Princezna a konkurs

Každý správný horor musí začínat idylkou. Lidé se slastně povalují po pláži, děti cákají ve vodě, ale žralok už je nedaleko. Přesně takhle na mě působí osmá dekáda. Odstartovala velkolepě zimní olympiádou v Lake Placid. Leonhard Stock, původně jen rakouský náhradník, dojel na tou dobou nepříliš úspěšných lyžích Kneissl ke zlatu v nejprestižnější disciplině – sjezdu. V létě si pak Franz Kneissl junior s velkou slávou bere nefalšovanou princeznu Annie-Laurie Henriette von Auersperg. V zemi posedlé společenskou formou a tituly tak kdysi nýmand a válečný zajatec, od roku 1967 komerční rada, mohl být na vrcholu blaha i kariéry. I když na podzim toho roku dlužil 430 milionů šilinků a bezpochyby velmi nechtě musel hledat partnera. Jistě doufal, že to s bankou uhraje.

Herr Franz Vranitzky, později rakouský kancléř, tehdy její ředitel, ale vše viděl jinak. Čerstvě po druhé ropné krizi 1979, po špatné zimě se značným propadem prodeje lyží a se starostí také o Fischera, Kneissla nepodržel a firma šla koncem slavného roku 1980 do konkursu. Skončila v rukou mladých Američanů z úspěšné firmy Trak, průkopníka protismyku, od roku 1983 jako Tristar (Trak, Olin, Kneissl).

Jsou to šílenci

V oné olympijské sezóně se mělo prodat 11 milionu párů lyží, ale kapacity byly minimálně o 30 procent vyšší. Jako kdyby se výrobci už o 20 let dříve připravili na minule zmíněnou nesmyslnou prognózu 15 milionů párů v roce 2000. Rossignol přes 2 miliony, Fischer 1,8, Kneissl 1 milion. „Jsou to šílenci,“ okomentoval to tehdy mluvčí vždy umírněnějšího Völklu. Celý byznys okolo lyžování, od infrastruktury na horách po výrobce potřeb, vyhecovaný také předpověďmi ale byl rozjetý na plné tempo a podobně jako zaoceánský parník nebo těžký vlak nezastaví na pětníku, nemohl všechno useknout, seškrtat, zmrazit.

Nešlo jen o investice s problematickou návratností a o nadvýrobu. Lyžování začalo nenápadně ztrácet lesk módní zábavy. V červnu 1984 média konstatují, že tyrolské ledovce, ještě r. 1979 přeplněné, jsou „prázdné“ a že zájem o letní lyžování „znatelně polevuje“. (Přiznám se, že tento fenomén ztráty módnosti a úpadku ještě nemám uspokojivě zpracovaný. V infoboxu zkouším nějaké teze, jestli se časem dopracuju komplexnějšího vysvětlení, vytvořím samostatný článek.) Konec jednokolejnosti

V úplných počátcích lyžování se ski + vázání + hole prodávaly jako set. Potom se ale vše oddělilo a lyžím, vázáním a botám se věnovali specialisté. Zavedený stav zásadně porušil až Salomon, když se už roku 1974 pustil do bot. A nijak troškařsky. Výrobce vázání od 70. let (viz minulý díl) dusili zejména američtí právníci, rajtující na slibu „bezpečnosti“ v pojmenování vázání. Medializace úrazů a kauz začala ohrožovat image lyžování a celý byznys s ním. Výrobci museli přistoupit na unifikaci a standardizaci, umožňující kompatibilitu s rovněž normovanými botami. Postupně odpadli různí menší, situaci ale roku 1980 neutáhl ani Marker. Jeho podíl na trhu se scvrkl z původních 50 % na pouhých deset. Také Look změnil r. 1983 majitele. Německá Geze šla cestou drahé kvality. Jenže nejsofistikovanější vázání té doby, Geze SE3 (1981) za 225 dolarů, tedy cenu špičkových K2, na odbyt nešlo.




I když šla německá Geze cestou drahé kvality, nicméně v Česku proslula spíše levným licenčním vázáním s nezapomenutelnou plastovou deskou. Na obrázku je původní model Geze Plate Star.

A hydraulické Intral zůstalo jen u pokusů stejně jako Marker Electronic. Varování pro všechny, že bezpečnost ano, ale „pocaď“. Stejně jako lekce, že chcete-li něco prodat, musí to být vidět a hezky vypadat. Ne jako vázání v podešvi boty, např. Look Integral 1982. Krutá jednoduchá logika…

Ze situace nejvíce vytěžil právě Salomon. Už r. 1980 tři miliony párů vázání, postupně 1,5 milionu párů bot. Zhruba tehdy mu narostla křídla.




Salomon dokázal využít příležitost: už v roce 1980 prodal tři miliony párů vázání, postupně 1,5 milionu párů bot.

Lákavá, ale slepá ulička

V 70. letech se do lyžování hrnuly nadšené davy. Snahou bylo nabízet jim uživatelsky co nejpříjemnější boty. Které je neodradí manipulací, nebudou tlačit. Dodnes žasneme nad (neúspěšnými) systémy rozevírání skeletů a avantgardními designy té doby.

Poučen nezdary Američanů, soustředil se Salomon na jednoduchou botu se zadním nástupem. Minimum přezek, lanka. Takřka triumfálně, koncem 80. let boty tohoto typu naprosto dominují. Marc Girardeli ve speciálně upravených SX vyhrává 1983 první závod, 1986 celý Světový pohár. Přežívající klasické závodní živoří. V sezóně 1988 prý jezdilo 40% mužů ve SP v botách zastaralých a různě pospravovaných. Stenmark si roku 1986 vyškemral, aby mu ze staré formy ještě udělali nové místo posledních rozpadajících se starých. Byznys se dělal jinde.

Ke všem náročným a drahým změnám při přechodu od kůže k plastu, včetně třeba krátké euforie ze supervysokých obludných přezkáčů skoro pod kolena, se tedy přidalo přezbrojování na tyto tzv. šuplíky. Pár let slávy, ale nakonec slepá ulička a hodně drahé ponaučení. Záhy pokračovaly už jenom jako dětské a rentalové. Tato situace pomohla vyčistit trh. Odpadli Američané, kvetla Itálie, smrákat se začalo nad značkami rakouskými. Už roku 1981 jde do konkursu Kastinger. Koflach několikrát mění majitele a r. 1988 za symbolický šilink padá do království Aloise Rohrmosera, zakladatele Atomicu. Za stejnou cenu se Fischer zbavuje Dynafitu ve prospěch Raichlí (1990). Head, od 1989 HTM, zase v červnu kupuje Calzaturificio Brixia se značkami Munari a San Marco. Naopak Rossignol, vlastník značek Lange (1979), Trappeur a Caber (1987) (foto vpravo), váhal, většinový vlastník Boix-Vives integraci neuznával. Až pod tlakem úspěchů konkurence roku 1990 vytvořili poněkud neurovnanou kolekci vlastní včetně bot se středním nástupem (MID), dalším neúspěšným konceptem.

Přitom se už od 70. let výroba začala přesouvat do levnějších zemí, takže už v osmdesátých třeba Tecnica vyráběla ve Slovinsku, Lange v Rumunsku. (A také Fischer lyže v Mukačevu.) Naopak Tyrolia, také součást HTM, se rozmáchla k vlastním lyžím a botám. Velmi dobrým (foto níže), ale zcela špatně načasovaným.



Móda přichází a odchází. I u některých sportů. Značně lépe na tom býval tenis, rychlý vzestup a pád zažil třeba windsurfing, naopak nahoru jde golf. Lyžování rovná se pro většinu lidí týdenní zimní dovolená podobně jako letní u moře. Když vyjde počasí a sníh, paráda, když ne, zklamání. Od 70. let se začíná cestovat víc letecky (první nízkonákladová společnost operuje od r. 1971), tedy i do zajímavých a levných vzdálených zemí, kde se zejména díky zahraničním investorům vybudovalo zázemí pro turistický ruch. Běžný „6–10denní“ lyžař se jakžtakž naučí ovládat prkýnka a na této své úrovni zůstává i roky. Zimu co zimu tak skládá svoje stále stejné obloučky po leckdy stále stejných sjezdovkách. Tlačí ho boty, zebou nohy, je mu zima, když je hnusně, a to v zimě bývá, špatně vidí, bojí se pádu a zranění, musí manipulovat s neskladnými dvoumetrovými krámy. Jistě, takhle svůj sport my nadšenci nevnímáme, ale pro plno těch povrchních jsou to citelné reálie a ne zrovna skvělé motivační prvky.
Novou konkurencí u mládeže se stala elektronika: video, privátní a kabelové televize a MTV, walkmany, začátky CD, IBM PC 1981. Další budoucí konkurent snowboard se ale teprve nadechoval.



Osudová skořepina a teplotní horor

Tyrolia přesto ukázala, kam půjde integrační vývoj. Ten se mezitím snažil spojit lyže a vázání. Atomic si r. 1988 pořídil německou značku Ess. S jednoduchým, ale funkčním Ess v.a.r. z roku 1980 vyhrával ještě Maier v Naganu 1998 a do předloňska užívané Race bylo prakticky jeho faceliftem. Rossignol s problémy vyvíjel i vlastní vázání, chtěl koupit Markera, ale tehdejšímu majiteli Tauberovi se nabízená cena zdála nízkou.

Salomonův apetit ovšem úspěšnými botami nekončil. Dobíhající nevyužívaný patent Dynamicu na konstrukci se samonosnou skořepinou vypadal jako klíč k dávnému snu výrobců – průmyslové výrobě s omezením lidské práce. Lákavé o to víc, že od konce 70. let se trochu podobně, natlačením polyuretanové pěny do uzavřeného profilu, dělaly levné lyže pěněné. Velkolepý projekt Monocoque, mj. krytý 423 patenty, spolykal v letech 1984 až 1990 540 milionů. Však také návratnost vyžadovala prodávat ročně 400 000 párů těchto lyží. Podobně se snažili Elan s Monoblocem a nová značka Volant se svým capem z ocelových automobilových plechů, ti ale nebyli zásadními hráči.

Velkolepě představený Monocoque dá celé už tak notně oslabené branži ještě pořádně zabrat. Ale o tom zase příště.

Náš horor totiž ještě nevyvrcholil. O další fázi dění, s výpůjčkou aristotelovských termínů  teorie dramatu, tedy o krizi, se postaralo počasí. V situaci, kdy firmy pod tlakem vylíčených okolností krvácely – všechny, šlo jen o to, jak dlouho to která ustojí – nevyšly od 1987/88 čtyři zimy po sobě (viz. odstavec níže). Pro branži, chrlící pořád ještě skoro 7 milionů párů lyží (r. 1987 – 6,8 mil.) – příliš i při zimách snově ladovských – to bylo takřka zničující.


Faktor počasí

Od 50. do konce 70. let výrazně převládal tzv. negativní index NAO, severoatlantické oscilace, který pro Evropu znamená chladné zimy. Není tedy úplně náhodou, že právě sem spadá největší popularita a rozmach lyžování, kdy v alpských zemích vznikla hlavní část zimní infrastruktury.
Zima 1988/89 byla o 3,1 °C, 1989/90 dokonce o 3,5°C nad průměrem – nejteplejší zima za 100 let!


Nechtěli vidět realitu?

Byli výrobci tak hloupí a krátkozrací? Myslím, že to byl mix důvodů. Od osobních vlastností otců zakladatelů přes špatný odhad po snahu zachránit se kvantitou. Nebylo těžké spočítat, kolik je třeba prodat. Při klesajících maržích velmi mnoho: roku 1989 se jako hranice rentability uvádí 500 000 párů lyží. Dnes produkce světové jedničky…

Škatule se tehdy hýbají i mezi výrobci lyží. Kästle pod Fischerem dává ročně 20 milionů do závodníků, Zurbriggen sice září, ale firma zanedlouho putuje pod mocný Benetton. Ten byl na vzestupu, ve formuli 1, Toscani mu fotil slavné reklamy, a tak si do portfolia svého nového Sportsystemu koupil Kästle a Nordicu (1989). Také na Fischera se valí zlé časy a on hledá kapitál – jak už víme, brzy přijde až z Japonska. I Peppiho vrtulník se stane minulostí. 18. srpna 1989 píšou jmenovci, zahradníku Fischerovi, otravujícímu se směšně širokými piškotovými lyžemi, pozdějšími Snowridery: „…zdá se nám, že lyže určená jenom pro řezané oblouky je pro většinu lyžařů nevhodná.“ Těžko říct, jak přišli na ono „jenom“. V Elanu a možná už i Kneisslu se ale na téma dívali vstřícněji…

Rušno je zejména v USA. Head putuje od AMF pod Minstar Inc., r. 1989 se s další změnou majitelů mění na HTM (Head, Tyrolia, Mares). Vlastníka mění i K2, Olin, Scott, jako na houpačce je Hart. Rozpadá se Tristar a Kneissl je opět na prodej. Nastupuje nejvyhlášenější „ozdravovač“ nemocných firem, Erhard Grossnigg, a postupně začne budovat budoucí holding Kneissl & friends.

Pro některé ještě Titanic pluje. Pro Beatrice Werhahn-Locher, dědičku slavné švýcarské firmy Raichle, takřka doslova v podobě výletní lodi na Bodamském jezeře, kde se 400 hosty ještě roku 1989 slaví 80 let firmy. Ale žralok jménem Grossnigg už si brousí zuby jako nože…

Dramatický oblouk dekády se nám pěkně uzavírá. Triumfy a pády, jak blízko u sebe…


Heslovitě něco z novinek osmé dekády:

titanal 1986, úhlování hran, strukturování skluznic, super-G 1983-86, plastové tyče 1980, kloubové 1987, široké prašanové lyže Atomic Powder Plus 1988, FIS povinně brzdy lyží od 1980/81, mondopoint u bot 1988, velkro u bot 1982, jednotná stupnice čísel nastavení vázání DIN 1–10 od r. 1980, rozvoj snowboardingu, mizí žlábek na skluznicích.





Další díly seriálu Velký příběh lyžařského byznysu

Velký příběh lyžařského byznysu I. - Vývoj lyží 1.

Velký příběh lyžařského byznysu II. - Vývoj lyží 2.

Velký příběh lyžařského byznysu III. - Vázání a boty

Velký příběh lyžařského byznysu IV. - Zlatá doba lyžařská

Velký příběh lyžařského byznysu V. - Krásná doba se zárodky průšvihu

Velký příběh lyžařského byznysu VI. - Léta osmdesátá: konec hodokvasu

Velký příběh lyžařského byznysu VII. - Léta 90. dolů i nahoru

Velký příběh lyžařského byznysu VIII. - Vývoj vázání 1.

Velký příběh lyžařského byznysu IX. - Vývoj vázání 2.

Velký příběh lyžařského byznysu X. - Léta devadesátá až dodneška

Velký příběh lyžařského byznysu XI. - Kneissl: sláva a pády velké značky