Chronologii dekád lyžařského byznysu jsme v minulé sezoně narušili několika odskoky. Dovolím si proto stručně shrnout stav 90. let, k němuž jsme dospěli a na nějž navazujeme.

Konec zlatých časů

Zlatá poválečná éra prosperity v rozhodujících lyžařských zemích skončila v letech osmdesátých. Lyžování v něm udělalo ohromnou kariéru a z okrajové kratochvíle movitějších jedinců se v důležitých zemích tří kontinentů stalo značně oblíbenou aktivitou s odhadovanými 50 miliony vyznavačů.

Úměrně tomuto úspěchu prošla všechna odvětví tohoto „lyžařského průmyslu“ vývojem. Původní manufakturní výrobu z převážně přírodních materiálů – dřeva a kůže – vystřídala průmyslová se všemi možnými důsledky.

Patřila mezi ně i snaha tento proces maximálně zracionalizovat: velké série, nasazení strojů a postupně i počítačové techniky, časem i hledání levnější pracovní síly. Nutnou koncentrací počet výrobců drasticky klesl, ale pořád jich bylo dost na to, aby sváděli místy až líté boje o podíl na trhu. Některé inovace, například bezpečnostní vázání, plastové boty či využití nedřevěných materiálů v lyžích, uspěly, jiné bohužel nikoliv.

Špatná konstelace

Od přelomu 80. a 90. let se spojilo několik nepříznivých vlivů. Lyžování se ocitlo lehce za zenitem popularity, odbyt výzbroje klesal, ale vše bylo zajeté na produkci silných let. Současně končila historická roztříštěnost, kdy lyže, boty a vázání vyráběly samostatné firmy. Velcí rozšiřovali svá portfolia, nakupovali značky, snažili se je etablovat a pod jednou korporátní identitou rozvíjet. Navíc nezůstávali jen u této základní produktové diverzifikace a přidávali si další: oborovou jako lyže a tenis nebo golf, ale také mezioborovou jako lyže a oblečení nebo výroba plastů. To vše zčásti pod vedením stárnoucí generace vlastníků, někde dokonce ještě zakladatelů. Ti už ale často na takové náročné úkoly neměli ani předpoklady a vzdělání, ani kapitál. Specifika sezonního lyžařského byznysu ale podcenili i někteří dostatečně disponovaní (Benetton, Grossnigg v Kneisslu).

Současně museli řešit tři základní problémové okruhy: 1. nečekaný pád obliby bot se zadním nástupem, 2. přechod na tehdy módní skořepinovou-capovou konstrukci a poté 3. přechod na carvingové lyže. Všechny velice náročné, a to nejenom finančně. Drobnou jobovkou pak už byly japonské hospodářské krize a takřka zhroucení tamějšího zdánlivě nenasytného trhu. Nebo, z jiného soudku, dvě rekordně nepříznivé zimy 1988/89 a 1989/90. A toto všechno se zkombinovalo v období sotva deseti let. V oněch „carvingových devadesátkách“, kdy jsme tolik řičeli nadšením nad novými úžasnými lyžemi a optimismem navenek hýřili i výrobci, tak za oponou zuřil tvrdý boj o přežití a kámen nezůstával na kameni. Dění hezky ilustroval obzvláště barvitý příběh Kneisslu, jemuž jsme věnovali samostatný díl.

Tvrdá koncentrace versus 317 značek

Dochází k ještě další koncentraci. Značky postihla jen zčásti, nejvíce u bot a rovněž u vázání. Je to vidět i na vybavení ve Světovém poháru. Roku 1993 tam ještě nacházíme i lyže Authier, Dynamic, K2, Mizuno, Tyrolia, Yamaha, boty Alpina, Dachstein, Dolomite, Dynafit, Raichle.

Snížil se ale počet vlastníků a objevila se prognóza, že za čas bude jen šest výrobců lyží.

Zajímavé. Na začátku září 2013 obsahuje stránka exoticskis.com informace o 317 značkách lyží. Byla tedy ta předpověď totálně mimo?

Ano i ne. Když pojmeme „výrobce“ jako „vlastníky“ a pomineme okrajové specialisty, v globálním mainstreamu toho o moc víc nezbude – viz infobox.

Nástup malých – butikových či garážových – značek lyží (zdůrazněme lyží, tento trend se netýká bot ani vázání) je rozhodně významný a pro uplynulou dekádu velmi typický. Vznikla trochu kuriózní situace: na jedné straně se vlastnictví v branži zkoncentrovalo a do hry čistě podnikatelsky vstoupily silné společnosti a skupiny investorů s lyžováním nijak nesouvisející (Amer, Adidas, Jarden, Quiksilver), na druhé se do něj vrátili drobní nadšenci. Jakýsi návrat ke kořenům, chcete-li.

Netušené důsledky carvingu

Vědomí toho, že tzv. telemarský tvar, používaný už v 19. století, by měl podporovat křivočarý pohyb lyže, tedy jízdu v oblouku, je staré. Jenže teprve impuls v podobě snowboardů a technologický pokrok umožnily až v 90. letech století minulého vytvořit lyže dostatečně vykrojené, které budou běžnému lyžaři fungovat i na upravených tvrdých tratích. V začátcích carvingu ale málokoho napadlo, že důsledky této změny lyží budou mnohem hlubší než jen vyryté brázdy, odvážné náklony, snadné točení a euforie.

Carving znamenal konec tvarové uniformity. S malými výjimkami byly čtyři desítky let všechny lyže tvarově skoro stejné: ještě roku 1983 měly obřačky Rossignol SM krojení totožné s legendou Strato z roku 1964 a ta zase převzala geometrii modelu Olympique z roku 1941! Není proto divu, že začátkem 70. let nemívaly firmy více než 10 modelů. Ještě v „nulté“ sezoně carvingu, 1995/96, jich nabízely v průměru jen 12 až 14. S carvingem se ale objevila pestrost: širší i užší, rádius 30 i 15 metrů. Vznikly úplně nové kategorie a každý výrobce postupně zaplavil trh desítkami modelů. Naučili jsme se, že tyto jsou vhodné tam a tamty onam. Období „jedny lyže na všechno“ skončilo.

Množství úzce zaměřených lyží znamená i menší série. Největší výhoda velkých továren se tak oslabila. Levněji nakoupený materiál zhatily náklady na pracovní sílu a energetická náročnost velkých prostor. Lyže se bouřlivě vyvíjely, takže nefungovala ani výhoda velkých výrobců „vybavení a know-how mám a už jenom rutinně mrskám velké série“. Všichni museli vyvíjet, zkoušet, zhotovovat nové formy, zčásti pořídit nové lisy. Žádný div, že při těchto výdajích postupovalo stěhování výroby za levnější pracovní silou. Nebyla to novinka 90. let, ale vývoj ve světě tento trend uspíšil. Samozřejmě nejenom v lyžování.
Jakmile si výrobci osahali šířku, už jim nic nemohlo zabránit začít dělat stále širší lyže pro jízdu mimo tratě, kde je dosud v měkkém válcovaly snowboardy. Stejně jako v parcích a rampách.

Dynamic

Psát o lyžích Dynamic znamená dneska nejspíš staromilecké okénko pro pamětníky. Tradiční značka, z níž dnes už zůstává především jméno a mladí ji možná neznají vůbec, byla typickým poválečným produktem. Do historie vešla koncem 40. let jako průkopník nedřevěné skluznice (Cellulix, 1947) a jako jedna ze čtyř prvních velkých značek alpského závodění. Když od začátku 60. let výrobci začali zapojovat do konstrukce lyží skelná vlákna, nechal si majitel Paul Michal u specialistů v továrně Les Plastiques Synthétiques pro olympiádu 1964 vyrobit model VR7, průkopníka s torzním boxem. („VR“, jež v názvech modelů Dynamic figuruje dodnes, znamenalo „verre-résine“, tedy právě zmíněný nový materiál, a „7“ je přece šťastné číslo.) Sláva přišla o dva roky později, kdy Michel Arpin jako hlavní osoba vytvořil legendární VR17. Přihlédl k postupně měněné technice jízdy, kdy lyže vyztužené skelnými vlákny lépe držely při výjezdu z oblouku a snášely vyšší tlak do zadní části. Střed vykrojení přenesl oproti tehdejšímu standardu o 15 cm dozadu. Tvar i konstrukce ji předurčily k úspěchu především ve slalomu.

Killy na děsných lyžích

Jean-Claude Killy sice obří slalomy jezdil na Rossignolech Strato, ale pro ZOH 1968 si VR17 zvolil pro všechny disciplíny. Jeho nezapomenutelný hattrick vystřelil značku do nebes, přestože do té doby byla jen malým výrobcem. Příznačné je vyprávění tehdejšího olympionika Milana Pažouta, v médiích (MFD 2010) podané slovy: „Přitom měl děsné lyže od firmy Dynamic. Šli jsme se podívat, kde je vyrábí. To nebyla fabrika, ale kůlna.“ (Školní děcka tehdy povinně malovala k výročí „Vítězného Února“ 1948 typickou velkou továrnu s kouřícím vysokým komínem a to byla i naše zažitá představa „fabriky“. A „děsného“ na těch lyžích nebylo nic. Nanejvýš pracné mokré ovíjení jádra-boxu prameny prosycených skelných vláken. Poskládat pár desítek závodních lyží lze opravdu i v „kůlně“, až velké série potřebují skutečnou továrnu s racionalizovaným provozem.)

Nevelká firma ani neměla prostředky na vývoj lyží využívající nosnou skořepinu, přestože od roku 1966 vlastnila patent. Na expiraci si trpělivě počkal Salomon a poté svět ohromil svým Monocoquem. A hodně si tak pomohl k problémům, jak už víme...

Další vrchol a sestup

Druhý vrchol přišel s olympiádou 1976. Rosi Mittermaier málem zopakovala Killyho vítěznou triádu, s dvěma zlaty a stříbrem plus vítězstvím ve Světovém poháru se coby Gold-Rosi stala miláčkem nejenom celého Německa. Ani tyto jednorázové medaile k přežití značky nestačily a záhy se majoritním vlastníkem stal expandující majitel Atomicu Alois Rohrmoser. Urban ski legend praví, že jako chudý mladíček počátkem 50. let na vysněné lyže Dynamic neměl dost peněz, a tak si nakonec dopřál hned celou továrnu. Dynamic vedle Atomicu napodobil model spolužití Rossignolu a Dynastaru. Ještě roku 1995 si Švýcarka Heidi Zeller-Bähler na VR27 vyjela třetí místo ve SP, v zimě 1996 ona i lyže na vrcholné scéně končí. Je ale možné, že tehdy už používala lyže Atomic s dekorem Dynamic, stejně jako o pár let později určitou chvíli Chorvatky Ana Jelusic a Nika Fleiss.

Finský Amer značku převzal a kupodivu nezahubil. Následovalo tápání, jak lyže Dynamic zaměřit a umístit na trhu. V posledních letech dodnes plní roli menšinové levnější alternativy. Svoje zákazníky pořád mají 1. ve Švýcarsku, 2. ve Francii a 3. v Japonsku. Na stránkách Amersports už ale nenajdete ani odkaz.

Pokud si dobře pamatuju, v minulosti se k nám dovezlo jen silně omezené množství modelů nezávodních. VRM byly přesto tvrdou a velmi výkonnou sportovní lyží s výborným držením. Nejvíce nás ale závodní VR lákaly coby ovoce roky nedostupné. Když Dynamic po roce 1989 začal dovážet Milan Burda, postavil na tyto lyže řadu kolegů-veteránských závodníků. Dynamic také pěkně zachytil nástup carvingu. Konec jeho velkého období jsme tedy přece jenom stihli.



Tento článek vyšel v časopisu SNOW 75.




Další díly seriálu Velký příběh lyžařského byznysu

Velký příběh lyžařského byznysu I. - Vývoj lyží 1.

Velký příběh lyžařského byznysu II. - Vývoj lyží 2.

Velký příběh lyžařského byznysu III. - Vázání a boty

Velký příběh lyžařského byznysu IV. - Zlatá doba lyžařská

Velký příběh lyžařského byznysu V. - Krásná doba se zárodky průšvihu

Velký příběh lyžařského byznysu VI. - Léta osmdesátá: konec hodokvasu

Velký příběh lyžařského byznysu VII. - Léta 90. dolů i nahoru

Velký příběh lyžařského byznysu VIII. - Vývoj vázání 1.

Velký příběh lyžařského byznysu IX. - Vývoj vázání 2.

Velký příběh lyžařského byznysu X. - Léta devadesátá až dodneška

Velký příběh lyžařského byznysu XI. - Kneissl: sláva a pády velké značky