Nadšení z plastů, jaké můžeme pozorovat v průmyslovém designu té doby, se během 60. let plně přeneslo i do lyžování. U lyží nastoupila skelná vlákna („fiberglass“ v názvu mnoha lyží), ale také kombinace plastu a kovu (CPM = compound plastic-metall, Kästle 1966). Paralelně i krabicová konstrukce (torzní box). Od roku 1947 se používaly nedřevěné skluznice (Dynamic Cellulix), od 1949 se začaly překrývat hrany, 1955 nastoupily skluznice polyetylénové extrudované (Kofix a P-tex), od 70. už i sintrované.

Plastové Rossignol ROC 550
Plastové Rossignol ROC 550

Rodí se lyže-legendy

Dřevěné lyže-slalomky zapěly svou vítěznou labutí píseň na ZOH 1964 (Kästle, Fischer tam vyhrává sjezd na „kovové“ klasice Alu Steel) a ve stejnou dobu přestal Rossignol po 13 letech vyrábět legendární lyže Olympique 41. Jeho nový model Strato, hit chilského MS 1966 – sendvič z vrstev jasanu, hikory, tropického dřeva a skelných vláken – ale pořád zachovával staré krojení. Souběžně se r. 1964 u blízké konkurence rodí další legenda Dynamic VR 7, brzy nahrazená ještě slavnější „Killyho“ VR 17 s krabicovou konstrukcí (torzní box).

Dynastar zase přichází s Omegou a doplňuje francouzské trio vítězných značek. Kneissl má „plastové“ lyže nesmrtelného názvu White Star dokonce už od r. 1960 a od MS 1962 se dvěma zlaty na nich řádí slavný Karl Schranz. Euforii padesátých let dokázali Rakušané a tu v šedesátých Francouzi ve své výrobě lyží zhodnotiti dokonale. („Švunk“ sedmdesátých zužitkovali v botách a oblečení zase Italové.)


Torzní box v podání značky Dynamic (VR 17)

Když si přimyslíme titanaly a tlumicí materiály, máme tak už vlastně lyže dnešní. Dlouhé, tvrdé, málo krojené s rádiusy někde mezi 50 a 60 metry, ale konstrukčním principem srovnatelné. Liší se ještě právě nadšením z polyuretanu, dřevo se tedy zdá být překonané. Konstruktéři jsou z něj nadšení jako vyhlášení soudruzi z NDR ze svých lžiček. Špičkové závodní modely konce 60. a první poloviny 70. let, ať už Rossignol, Kneissl nebo Völkl, mají jádra především plastová.

Velcí na scéně

Po založení K2 (více viz minule) a přejmenování Vöstry (Völkl Straubing) na Völkl už koncem 60. let existují všechny klasické „velké“ značky lyží. Můžeme je nazvat globálními, abychom je odlišili od regionálních, lokálních a dnes snad i takřka „soukromých“. Jenom Salomon zatím dělá jenom vázání a Elan do klubu velkých ještě nepatří. Drží se ještě řada regionálních a někteří lokální výrobci ale zejména v další dekádě houfně odpadají.
Technologii s plasty a lepením zatepla by snad ještě zvládli, ale proti cenám velkovýroby a velkodistribuci v obchodních domech neměli šanci. Typicky v 50. letech vyráběli velcí tisíce, v 60. desetitisíce a v 70. už statisíce párů. Úplný seznam zaniklých značek o stovkách položek už dnes vlastně ani nejde sestavit. Opačným případem – snahou vstoupit do slibného byznysu – byla třeba krátká historie bavorských lyží Fritzmeier (foto vlevo). Původně výrobce sedel, později traktorových kabin z umělých hmot se někdy koncem 60. let pokusil o lyže. Nepřehlédnutelně svítivé oranžové a zelené lyže se na nohách několika československých sjezdařů dostaly až do Světového poháru (1976/77: Charvátová, Vala), ale koncem 70. let mizí.

Zatímco v 50. letech dominovaly v Evropě značky Rossignol, Dynamic, Kneissl a Kästle a sbíraly většinu sportovních úspěchů, vyrostl relativně na východě velikán Fischer a dopředu se postupně drali i tehdy mladí a průbojní Alois Rohrmoser (Atomic) a Anton Arnsteiner (Blizzard). V Německu pak roste další důležitý hráč – Völkl.

Zajímavým fenoménem je tehdy jugoslávský Elan. Specifická Titova země na pomezí Západu a Východu, nikdy nestalinizovaná, si mohla dovolit vyrábět lyže na export na Západ a ve velmi lyžařském Slovinsku myslet i na závodění. Díky tomu se v rámci akce pro závodící mládež na Elany jednou postavil i švédský hoch jménem Ingemar Stenmark. A další už je dobře zmapovaná historie. Maier se vyplatil Atomicu, Klammer Fischerovi, Tomba Rossignolu, Mahreové K2, ale nikdy nikdo „neudělal“ značku tak jako Stenmark Elan.

Kouzlo polohy

Jak jsem zmiňoval minule, je logické, že výroba lyžařské výzbroje se vyvinula blízko oblastí, kde se nejvíc lyžovalo. Úplně ale tato logika nefunguje. Chudé Rakousko, do roku 1955 způlky sovětská zóna, dokázalo udržet a vytvořit pět velikánů (Kästle, Kneissl, Fischer, Atomic, Blizzard) a domestikovat dalšího (Head), ale sice poražené, avšak později bohatší Německo jen Völkl. Rakousko navíc i několik úspěšných značek bot.

Také závodní scéna byla značně pestrá. V sezóně 76/77 závodí ve SP 19 značek lyží, některé ale mají i jen jednoho závodníka (Maxel, Freyrie, Yamaha, Nishizawa). K tomu 14 značek bot.

A co třeba Švýcarsko? Znáte jinou značku lyží než Stöckli? Bot než snad už zaniklé Raichle? Země je přitom bohatá, hormatá, tradičně lyžařská, válek ušetřená. Nebo Itálie. Vedle Rakouska nejposedlejší alpským závoděním, s lyžařskou historií. Kde jsou, kromě malých značek, nějaké italské lyže? Naopak boty Made in Italy jsou a především byly světovým pojmem – až 70 % všech lyžáků se dělávalo v poměrně malé oblasti asi 320 km² okolo světové botařské metropole Montebelluny. Zmapování toho, proč se situace vyvinula právě takto, není snadné a není ani zpracované. Do hry vstupovala řada velmi různých faktorů, od historických a geografických po hospodářské, národnostní, politické, ale také psychologické a hlavně dříve i čistě osobní. Někdy uspokojivou odpověď navzdory pátrání (zatím) neznám.

Alpy jsou lyžařovým eldorádem, ale dopravcovým zlým snem. Tak jako daly kdysi zabrat Hannibalovi se slony, neusnadňují obchod ani dnes. Není asi úplnou náhodou, že nejstarší tři továrny z rakouské Velké Pětky měly dopravně výhodnou polohu severně od Alp: Kneissl v Kufsteinu, Kästle v Hohenemsu nedaleko Bodamského jezera, a Fischer dokonce mimo velké hory v hornorakouském Riedu. Také bavorský Völkl ve Straubingu měl do hor blízko, ale nekomplikovaly mu kontakty. Bez bariéry Alp byly dostupné přístavy, ze kterých odcházely exportní zásilky. Výhodnou polohu vůči Americe zase měli výrobci francouzští. Naopak Italové se do světa dostávali mnohem hůř.

Jenom dopravou samozřejmě dominanci obou zemí vysvětlit nelze. Ale to jsem už zmínil.

Specifické Švýcarsko

Také Švýcarsko mělo ve 30. letech okolo třiceti malých výrobců. Přímo v horách, mnohdy dopravně těžko prostupných, předpoklady pro velkovýrobu nebyly. Země ostatně nikdy nebyla typickým průmyslovým státem a leckdy bylo i díky silné stabilní měně výhodnější dovézt zboží z blízké „chudší“ ciziny, spojené i vazbami národnostními a jazykovými. Zvykli jsme si tak na závodníky na lyžích francouzských, německých, rakouských a italských, ostatně Stöckli vstoupil do švýcarského poolu a do SP až r. 1994.

Zjištění, že rozhodující na vrstvené lyži jsou nosné pláty, vždy inspirovalo k použití minimalistické výplně mezi nimi v podobě žeber, mezi nimiž je „nic“. Lákalo jak snížení hmotnosti, tak – teoreticky – nákladů. Vize dutých lyží se ve Švýcarsku zalíbila. Od americké TEY Manufacturing s lyžemi Alu 60 (1947) a Truflex (1948) doputoval patent až ke švýcarskému Attenhoferu, který od r. 1955 takové lyže stavěl i pro vrcholové závodění. O málo později podal své patenty Gaston Haldemann a díky nim posléze přímo ve Švýcarsku vyráběl Rossignol model Equipe Suisse. Na „skorodomácích“ lyžích tak získali olympijská sjezdová zlata v Sapporu 1972 Marie-Therese Nadig a Bernhard Russi. Výrobně drahé lyže ale brzy nato zmizely: Strato tehdy stály 530, Attenhofer DH 620 a Equipe Suisse 730 švýcarských franků…


Rossignol Equipe Suisse

Sedmdesátá léta nepřežil ani Attenhofer, ještě 76/77 ve Světovém poháru, po němž zůstane také primát háčků na spodní tah u klasického kandaharu (1933). Podobně skončila značka Schwendener, která v době největší slávy produkovala až 70 000 párů – skoro o polovinu víc než dnes Stöckli.

Asi nejznámější domácí značka po Stöckli, Authier (foto vpravo), šla do konkursu po pokusu uchytit se v závodním lyžování. Roku 1970 ji koupil Rossignol a používal jako výrobce lyží s „horší“ technologií. Starší asi budou dobře pamatovat na lyže Lange ze 70. let (XGS, XSL, Banshee, článkované hrany, ovinuté jádro Isocore = po sezoně vypráskané), tehdy k nám dovážené a značně populární.

Posledním, kdo kromě Stöckli přežil, byl Hanspeter Streule. S výrobou 11 000 párů r. 1985 byl skoro tak velký jako Stockli, v těžké době po špatných zimách 1989 a 1990 ale r. 1994 nezadluženou firmu, již jeho snowboardující synové nechtěli převzít, prodal a nastoupil ke konkurentovi, kde jako vedoucí mezinárodního prodeje pracuje dodnes.

Malý zázrak jménem Stöckli

Dlouhé roky platívalo za hranici rentability 300 000 párů lyží ročně. Jak je možné, že se v té době nejenom uživila, ale od r. 1994 do Světového poháru dostala malá firma, tehdy s výrobou jen okolo 20 000 párů, dnes 50 tisíc? Hlavním důvodem úspěchu bylo v 60. letech vybudování vlastní odbytové struktury, neboť „malí“ se všude těžce dostávali k zákazníkovi. Svou roli jistě sehrála i vyhlášená kvalita a dostatečný patriotismus švýcarských lyžařů (nyní 11 % tamějšího trhu, 40 % jde na export do 33 zemí). A dnes i sportovní úspěchy a rentabilita, vždyť přímo výrobu lyží obstarává jen 38 zaměstnanců z celkových 250, potřebných i pro segmenty kol a outdooru. Snad bychom mohli říct, že v atypickém Švýcarsku ji atypicky nestihl typický osud desítek, ba stovek dalších. Zakladatel Josef Stöckli, zesnulý loni ve věku nádherných 94 let, musel být šťastný muž.

Novou kapitolu švýcarských lyží napsaly značky malosériové. Jejich průkopníkem byly už v rozpuku carvingu RTC, původně krátce vyráběné u Rolanda Voigta na saské straně Krušných hor, později ve vlastní továrně. Potom přišla značka Movement (1999, dnes ale vyráběná v Tunisku), Jacometova Zai (2003), Core (2004) a jistě ještě některé další.

Švýcarsko se nestalo ani zemí botařskou. Ačkoliv Hermann Henke přišel jako první s přezkovými botami (Speed Fit 1955, patent Hanse Martina byl rovněž švýcarský), firma nepřežila, jako ostatně mnohé další i z jiných zemí, přechod z kožené klasiky na plastovou velkovýrobu. Déle se držel Heierling (foto vpravo), posléze už jenom jako prominentní botaři. Výjimkou byla značka Raichle. Skvěle se zavedla žebrovaným jazykem a poněkud odlišnou koncepcí „trojdílné“ boty Flexon a v 80. i 90. letech slavila hromadu úspěchů i na závodních tratích. Ještě roku 1989 se velkolepě na lodi se 400 hosty slavilo 80 let firmy, záhy na to ji ale majitelka – vdova po muži, který firmu přivedl k rozkvětu – musela prodat dravému obchodníkovi Grossnigovi, mezitím už i majiteli Kneisslu. Raichle strávily 90. léta v impériu firem okolo Kneisslu, ale na přelomu letopočtu jsou Kneissl & friends rozprodávány a lyžařské boty Raichle končí. (A jak víme, staré formy se po letech objevují v Americe a vznikají z nich Fulltiltboots, majetkově pod K2, resp. Jardenem.)

Boty, vázání, ale i drobnosti

Popularita lyžování přinesla ale dvě ještě důležitější vymoženosti než zmíněnou konstrukci lyží. Jsou jimi samozřejmě plastové boty a bezpečnostní vázání. Tím je také dané téma dalšího pokračování.

V těchto dvou nadšených dekádách 1960–1980 se rovněž objevuje většina patentů a mnoho prototypů na vše možné, co v lyžování uspělo i neuspělo.

Z „drobností“ té doby stojí za zmínku třeba povinné zavedení přileb ve sjezdu od roku 1959 a následná výroba první lyžařské Top-tex ze skelných vláken a polystyrénu. Nebo první dvojitý zorník brýlí (Smith 1968). Také se roku 1960–1963 s velkým předstihem před praxí objevuje první předchůdce brzd (Cubberley a nezávisle i Miller, oba USA). V 60. letech se také začíná zavádět barevné značení tratí podle obtížnosti.

A když už mluvíme o 70. létech, neopomeňme ještě dvě zcela rozdílné události. První ropná krize s embargem OPEC 1973, kombinovaná s tou postvietnamskou a poklesem úrokových měr v USA, byla prvním rušivým signálem toho, že dosud kypící lyžařská radost a veselé cestování za ní nemusí trvat věčně. Na scéně přituhne, koncentrace zesílí, ale lyžařské firmy se zatím budou chovat tak optimisticky, jako kdyby se lyžování mělo záhy stát povinným.

A druhá? Málokdo tehdy věděl, že v polovině té dekády si jistý Jake Burton postavil komickou 140cm desku Backhill Board s neslýchanými rozměry 302-265-295 a šestimetrovým rádiusem. Ne že by ta legrácka tehdy pro lyžování něco znamenala...

PS: Minule jsem sliboval ještě Itálii a Německo. A dnes jsem záměrně vynechal vývoj bot a vázání. Usoudili jsme ale, že téma je tak obsáhlé a přitom nadčasové, že si můžeme dovolit luxus rozložení i na hodně dílů a postupovat tak trochu metodou jejich neplánovaného počtu. Jako autor to vítám, neboť materiálu je hodně a nerad bych – jak bývá v článcích častou nutností – šidil některé zajímavé informace a málo známé souvislosti. Ke všemu se tedy postupně propracujeme, jen to nebude honem honem na pár stránkách.


Další díly seriálu Velký příběh lyžařského byznysu

Velký příběh lyžařského byznysu I. - Vývoj lyží 1.

Velký příběh lyžařského byznysu II. - Vývoj lyží 2.

Velký příběh lyžařského byznysu III. - Vázání a boty

Velký příběh lyžařského byznysu IV. - Zlatá doba lyžařská

Velký příběh lyžařského byznysu V. - Krásná doba se zárodky průšvihu

Velký příběh lyžařského byznysu VI. - Léta osmdesátá: konec hodokvasu

Velký příběh lyžařského byznysu VII. - Léta 90. dolů i nahoru

Velký příběh lyžařského byznysu VIII. - Vývoj vázání 1.

Velký příběh lyžařského byznysu IX. - Vývoj vázání 2.

Velký příběh lyžařského byznysu X. - Léta devadesátá až dodneška

Velký příběh lyžařského byznysu XI. - Kneissl: sláva a pády velké značky