Napadlo vás někdy, proč je většina klasických velkých značek historicky rakouská a francouzská? A proč ne také třeba švýcarská a italská? A proč je tak málo amerických?

Nebo proč vlastně někteří uspěli a jiní ne? Jak se měnila vlastnictví a komu dnes kdo a co patří?

Je logické, že výroba se vyvinula jen v zemích, kde se lyžuje. Některé z nich ale z různých důvodů ze hry vypadly. Ty skandinávské soustředěním na běžky s nejstarším Madshusem 1906, ten ale do r. 1964 dělal i sjezdovky. Nebyly nikdy tak velkým segmentem trhu, aby umožnily vznik globální firmy. A když běžkování přišlo do módy i v dalších zemích, Německu, alpských, USA, uchvátily většinu trhu lyžařským boomem rozjeté velkofirmy jako Fischer, Kneissl, Rossignol.

U nás, v Polsku a NDR zaúřadoval totalitní režim a znárodněním vytvořil státní firmy (Sport, Polsport, Germina) se všemi nectnostmi „plánovitého hospodářství“. Japonsko a částečně Kanada i USA zase byly příliš separované a žily především svými domácími trhy, jež je zejména zpočátku uživily a nenutily je tlačit se do zahraničí. Americe se dnes věnujeme podrobněji.

Blahá doba dřevěná…

Dokud byly lyže z jednoho kusu dřeva a bez hran, dokázal je vyrobit kdejaký podhorský kolář a truhlář. Někteří z nich se postupně přeorientovali hlavně či výlučně na ski. Ti zvládli i přechod od lyží z jednoho kusu dřeva k lepeným z více vrstev (Splitkein 1932 - foto vpravo) a šroubované hrany (Lettner 1929). Zbrojení a válka velmi urychlily technologický pokrok, a tak se pomocí dokonalejších lepidel (britské Aerolite 1937), hliníku (první nepatentované lyže Metalite 1945) a prvních plastů (britské Gomme 1946) už koncem 40. let stává lyže výrobkem složeným. To už přestávalo „dřevařům“ vonět, ale dost se jich udrželo až do 60. let, kdy dřevo jako jediný materiál u náročnějších sjezdovek skončilo (ZOH 1964 – vítězné slalomky Kästle). Umíráček mu vystavil hliník, umělohmotné skluznice (1944 Cellulix, od 1954 polyetylén: rakouský Kofix a švýcarský P-Tex) a skelná vlákna (pokusy Bud Phillips 1952, Holley 1954, lyže Sailer 1959, Kneissl 1959/60). Díky kovu se také s problémy zkoušejí „duté“ lyže (Tey Alu 60 1947, Truflex 1948).

…kovová a plastová

Změny probíhaly nevyrovnaně. V roce 1949 už má Howard Head po třech letech zdokonalování svoje kovové sendviče konečně takřka zralé pro trh (model Standard, 203 cm/81-68-77/R 62 m, překližkové jádro, průběžná zakrytá hrana, už lisované zatepla), ale starý Josef Fischer se ještě zlobí na syna, že už nechce dělat lyže klasicky z jednoho kusu dřeva. O tolik byl americký inženýr oproti prostému koláři napřed. Popravdě řečeno, měl i lepidla, o kterých v poválečných Horních Rakousích ještě ani neslyšeli. A přesto kolářův synek jako jediný z celé branže má tu svou firmu pořád v rodinném vlastnictví zakladatelů a vládne běžkám… S rozvojem chemie a průmyslu plastických hmot přicházela lepší lepidla, takže se lepit mohla hrana vcelku (Chris Hoerle 1948), ne jako dříve šroubovat po kouscích. A zmíněné skluznice a tkanina ze skelných vláken sycená vytvrzovanou pryskyřicí (fiberglass). Právě umělé hmoty byly stopkou dalších menších lokálních výrobců a tvrdou selekcí. Fortel v práci se dřevem už nestačil. Během pětiletky 1965 až 70 je u dražších lyží doba dřevěná minulostí.

Móda je tu

Poválečný „hospodářský zázrak“ přináší vyšší životní úroveň a motorizaci. Lyžování se stává módou posilujících středních vrstev. Poptávka strmě roste, původní manufaktury je třeba modernizovat a rozšiřovat, zvyšovat produktivitu a zavést velkovýrobu. Až na K2 už roku 1960 existují všechny velké značky. A padají už i první velcí. Tehdy ještě dvouoborového Rossignola postihl nástup nylonu a krize textilního průmyslu, takže se továrny za ekvivalent 50 000 dolarů při stotisícových dluzích rodina vzdala roku 1955. Přesto byly i v 70. letech výrobců stále desítky. Lyžařsky nadšená doba plodí i další vynálezy: boty přezkové (Henke SpeedFit 1955), využívající plasty (Lange Royalite, 1958, ještě se šněrováním) a s kloubem (Lange 1959), bezpečnostní vázání řady značek.

Spademan – desková vázání, de facto bezpečnější, neuspěla hlavně kvůli předčasnému vypínání

Spademan – desková vázání, de facto bezpečnější, neuspěla hlavně kvůli předčasnému vypínání.

Amerika, závodníci a reklama

Především evropští výrobci si už v 50. letech uvědomili, jakou roli hrají úspěchy při závodech. Soustředění na závodníky ale také přinášelo tvrdý test toho, co skutečně funguje, technologický pokrok a Evropanům konkurenční výhodu. Jejich výrobky byly proto často funkčně lepší. „Rekreační“ orientace americké produkce byla jedním z důvodů, proč většinou dlouhodobě neuspěla. Má to ale svou logiku. Zavedené evropské elity – aristokracie i buržoazie – měly prostředky i čas, aby si užívaly a bavily se. Když pánové „z dlouhé chvíle“ přišli na zábavnost sportu, začali záhy vymýšlet institucionali­zované soutěžení. Není náhodou, že olympijské hry oživil baron Coubertin. V zimě do Alp začali blahobytní angličtí gentlemani jezdit už v době, kdy Američané ještě bojovali mezi sebou a s Indiány o půdu. A byli i u prvních sjezdových závodů.

V plebejské Americe takový kult sjezdového závodění nevznikl a lyžování se stalo spíš jednou z řady lidových kratochvílí. Naším historickým hrdinou je závodník Hanč, americkým Snowshoe Thompson, listonoš.

Howard Head byl mizerný lyžař a jeho motivací bylo vyrobit pro sebe lyže ovladatelnější. Ambicí Evropanů bylo udělat lyži co nejlepší pro závodníky. Američané byli spokojení, když se lyže líbily turistovi, Evropané, když byl spokojený závodník. Headovým hitem byl model „Standard“, Rossignol podle nich udělal „Allais 60“ podle slavného závodníka.

Výmluvná jsou vázání. Na Looku a Markeru se záhy začalo závodit, ale Američané měli málo závodníků, zato plno nelyžařů a právníků. Není divu, že se v pověstné „žalovací kultuře“ soustředili na principiálně bezpečnější vázání desková (Cubco, Spademan a další). „Byl jsem tak posedlý tažením za bezpečností, že jsem nedoceňoval problémy výkonnosti a uživatelského pohodlí,“ přiznal dodatečně Spademan. Desková vázání, de facto bezpečnější, neuspěla hlavně kvůli předčasnému vypínání. Sportovnější evropská vázání prolobovali i závodníci a domácí malé značky (Miller jelo i na ZOH 1964) převálcovala.




Boty Hanson byly závratně avantgardní a originální, měly být hlavně pohodlné pro rekreanty, ale v leckterých se pořádně nedalo lyžovat.

Laici řeší výzvy

Amerika se také paradoxně stala tak trochu obětí své technologické vyspělosti a vzdělanosti podnikatelů. Místo zemitých empiriků v Alpách, vycházejících z tradované zkušenosti, se tam zejména na boty, ale také na lyže mnohdy vrhali sice studovaní, avšak laici. Ekonom Lange, inženýr Werner (Rosemount), vědec Hanson, Kirschnerové z K2, Scott a další. Brali je po americku jako výzvu a jako technologický problém. Jejich řešení byla někdy hodně netradiční až „exhibiční“, nerealistická cenově nebo výrobně. Boty Hanson či Rosemount byly závratně avantgardní a originální, měly být hlavně pohodlné pro rekreanty, ale v leckterých se pořádně nedalo lyžovat. Jenže bota musí hlavně fungovat. Potřebuje spíš kus obyčejné zkušené ševcoviny než nezatížené fantazie. Jedině Lange svou orientací na závodníky způlky uspěl – ale jen značka, on sám ne.

V Rakousku jsou hlavní značky dodnes takřka rodinným stříbrem. V nelyžařské Americe je to jen byznys, žádné emoce. Srdcařina jen pro zakladatele, pak už jen obchod: koupím, počítám, prodám, zruším. Kromě K2 a Lange to taky nikdy nebyly firmy velké s pořádným tržním podílem. Malí hráči ve velké zemi, kvůli nimž se nikdo nepřetrhne.
Nadšenci opojení úspěchem a růstem se nepřiměřeně rozmáchli. Botaře Hansony dorazila akvizice drahých voštinových lyží Hexcel (foto vpravo). Lange se investicemi vydal z hotových peněz, úspěch zčásti nezvládl ani Head. V roce 1970 mělo 16 tamějších továren kapacitu 2 milionů párů lyží, existovalo 10 výrobců vázání a až 9 bot. Tohle nemohla Amerika, navíc permanentně pod tlakem (kvalitnějšího) evropského dovozu za příznivé ceny díky silnému dolaru, utáhnout. Když přišel Vietnam a ropná krize 1973, zaplavili taktéž nadprodukující evropští výrobci trh svou lepší produkcí za dumpingové ceny a definitivně tak zahájili počátek konce výzbroje Made in USA. Přežily značky Head, Lange a K2, ale se štítem jakžtakž jenom Howard Head. Head: byznys skoro jako z učebnice

Howard v 60. letech ovládl americký trh (50 % lyžařů!), byl jeden čas největší na světě (300 000 párů/rok, i dnes slušné číslo) a za 20 let prodal 2 miliony párů. Heady Competition nakonec vyjely zlato na MS 1970. Nebyl ale dobrý manažer a nakonec firmu musel prodat AMF Corp. roku 1969, ale alespoň osobně slušně vydělává (4,5 až 10 milionů, různé zdroje) a dalších 22 let se může bavit. Daří se mu to výborně: pro Prince konstruuje tenisovou raketu se zvětšenou hlavou, firmu koupí a pak prodá za 62 miliony. Head od roku 1965 postupně stěhuje výrobu do rakouského Kennelbachu (prý tehdy odlákal řadu zaměstnanců blízkého Kästle, dnes lyže této vracející se značky vyrábí) a získává Tyrolii. Pod dalším vlastníkem Minstar Inc. (1985) se r. 1988 stěhuje do Rakouska úplně. Rok nato už přejmenovanou HTM (Head, Tyrolia, Mares) přebírá pestrá skupina investorů, 1993 Austria Tabak a 1995 ji jako ztrátovou na třetí pokus za necelý milion dolarů získává švédský podnikatel působící v Británii Johan Eliasch (*1962). Eliasch je unikát, neboť v době, kdy branži vládnou nelyžující bílé límečky z drahých mrakodrapů, v sobě spojuje tvrdého a úspěšného byznysmana a lyžařského srdcaře.

K2: pozdní úspěch

Bratři Bill a Don Kirschnerové nastoupili pozdě, ale zato poučeni nezdary starších. Napřed v rodinné (nelyžařské) firmě, od roku 1967 coby K2 Corporation už začali rovnou s moderními materiály (torzní box, PU jádro, dělené hrany). Do vývoje angažovali výborné lyžaře Burnse a Ferriese a záhy měli na trhu legendární ledobijku Four, první vítěznou americkou lyži ve Světovém poháru (1968). Přesto už r. 1970 potřebují silného partnera (Cummings), pak střídavě získávají a ztrácejí majoritu, ovšem v 70. letech mají skoro čtvrtinu amerického trhu. Kirschner končí r. 1982 a firma jde r. 1985 pod Anthony Industries. Tím končí i slavná závodní éra s bratry Mahreovými a třemi velkými globy. Roku 1987 kupuje americkou dvojku Olin a rok nato norský Madshus. Roku 1996 Anthony prodává svou zakladatelskou bazénovou divizi a unikátním aktem přebírá jméno své „podřízené“: K2 Inc. Roku 2001 jde výroba do Číny a po odchodu Bode Millera k Fischeru (2000) končí i závodní program. Kvůli zaměření mimo upravené tratě kupuje r. 2006 firmy Line a (kanadskou) telemarkovou sekci Karhu. 2007 se za cca 1,2 miliardy dolarů stává součástí obrovské Jarden Corporation, kde se setkává se značkami Völkl Sports Holding AG, Marker Group (od 2004). Jarden má také 17% podíl ve skupině Rossignol.

Lyže Pre – čistě umělý produkt K2 z roku 1977 měl za úkol druhou samostatnou značkou zvýšit tržní podíl.

Lyže Pre – čistě umělý produkt K2 z roku 1977 měl za úkol druhou samostatnou značkou zvýšit tržní podíl.


Lange: neustál úspěch

Průkopník plastových bot Robert Lange začal už v 50.  letech. Od r. 1966 vsadil na obtížně zpracovatelný, ale odolný PU elastomer adipren. Od začátku spolupracoval se závodníky a díky tomu byl mezi nimi už r. 1968 jedničkou. Na počátku 70. let se rozmáchl, postavil novou továrnu, začal vyrábět lyže (Dynamic, později Authier, byly i u nás) a chtěl koupit vázání Look. Ale vývojové problémy ho srazily a firmu r. 1973 přebírá velkoobchodní řetězec Garcia. Neshodnou se a rok nato Bob odchází. Garcia r. 1978 krachuje, Lange získává jeho věřitel, francouzský výrobce rybářských navijáků Mitchell, a od něj firmu kupuje většinový vlastník Rossignolu Boix-Vives. A ten ji pak r. 1989 za 20 milionů USD prodává Rossignolu, který s pomocí dalších zakoupených značek Caber a Trappeur připravuje svoje boty. Lange jsou ve Skis Rossignol SAS dodnes. Jsou asi celosvětově nejznámějším americkým lyžařským výrobkem.

Lange – dobrým botám pomohl i dobrý marketing *** Lange – dobrým botám pomohl i dobrý marketing

Sázka na zpětnou vazbu od závodníků se vyplatila, ale také trochu vymstila. Měl kupu medailí, ale ne dost pohodlné a měkké boty pro obyčejného Joe Skiera. Výroba v Itálii (Mollaro, od 1969) byla správná, ale celkově svůj rychlý úspěch nezvládl. Paradoxně on, ekonom z Harvardu, kde r. 1949 graduoval s Robertem Kennedym a Henrym Kissingerem…

Olin: Tichý Američan

Vlastník velkého konglomerátu firem, do něhož až do r. 1981 patřil například výrobce zbraní Winchester, se do lyží pustil typicky v euforii 60. let. Když zlatá éra opadla, prodali firmu r. 1987 K2 a ta si Oliny pěstovala hlavně kvůli domácímu trhu jako druhou značku až do konce 90. let. Oliny, i když dříve také závodní, byly do nástupu carvingových lyží nejovladatelnějšími pohodovkami, a ztělesňovaly tak zmíněnou americkou orientaci na nezávodníka.

Volant: chybná kalkulace

Také bratři Kashiwové se nerealisticky nadchli pro lyži ze samonosného ocelového plechu, vyráběnou rychle a levně. „Sekat jako Baťa cvičky“ se jim ale Volanty nikdy nepodařilo. Vyráběli je pracně za šílených 127 dolarů/pár, jimiž nemohli konkurovat. Nesoběstačný projekt jim od r. 1989 financoval spoluzakladatel Apple Mike Markulla, ale v létě 2001 se naštval: „Už ani cent, zavřít a prodat!“ Část vybavení putovala do Atomiku, který Volanty dělal dva roky na zakázku nového majitele Slatera, část si odvezla firma Goode. Roku 2003 značku koupil Atomic/Amer.

Hart: čti jako boule

Založena Hartvigem Holmbergem roku 1955, před nástupem K2 americká jednička, poté specialista na freestyle a boule. Od r. 1968 několik majitelů. Ještě zlato na ZOH 1998, ale téhož roku konec. Od roku 2005 se značku dost znesvářeně snaží oživit jednak zakladatelův vnuk s několika společníky, jednak německý majitel práv pro Evropu. Pro prvého dělá tři modely i náš Sporten.

Pre: lyže ze zkumavky

„Precision Skis“, čistě umělý produkt K2 přišel na svět v roce 1977, aby druhou samostatnou značkou zvýšil tržní podíl. Tyto lyže se vyráběly u K2 v jeho strojích a formách. Skončily při přejmenování K2 v polovině 90. let.

Odpadli nejdříve

Groswold, první americké lyže pozlacené na olympiádě (1948), skončily už r. 1952. Dlouho nevydržela ani Strand Ski Co. z Minnesoty, jedna z vůbec prvních na světě (1896, jiný údaj 1879). Northland z roku 1911 byl ve 30. letech největším americkým a snad i světovým výrobcem, ale skončil roku 1966.

Nejnověji už vznikají jenom malé specializované značky, např. Black Diamond 1989, Odyssey 1992, Line 1996, 4FRNT a Armada 2002 a řada dalších.


Další díly seriálu Velký příběh lyžařského byznysu

Velký příběh lyžařského byznysu I. - Vývoj lyží 1.

Velký příběh lyžařského byznysu II. - Vývoj lyží 2.

Velký příběh lyžařského byznysu III. - Vázání a boty

Velký příběh lyžařského byznysu IV. - Zlatá doba lyžařská

Velký příběh lyžařského byznysu V. - Krásná doba se zárodky průšvihu

Velký příběh lyžařského byznysu VI. - Léta osmdesátá: konec hodokvasu

Velký příběh lyžařského byznysu VII. - Léta 90. dolů i nahoru

Velký příběh lyžařského byznysu VIII. - Vývoj vázání 1.

Velký příběh lyžařského byznysu IX. - Vývoj vázání 2.

Velký příběh lyžařského byznysu X. - Léta devadesátá až dodneška

Velký příběh lyžařského byznysu XI. - Kneissl: sláva a pády velké značky