Předtím ale chceme udělat malou vsuvku a ve dvou dílech vylíčit historii moderních vázání.

Jak dokazuje název, bylo původní funkcí vázání svázat, spojit botu s lyží. V okamžiku, kdy se začalo ve větší míře cíleně sjíždět, a tedy i padat, vyvstal problém vznikajících zranění. Časově to spadá do doby těsně po vynálezu kovových hran (Lettner 1928) a lankového vázání Kandahar (Reuge 1932). Ve 30. letech se objevují prvé pokusy o zařízení, které by zejména ve špičce dokázalo včas botu uvolnit (Kiener 1935). Ski Club of Great Britain na takové dokonce roku 1938 vypsal prémii. Nejdále se dostal norský vystěhovalec do Ameriky Hjalmar Hvam. Těsně před válkou se už s jeho vázáním Saf-Ski jezdilo, ba dokonce i skákalo.


První verze Hvam 1939, ještě s kandaharovým lankem

Kosti jen praštěly

Čtyřicátá léta sice byla jasně kandaharová, závodníci ale kvůli lepšímu držení používali zrůdnost známou jako vázání francouzské: pevné čelisti vepředu a bota dlouhým řemenem k lyži připoutaná vzadu. Drželo lépe než kosti. Však také začala platit zásada, že pořádný lyžař si alespoň jednou za život zlomí nohu. Situace byla neudržitelná. I nezávodníci tehdy měli až 10% pravděpodobnost zranění.




Už roku 1970 Marker podal tento patent na mechanismus vázání v botě. funkce je zřejmá, nikdy se nezačalo vyrábět.

V Americe se s problémem utkávali další a další nadšenci. Úmerně tomu, že závodění tam nehrálo velkou roli, zato pojišťovnictví a přemnožení nenasytní právníci ano, kladli hlavní důraz na bezpečnost a menší na výkonnost, rozuměj držení. Naopak v Evropě brzy po válce ještě nelyžovaly laické masy, ty měly jiné starosti, a bylo víc dobrých lyžařů. Ti, jak víme, se vždycky spíš báli, aby z vázání nevypadli. Tento moment silně ovlivnil vývoj evropský a vlastně i světový.

Francouz Jean Beyl, zakladatel Looku, sice už roku 1948 začínal s vázáním Antifracture – bytelnou kovovou deskou pod botou na horizontálně otočném čepu uprostřed, dokonce pro ně získal i závodníky, ti ale nebyli moc nadšení, takže se záhy soustřeďuje na otočnou špičku kombinovanou s klasickým kandaharovým „pérem“. Jako velký amerikanofil jí dává jméno Nevada a roku 1952 tak zakládá legendu živou dodnes.


Klasický Look Nevada, vzadu pravnuk Pivot – vlastně pořád skoro totéž.

V Garmischi Berlíňan Hannes Marker, pracující v tamější americké základně, přemýšlí trochu jinak. Vymýšlí Duplex – dvě otočné špičky držící v rozích přední část podešve. Záhy ale i on přechází na jednu uprostřed – Simplex (1953) (foto vpravo) – a rovněž poznamená vývoj. Zejména poté, co se zbaví tradičního napínáku a lanka okolo boty a nahradí je krátkou otočnou deskou pod patou boty. K tomu krátké pérko na klasickém dlouhém řemenu – a na světě je řemenový Marker, závodní senzace konce 50. a začátku 60. let. U nás vyráběná pirátsky v Drukovu od roku 1959. Nechte si od starců vyprávět, jak se zmrzlýma rukama řemen utahovali… Také Beyl má řešení s patou a pérkem. Roku 1962 trumfuje novinkou: obdobu špičky, uzpůsobenou k držení boty vzadu, umísťuje pohyblivě na otočný talíř za botu. Žádné trápení s řemeny. Nazve to Grand Prix, později celé Nevada, a je to další legenda, v několikrát vylepšené podobě dodnes používaný freeridový Look Pivot.

Byla to bomba. I rakouské hvězdy Schranz a Zimmermann s tím jezdí, později třeba i mladá Annemarie Pröll. Do toho nastoupila silná generace francouzských závodníků, většinou na Looku, a sbírala jeden triumf za druhým (mj. Killy na ZOH 1968).

Závodníci kontra lenoši

Lyžování ale neživí závodníci. Vázání tehdy vyráběly desítky firem. Postupně se mezi nimi prosadily dvě: ve Francii Salomon, původně výrobce hran. Nezačínal se závodníky, ale díky tomu nabídl obchodu přijatelná a levná vázání (špička Skade 1955), jimiž si postupně budoval jméno. Velmi pečlivě se věnoval vývoji a testování, tvrdě si hájil své patenty a postupně získával stále lepší postavení až po jedničku na trhu roku 1972. V Rakousku u Vídně to byla Tyrolia, strojírna se starou tradicí. Také zde mysleli na „obyčejného“ lyžaře, jemuž byl sympatický třeba Skimeister – otočná špička a kandaharový napínák s bezpečnostní západkou (1953). A záhy rozpoznali, že člověka coby tvora líného nebude do budoucna bavit k nazouvání lyží se ohýbat a vázáním nějak manipulovat. Takže roku 1962 vyrobili patní automat Rocket a 1964 dali na trh plně nášlapné Clix. Sportovci se té krabičce smáli, na závodění to nebylo. Vždyť ještě roku 1966 píše státní trenér v časopisu Lyžařství: „Na vhodnost či nevhodnost pojistné paty se názory liší.“ Tak silná byla magie řemenového Markera. Ale všeho do času…

Také Salomon, ještě roku 1962 s klasickým lankem, udělal ke zdokonalované špičce nášlapnou patu (505, 444). Marker získal ohromný úspěch, když dozadu na kandaharové péro umístil jednoduchý bezpečnostní mechanismus, většinu lanka i s předním napínákem pak odstranil, vylepšil a přidělal k osvědčené otočné desce pod patou. Roku 1965 se tak objevil legendární Rotamat, nejprve LS, později FD, nakonec Compact. Jenže pata LS i FD se pořád musela zavírat a otevírat ručně. Druhým problémem bylo, že při přílišném náporu na pružiny paty se jedna po stlačení vyvlékla z očka, pata se tedy pro uvolnění boty záměrně „rozpadla“. Však také Američané vázání posměšně přezdívali Explodomat. Pružinu bylo třeba natlačit zpět. Nic složitého, ale zmatený začátečník, časté pády, slabá žena, zmrzlé ruce, vázání obalené sněhem… Kdo ale nepadal, liboval si. Za dlouhé roky jsem závodní patu skládal snad dvakrát? V 70. letech sice Stenmark s Klammerem v čele dalších „efdéčku“ s už úplně novou čtyřkloubovou špičkou M4 (1972, odstranila nevýhodu malé elasticity starého Simplexu) dělali hvězdnou reklamu, ale bylo jasné, že lyžař chce našlápnout a jet. K M4 přibyla první nášlapná – ale nezávodní - pata Elastomat až roku 1969. Tou dobou se už Marker s Lookem museli o závodníky dělit se Salomonem (model 555, rok 1972).


Slavná pata Marker Rotamat, zde provedení roku 1969.

Desková šance

Mnoha výrobcům ale nedával spát jiný princip. Klasické dvoudílné vázání musí síly působící spontánně ze všech stran převést mechanicky do konstrukčně naprogramovaných směrů (původně jen špička do stran a pata dopředu). Co když ale pružinový mechanismus bude držet a uvolňovat desku pod botou, s ní jednoduše spojenou? Nebo když bude umístěný v podešvi boty a „zakousnutý“ do úchytů na lyži? Či naopak bude mechanismus v desce na lyži a úchyty budou v podešvi boty? Je to řešení technicky logické, stejně jako klasické s výhodami i nevýhodami. Právě možnost uvolňování ve všech směrech, a tedy i příslib vyšší bezpečnosti, hnal tímto směrem výrobce americké. Vázání jako Cubco, Spademan (foto vpravo), Miller či Besser tam měla v 70. letech značný úspěch. Cubberleyho Cubco, počátkem 50. let co do bezpečnosti na světě asi nejdále ze všech, bylo už v roce 1955 jednoduše nášlapné, Spademan byl v roce 1978 jedničkou na US trhu, oblíbili si jej hlavně tehdejší freestyleři neboli hot-doggeři. Jenže: „Byl jsem tak zažraný do tažení za bezpečností, že jsem nedoceňoval otázky výkonnosti a pohodlí,“ přiznal tento vážený lékař-ortopéd později. Většina těchto vázání nedokázala zajistit držení v náročné jízdě, srovnatelné s klasikou.


První nášlapné vázání vůbec – Cubco. Bota měla na obou koncích kovové destičky, za něž ji přidržoval mechanismus vázání

Přesto se desková alternativa těšila oblibě i v Evropě. Jednu chvíli se zdálo, že bude hlavně pro rekreční klientelu a pro půjčovny ideální. Desková vázání dělal Salomon, Look i Geze, měl je dokonce i Head (= výroba Gertsch), vyvíjela Tyrolia, narazil jsem na patenty Markerovy.

Unifikace vítězí

Mezitím se udály věci naprosto zásadní. Dokud byly kožené boty „každý pes jiná ves“, neexistovala pořádná spolupráce vázání s botou (uchycení boty v čelistech, vysoké tření) a v tom měly zmíněné alternativní konstrukce velkou výhodu. Polyuretan nových vítězných plastových bot měl ale mnohem menší koeficient tření než ošlapaná guma lyžáků kožených. Lipe a Ettlinger prosadili důležitost co nejskluznějších destiček pod špičkou boty. A hlavně: bylo možné sjednotit a normovat tvar a rozměry podešví bot a současně i vázání. S tím pak bylo možné volně kombinovat kteroukoliv botu s kterýmkoliv vázáním. Kdežto slučitelnost mnoha různých deskových systémů od desítek výrobců nikdy reálná nebyla. K tomu si představme složitou a drahou výrobu boty s vázáním v podešvi, chůzi v ní, problémy při defektu vázání. Přidat můžeme faktor marketingově estetický: část vázání byla skrytá pod botou a vidět byly jen jednoduché pružiny. Případně bylo skryté vše. A to, co není vidět, se špatně nabízí a prodává. Kdežto klasika byly buďto efektní leskle kovové „strojovny“ (Look Nevada), nebo barevné plastové boxy, jež slibovaly ukrývat málem techniku měsíčního Apolla 11 a spojit tak vázání se sexy výrazem hi-tech. A malí američtí výrobci stejně neměli šanci proti Evropě, kde se tou dobou vyráběly skoro všechny lyže i boty. Sedmdesátá léta nepřežili.

Afghánistán a cyklistické pedály

Tehdy nejúspěšnějšího Von Bessera, spoluvlastníka obchodů A&T, nakonec kuriózně pomohl dorazit Sovětský svaz. V podnikání se Američanovi dařilo tak, že měl podepsanou velkou smlouvu s Coca Colou na dodávku reklamních předmětů pro OH 1980 v Moskvě. Po sovětské invazi do Afghánistánu následovaly bojkoty letních olympiád, Američané do Moskvy nejeli (a SSSR s vazaly včetně nás zase do Los Angeles 1984), kontrakt byl pryč a Von Besser i se svými vázáními to nezvládl. Nápad zrozený u lyží „přicvaknout botu k něčemu“ ale nezanikl. Geniální Jean Beyl jej později (1984) vtělil do známých pedálů cyklistických.

Dokončení v dalším dílu.


Další díly seriálu Velký příběh lyžařského byznysu

Velký příběh lyžařského byznysu I. - Vývoj lyží 1.

Velký příběh lyžařského byznysu II. - Vývoj lyží 2.

Velký příběh lyžařského byznysu III. - Vázání a boty

Velký příběh lyžařského byznysu IV. - Zlatá doba lyžařská

Velký příběh lyžařského byznysu V. - Krásná doba se zárodky průšvihu

Velký příběh lyžařského byznysu VI. - Léta osmdesátá: konec hodokvasu

Velký příběh lyžařského byznysu VII. - Léta 90. dolů i nahoru

Velký příběh lyžařského byznysu VIII. - Vývoj vázání 1.

Velký příběh lyžařského byznysu IX. - Vývoj vázání 2.

Velký příběh lyžařského byznysu X. - Léta devadesátá až dodneška

Velký příběh lyžařského byznysu XI. - Kneissl: sláva a pády velké značky