Bitka v Chile

V rámci nostalgie panuje představa, jak kdysi, kdy ještě do sportu nevtrhly velké peníze, bylo vše čistší a kamarádštější. Je ale otázkou, jak moc je to pravda. Co si třeba pomyslet při zprávě z našeho časopisu Lyžařství, ročník 1966, o závěru legendárního jihoamerického mistrovství světa v chilském Portillo?

„Perillat, mistr světa v obřím slalomu, byl zcela pomazán krémem s polevou, které mu měly slíbat děvčata. Francouzi začali pak hosty nočního klubu ostřelovat zákusky. Někteří italští lyžaři nevzali dortovou bitvu žertovně a vyrukovali proti Francouzům pěstmi. Tím bylo do bitvy zataženo vše. Těžiště se pak přeneslo ke stolu, kde až dosud s asijským klidem přihlíželi všemu japonští lyžaři se svým vedením. Japonci se bránili chvaty juda a použitím Karate (speciální japonský sport). V tomto okamžiku přibyla do boje chilská policie.“

Stokrát jste četli, jak tam tehdy vznikl záměr Světového poháru, ale tímhle se letopisy FIS nechlubí. Na druhé straně, pokud si to tedy naše Lyžařství nevymyslelo, třeba aby ukázalo, že jsme neúčastí o nic nepřišli, z faktu, že se na závěr šampionátu na ztracené vartě uprostřed hor všichni v jediném baru ožrali jak zákon káže, asi netřeba vyvozovat kdovíco. Ale uznejte, že podané je to hezky.

Nebezpečné sjezdovky?

Vzrušené debaty o nebezpečných sjezdovkách neustávají. Vlastně už desítky let. Takto referoval náš časopis Lyžařství o sjezdu na OH 1956 v Cortině: „U sjezdovky je nutno se zmínit o neodpovědnosti pořadatelů, kteří pro vytvoření sensace nechali dolní část trati, kde byla celá řada velkých terénních nerovností, neupravenou… Z našich závodníků na tento úsek doplatil soudruh Krajňák a soudruh Bogdálek menšími zraněními, které je vyřadily ze závodu. V tomto závodě se projevila sensacechtivost kapitalistického zřízení bez ohledu na zdraví sportovců.“

Lyžovat i stolovat

Reprezentovat na lyžích neznamená jenom výkonnost, body a nominace. Nároky na takového špičkového jedince jsou mnohem vyšší. Lyžařství ročníku 1976 je formulovalo i takto:

„Reprezentant musí držet nůž a vidličku za konec střenky (to podceňují i někteří trenéři), nesmí se opírat lokty o stůl, musí si umět nabrat jídlo z mísy lžicí a vidličkou…“

Smějete se? Já po tom, co jsem slyšel od spolehlivého kamaráda, dlouhé roky v nejvrcholovějším mezinárodním tenisu, už ne. Těžcí milionáři prý u stolu na úrovni vojína Laca „maso do ruky a knedlík bagrem“.