu a hledal cestu nad bránu, abych nebyl disk. Do další pravotočivé zatáčky jsem vjel opět dosti odvážně, protože v předcházejících dnech jsem měl pocit, že ji jedu dobře, ale dnes zde bylo ledové koryto, ve kterém jsem nabral pořádnou rychlost. Takto do další zatáčky, začínající skokanským můstkem, nemohu přijet. Ještě jsem zahlédl několik popadaných závodníků, kteří jeli přede mnou, a začal brzdit. Hned jsem se na ledovce poroučel k „podložce“. Štěstí, že jsem prolétl mezi padlými. Zvedám se a zatáčku se skokánkem sesouvám. Pravotočivou poslední zatáčku před rovinkou jsem musel projet bez brždění, jinak se k Hexenbaru dostanu jen stromečkem. Vyšlo to, kolem baru jsem jel rychleji než kdy jindy. Ještě jsem zaslechl povzbuzující Zuzku „jeď, jeď“.


Za Hexenbarem to mnělo být dle pořadatele nejhorší. No jo, ale jak brzdit, když jsou tady mantinely z čerstvého sněhu. Dal jsem to tedy rovně k hraně a naštěstí mi přejezd vyšel. Rychlost byla jistě přes 100 km/h. Teď už jen pár horizontů, lehčích zatáček a držet co největší rychlost před rovinkou k horní stanici sedačky Schönbiel. Jelo to, bruslil jsem jen malý kousek. Riskantně uvnitř oblouku pak předjíždím nějakého závodníka. Naštěstí nezačal zatáčet. U dolní stanice držím stále slušnou rychlost. Vjíždím do Tschuggenu, skok mezi salašemi a úmorné traverzy. Mezi „vracečkami“ se snažím držet aerodynamické vejce, ale je to pukavec. Záda bolí a bolí. „Vracečky“ jsou již opatřeny zrychlujícími tobogány, snad mne ty odstředivé síly neusadí. Už jen přejezd přes silnici, kde je pruh sněhu a pochopitelně pomalejší závodník. Vešli jsme se tam. A jsem v cíli. Asi žádná sláva, kluci už mají povolené boty a jsou bez lyží. Ani jsem se neptal, jak projeli valchu. Pospícháme někam do hospody na televizi, sjezd ve Wengenu bychom mohli ještě stihnout. Pivo, pivo, pivo a vítězná jízda Innerhofera. Skvělý závěr.


Martin byl z nás tří nejrychlejší. Příští rok má privilegium – může chodit první na toaletu a my musíme počkat. Zastavuji se ještě, abych pochválil závod Rolandovi z Brig Belalp Tourismus. Překvapil mne: věděl a ocenil, že jsme jeli dost rychle. Připadám si, jako bych byl na bedně. Když jsme ještě nezávodili jen pro zábavu, bylo jedno z kritérií zajeté číslo. Nikdo nesměl být s vyšším číslem před vámi. Všem se nám to pochopitelně podařilo. Mimoto jsme zdraví. Co víc si můžeme přát? Jdeme to oslavit.


Výsledky můžete nalézt na: http://www.belalphexe.ch/…angliste.php nebo na: http://services.datasport.com/…nter/belalp/

Závodníci přihlášení za Českou republiku:

Kamera na helmě Gauera Markuse v roce 2012:


Autor závodí v kategorii FIS Masters od roku 2001. Byl na mistrovství světa Masters v Itálii, Rakousku, Švýcarsku a USA, účastnil se několikrát švýcarských sjezdů Super 4 a od roku 2001 je pravidelným účastníkem závodu Gardenissima v Itálii. Několikrát byl v závodech Masters ve své kategorii i na bedně. Jak sám říká: "Dobré výsledky potěší, ale důležitější je moře srandy s kamarády".