Každé lyžařské mistrovství světa a každá olympiáda má jednu zvláštnost. Vedle hvězd tam největší pozornost sklízejí ti na druhém pólu – závodníci, pro něž se už vžilo označení „exoti“.

Zcela výjimečné místo mezi exoty zaujímají Kokosy na sněhu, stylizovaný příběh jamajských bobistů v podobě úspěšného stejnojmenného filmu. Lyžaři zase znají britského skokana Eddieho Edwardse, někdo si možná vzpomene na černého senegalského sjezdaře nebo na nezmara sjezdovek, šlechtice a playboye Hubertuse von Hohenlohe. Z poslední letní olympiády zase utkvěl v paměti mosambický plavec, statečně a bez soupeřů zápolící s kraulovou stovkou. Diváci – někdy pobaveně, jindy s vřelými sympatiemi – se dojímají, média jásají nad vděčnou krmí, firmy často neopomenou udělat nenákladné sponzorské gesto, přinášející hojnou a pozitivní publicitu. Ke koloritu těchto velkých akcí prostě exoti patří.

Kdo je exot?

Kdo ale vlastně exot je? Co o nich, snad kromě profláklých historek o obtížích s tréninkem a penězi, vlastně víme? Nabízím jednak několik stručných profilů, jednak výsledky svého pozorování, jak vlastně tito závodníci umějí lyžovat. Jsou to sněhuláci, zápolící s pluhem, nebo slušní lyžaři, kteří svým lyžařským umem hravě strčí do kapsy běžného turistu?

Ještě předtím, než se dostaneme ke Kuvajťanovi, Guatemalci a Jeho Výsosti, bychom si měli uvědomit, že posměšek nad exotem je relativní. Pro takové Rakušany, zvyklé na to, že nárok startovat na MS někdy nemá ani jejich závodník z první patnáctky světového žebříčku, je totiž v širším slova smyslu exotem každý, koho neznají ze Světového poháru. Tedy i naši závodníci. Zjevně se nám to nelíbí a závodníci první nebo i druhé stovky žebříčku to jistě cítí jako nespravedlivou potupu, ale vykládejte to sjezdařsky sebestřednému pupku světa!

Paradoxem pak je, že totéž, co v takové situaci cítíme my, mohou cítit ti další, kdo jsou ještě za našimi. Kde tedy vlastně končí závodník a začíná takzvaný exot?

Výsledky sledování

Bylo by samozřejmě možné stanovit bodovou hranici (200 nebo 300 FIS bodů?) nebo zpoždění za vítězem v procentech: např. 30 %, což bývala hranice pro udělení nejslabší III. výkonnostní třídy. Já jsem se ale na MS pokusil využít možnost vidět tyto jezdce v akci přímo v závodě a zčásti i na svahu v tréninku, resp. ve volné jízdě.

Jaké jsou tedy mé poznatky:
s výjimkou posledních šesti, snad sedmi závodníků v obřím slalomu byli i takzvaní exoti lyžaři, kterým se naprostá většina běžné lyžující populace nemůže rovnat. I mezi nimi jsou samozřejmě výkonnostní rozdíly, ale skoro všichni by mohli jezdit naše regionální závody. A jistě nebudeme pochybovat o tom, že i řadový výkonnostní závodník lyžuje lépe než běžný nezávodník (vyjmeme-li kvalitní závodníky bývalé, kteří se alespoň trochu udržují).

Je také třeba si uvědomit, že jízda v brankách sama o sobě, natož na rozbité betonově tvrdé trati se seky, případně koryty, je něčím úplně jiným než sebesportovnější jízda volná. Dojem „sněhuláctví“ jezdců z poslední třetiny startovního pole ještě zvyšuje kontrast s jízdou těch nejlepších, kterou při sledování TV přenosu stále máme živě v paměti.

Určitou umělou hranici vytyčila FIS pro sjezd a super-G: kdo neměl přes 120 FIS bodů, startovat nesměl. Postihlo to ovšem jen pár jezdců, protože ti, kdo sjezdy netrénují a nejezdí, se na tuto obtížnou trať stejně nechystali. (Z našich nesplňovali ti, kdo stejně nesjezdují: Forman, Hayer, Kraus, Záhrobský. Z Rakušanů nemá tyto sjezdové body Schilchegger.) Ti papírově i objektivně nejslabší se vydali na trať obřího slalomu. Je to logické: ve špičkové podobě je to snad nejnáročnější disciplina k prosazení se (nejlepší naši jsou až na začátku čtvrté stovky žebříčku!), mezi brankami je ale relativně dost místa na to, aby se tyče daly pohodově obkroužit regulovanou rychlostí.

Opravdoví turisté?

Poněkud zlý symbol TR coby „trapné“ jsem si při prvním kole udělal 5x, dvakrát jsem si poznamenal „spíše turistika“. Na všechny ostatní se na cílovém hangu docela dalo dívat!

Zajímavé bylo, že při porovnání časů to byli ti, kdo se vešli do 20- až 21vteřinového odstupu za vítězem, což při vítězném čase 1:10.50 dělá právě těch zmiňovaných 30 %.

V tomto hodnocení jsem samozřejmě značně velkorysý. Hodnotil jsem ryze subjektivně a snažil jsem se o pohled nezávodnický: jak by ve srovnání s nimi dopadl běžný sportovní a rekreační lyžař. Opakuji na závěr ještě jednou: jsem přesvědčen, že z náhodně vybraných lyžařů na svahu by většina nedojela do cíle a jen hodně málo z deseti úspěšných by se vešlo do té tolerance 20 vteřin neboli 30 %.

Takže: „sněhuláci“ čili „exoti“ to nejsou, a lyžují na poměry běžné populace velice dobře (až na pár spíše turistů, nebo zoufalců, kteří by se měli dát zapsat na hodiny plužení do lyžařské školy). Je to patrné i při tréninkové jízdě v lepší trati a samozřejmě ještě více bez branek.

(24/2/2001)