Při plánování tohoto tripu jsme měli na paměti právě neokoukanost a originalitu lokality, a proto jsme se v pondělí 3. března vydali směr Slovinsko – Julské Alpy.

Ride in peace

Víkend před naším odjezdem brázdil Evropu orkán Ema, ale předpovědi na následující týden byly přesto velice příznivé – v pondělí a úterý mělo kydat a pak se pěkně vyjasnit. Plni očekávání jsme v sestavě PEACE teamu Tadej Kupča, mladej Dominik Bergmann, Tereza Erbenová a mediální parta Kuba Vlček, Tomáš Znamenáček a já vyrazili směr jih (čtvrtý jezdec za PEACE Roman Kuřil zůstal na photoshootingu v Laaxu). Naším prvním a výchozím bodem mělo být středisko Kanin (2507 m.n.m.) – nejvyšší a co se freeridu týče nejlepší slovinské středisko. O tom svědčila i plánovaná akce Kanin Freeride Battle, která se měla konat jen pár dní po našem odjezdu. Ubytování a permice dohodnuté, vše naplánované, cesta po Rakousku uběhla jako nic a o půlnoci už se náš road trip bus plazí od Kranjske Gory do pasu Vršič. Jedeme přesně podle plánu od Viamichelin, ale cesta se brzy začíná klikatit ještě víc než na Kaunertalu, nabíráme až podezřelou výšku a viditelnost se přiblížala nule. Když cedule u silnice ukazuje nadmořskou výšku 1600m, začne cesta pro změnu klesat a my ještě většími serpertýnami přijíždíme do vesničky Bovec nacházející se přímo pod Kaninem. Vzdálenost cca 30 km z hraničního přechodu jsme urazili asi za dvě hodiny, takže pokud netoužíte po podobném zážitku, použijte cestu přes Itálii na Tarvisio a dále na přechod Predel – ušetříte spoustu času a nervů.... Plni očekávání usínáme v apartmánech Kaninska Vas, i když nás znervózňují mocné poryvy větru v údolí a déšť se sněhem.

Ride in peace

Ráno se probouzíme do deště a ocelové oblohy a dostáváme informaci od šéfa resortu, že netahají a že ani žádné další středisko v okolí nefunguje… Protože jsme stále dost rozlámaní po cestě a máme před sebou celý týden, ani nás to moc netrápí a plánujeme výlet směrem k moři do městečka Kopr. Cesta vede podél divoké řeky Soča, klikatí se skalnatými kaňony, projíždíme starobylé vesničky, zastavujeme u vodopádů a po několika hodinách se už díváme na moře a vybíráme restauraci, abychom ukojili hlad nějakou tou mořskou potvorou a místním pivním mokem. Pořídili jsme pár fotek, pokochali se a opět natěšení na ježdění vyrazili zpět směr Bovec. Ráno nás ale čeká opět nemilá zpráva – Kanin pro silný vítr opět nespustí svoje lanovky. Nefunguje ani druhá strana Kaninu italský rsort Sella Nevea, na který jsme hodně sázeli. Vydáváme se proto autem do Kranjske Gory, která měla být otevřená a plně nás uspokojit. Cestou přes pas Predel míjíme několik lokalit, které si vybíráme pro pozdější fotoshooting a protože počasí se chvílemi vyjasnilo, necháváme se ohromovat i výhledem na prudké a zasněžené svahy Julských Alp. Tvar skalntých vrcholků je výrazně odlišný od těch v Rakouských nebo Francouzských Alpách – svahy jsou zde velmi prudké, kamenité ale přesto posety porostem až do vysokých výšek.
Ale z romantického rozjímání a plánování nás probudil tvrdou ranou resort Kranjska Gora, který připomíná spíš rodinný podnik. Krátké sjezdovky, na jejichž začátek vidíte z parkoviště, polovina vleků nejezdila a spousta sněhuchtivých Slovinců. Po krátké poradě tedy vyrážíme směrem na italské pohraniční městečko Tarvisio, kde se rozhodujeme pro reosort Camporosso. Dvě kabinky nás katapultují do nadmořské výšky 1800 metrů a my začínáme hledat spoty na ježdění a pořízení fotek a záběrů. Obloha se už ale začíná pomalu zatahovat, kolikrát je třeba čekat i deset minut na díru v mracích. Pro samé čekání teprv až na koci dne objevujeme druhou stranu resortu, která nabízela poježdění v čerstvém prašanu v řídkém lese na prudkém svahu, ale v odpoledních hodinách jsme našli už jen pár neroztrekovaných míst. Každopádně Terka, Dominik i Tadeáš práší seč můžou a Kuba fotí o stošest. Na první den ježdění to vůbec nebylo špatné, ale s ohledem na vývoj počasí v následujících dnech to byl jeden z nejlepších dnů, co se počasí týče. Jezdilo se až do poslední lanovky a při přejezdu přes hraniční přechod zpět do Slovinska jsme postavili náskok na značku označující vstup do země. Několik  desítek minut zabralo postavení nájezdu a pak už Tadeáš za osvětlení foto blesky a roztahován road busem značku několikrát ojiboval. Večer byl už čas jen na nějaké to pivko, projetí fotek, namazání prken a samozřejmě „Ligu prvakov“ (místní to název pro fotbalovou Ligu mistrů).

Ve čtvrtek už v osm ráno stepujeme před infocentrem Kaninu; počasí je sice zatažené, ale zdá se nám, že už tolik nefouká. Dostáváme ale informaci, že pro silný vítr Kanin opět netahá a že pravděpodobně tahat nebude ani další den…. Ufff, docela rána a čára přes rozpočet. Kanin měl být hlavním bodem našeho výletu. Pozitivní zprávou bylo, že italská strana Kaninu měla být v provozu. Sedáme tedy opět do auta a vyrážíme směr pas Predel a resort Sella Nevea. Cestou se zastavujeme u historické tvrze Kužel, kde Tadej dropuje asi čtyřmetrovou kamennou stěnu a už se ocitáme na italské straně Monte Canin. Krátká dohoda s ředitelem resortu o našem záměru a už se necháme vyvážet kabinkou až do sedla. Na italské straně Kaninu najdete právě jen dvě kabinky a jednu mini dvojsedačku, ale to, proč sem jezdí freerideři z celého světa je neskutečný terén. Ostré skály tvoří všelijaké kaňony a záhyby, které jsou vysněžené a vybízejí k powderturnům a skokům ze skal. Od ředitele se ale dozvídáme o nebezpečí sněžných děr, které, podobně jako třeba na ledovci Hintertux, se mohou stát smrtící hrozbou. Terén proto skenujeme velice opatrně, traverzujeme a snažíme se najít spoty na fotku. Nacházíme skalky, dropy a i na zatáčky s prašanem došlo. V Itálii ale mají nepříjemný zvyk sjezdovky téměř hermeticky uzavřít až dvou až třímetrovou pevnou sítí, takže pokud se nahoře vydáte na freeride, máte dole velký problém se dostat zpět k lanovce. Obloha se ale začala opět nepříjemně zatahovat a světlo pro fotografa Kubu už přestalo být dostačují, tak už jsme jen natankovali nejdražší naftu ve střední Evropě a opět odfrčeli směr Bovec. Zde jsme se rozhodli už nečekat na sliby, že Kanin jednou otevřou a vydali jsme se do střediska Rogla, které hlásilo spoustu nového sněhu a dobré počasí. Rogla je vyhlášená hlavně svým novým a velmi dobře udržovaným snowparkem, tak jsme se rozhodli zachytit jezdecké hodnoty hlavně tam.

Ride in peace 

Po čtyřech hodinách jízdy přijíždíme lehce před půlnocí do Rogly, ubytováváme se, já se smskou z Prahy dozvídám, že se budu otcem a následuje pořádná oslava do brzkých ranních hodin. Pokud zavítáte do Rogly, nenechte si rozhodně ujít místní drink Boručničevec – je to lahodné ovocné pití a sakra funguje. Druhý den, neříkám, že hned ráno, vyrážíme na obhlídku resortu, ale v podstatě nám vše je  jasné, už když vycházíme z naší chatky. Mlha, teplota kolem 5°C, ve vzduchu poletující voda – prostě jako když se opravdu vydaří např. v Rejdicích. Lehce nacházíme v mlze začátek parku a věnujeme se shootingu na céčku, lámačce a dalších jibovacích překážkách středních rozměrů - nikam jinam není vidět, rampa se dokončuje a čerstvě upravené skoky zatuhávají na zítřejší FIS závod. Je to opravdu velká škoda, protože parku je v Rogle vyhrazena celá sjezdovka, navíc v polovině se nechází Chill out zóna s barem a muzikou, akorát to počasí nějak ne a ne vyjít. Ježdění je nutné skončit přesně ve čtyři, protože Rogla má všechno ubytování a zázemí umístěné na vrcholu. Pokud nestihnete poslední sedačku, musíte tudíž šlapat. Před večerním pojezdem po osvětlených sjezdovkách a menším odpočinku pro mediální partu se zastavujeme na přeskoku bobové dráhy, kde za potlesku místních vlekařů zavdává Tadej backflipa, Dominik FS 180 a Terka pěknej průlet s FS grabem. Ikdyž má Tomek ten den svátek, další velká párty už se nekoná a my doufáme, že druhý den v Rogle bude přívětivější. Ráno je ale jasné, že tento týden nám počasí opravdu přát nebude, a tak se venujeme dokončování práce na jibech a po skončení závodu nám shaper Martin otevřel a upravil skok jen pro naší foto a video session. Závodní kicker měl velmi solidní parametry a pozadí lemovaly vzrostlé smrky a borovice, prostě idylka. Mlha se na okamžik rozestoupila a my tak mohli pokořit kicker v několika stylových rotacích. Večer jsme využili nabídky zapůjčení skútrů k pořízení fotek a jako poslední fotka z Rogly byl Tadeášův drop ze stožáru lanovky.

Ale že bychom uplně zanevřeli na Kanin jsme si nechtěli připustit. Rychlý telefonát do Bovce nás ujistil, že Kanin už tahá a že na neděli je hlášeno slunečné počasí. V pět ráno v neděli tedy opuštíme Roglu a vydáváme se směr Kanin. Cestou se počasí začíná vyjasňovat a my začínáme věřit tomu, že nás hora konečně přijme do své náruče a nechá nás pojezdit svoje svahy a rozrýt její prašany. V Bovci ale klesají oblaka a obloha je jak jinak než zatažená. Kabinka je nicméně v provozu. Nasedáme a necháme se čtyřicet minut unášet zpočátku téměř nad rovinou pokrytou listnatým lesem a nakonec už prudce stoupáme do 2200 nad mořem vysoko položené stanice lanovky. Předpokládáme a věříme, že mraky prostě musíme projet a na vrcholu Kaninu bude inverze a krásné počasí. A opravdu tomu tak je, ale až 200 metrů nad nejvyšším místem dosažitelným sedačkou. Všude je sice velké množství sněhu, ale ostrým větrem a mrazem je udusán do téměř nejezditelné podoby. Viditelnost se opět přibližuje téměř k nule a my vyhlašujeme kapitulaci před rozmary přírody a jdeme si dát do Bovce vyhlášenou pizzu.

Je těžké nebýt zklamaný z tak připravovaného a očekávaného tripu, ale když si hory poručí, člověk s tím nic nenadělá. Každopádně jsme si trip užili na maximum, pojezdili v nových lokalitách, poznali spoustu nových a ochotných lidí, zažili jinou kulturu, otestovali oblečení Peace na příští sezónu a nakonec pořídili kvalitní dokumentační video i fotomateriál. Julské Alpy patří rozhodně mezi ty zajímavé snowboardové a lyžařské lokality, které stojí za to navštívit. Pokud budete mít dostatek sněhu a štěstí na počasí, zažijete parádní freeridy, ale můžete pojezdit i v super připravených parcích. Závěrem bych chtěl poděkovat všem členům výpravy, Tině a Klemenovi z Rogly, Alešovi a Markovi z Kaninu, firmě Peace, Morrow, 32,  Level a Smith optics. Ride in Peace!

Více fotografií najdete ve FOTOGALERII.

Foto: Jakub Vlček