Letos jsem si uvědomil, že se obě různorodé skupiny k sobě chovají moc hezky. Jedni jedou vážný seriózní sjezd s určitou dávkou nervozity, a druzí se bezstarostně baví v přestrojení za čarodějnice. Jedna čarodějnice mne s úsměvem zdravila „servus Didier“. Pochopitelně jsem byl potěšen.

Začíná nás jezdit stabilní sestava: Kárl (Karel Lank – mnoholetý úspěšný účastník švýcarských sjezdů a nejlepší kuchař ze všech), Berry (Martin Beránek, který je z nás asi nejrychlejší – tedy když ho nebolí záda), Rýca (Martin Rycek, mladík, kterého ještě nic nebolí), Čízi (Tomáš Lízler, který za námi vždy do Blattenu přijede vlakem a pak vlakem odjede, což mu dost závidím) a Bandaska (Roman Štancl, který kdyby byl loni o rok starší, tak byl v nejstarší kategorii druhý). Omluvil se jen Tomáš Němec, co je Čech jak poleno, a můj syn, který se ještě po zranění bojí jezdit rovně. Takže letos v šesti. Nicméně bude-li někdo chtít se připojit příští rok, rádi mu poskytneme podporu a info na e-mailu a.lebeda@snow.cz.

Závod se jede každoročně třetí sobotu v lednu. První skupina přijela už ve středu, abychom se tu rychlost trochu naučili. Ve čtvrtek ráno bylo zataženo. Nahoře, což je 2 až 3 tisíce metrů nad mořem, se v mraku lyžovat nedalo – nebylo vidět. Znáte to, člověk neví, jestli jede do kopce nebo z kopce. Rozhodnutí počkat v první hospůdce bylo jednomyslně přijato. Než jsme však otevřeli dveře přeplněné hospůdky, před kterou stály jen lyže přes 2 metry, tak se najednou objevila modrá obloha. Postupně nahradila mraky a hospůdka tím pádem musela počkat.

Konečně jsme viděli zase letos Belalp. Vyjeli jsme nahoru a fotili se s Matterhornem. Sjezd byl zkrácen podobně jako loni pro nedostatek sněhu na „pouhých“ 6 km. Je to ale nejkrásnější a nejsjezdovější část. Letos se navíc ještě pořadatelům povedlo dát start o malinko výše, abychom měli dostatečnou rychlost na obávanou hranu. Za hranou se skáče a tachometr GPS ukazuje někomu více než 120 km/h.

Videoukázka jízdy celé trasy z roku 2012



Dali jsme to asi třikrát a začínáme mít dost. Nejsme nejmladší. Bandaska je dvojnásobný a já od loňska jednoduchý dědek. Nejmladšímu z naší skupiny je těsně před padesátkou. Kosti chřadnou, bezmyšlenkové odvahy ubývá a svaly se pomaleji a pomaleji regenerují. Jdeme konečně do oblíbené hospůdky.
Večer dojeli poslední dva - Berry a Čízi. Seznamovací večírek, na který Karel připravil obrovské flákoty masa, se vydařil. Druhý den lehce sněžilo a byla mlha. Přesto jedeme brzy. Asi do 11:00 je trochu vidět, ale potom to stovkou po sjezdovce už nejde. Vzdáváme to a jdeme koukat na televizi – světový pohár, který se jede přes kopec ve Wengenu. Bany nám dělá velkou radost. Ještě, že jsme tady, ČT jistě dává fotbal. Tady si můžeme vybrat Švýcary, Rakušany nebo Italy. Všichni dávají lyžování, vždyť je přeci zima!

Na závod si musíme přivstat. Už umíme získat lepší startovní čísla, než jsme měli v minulosti. Konečně nepojedeme v závěru závodního pole. Máme čísla 36 až 41. Jsme seřazeni podle loňského výsledku - Berry, Rýca, Kárl, Bandaska, já a Čízi. Před startem se ještě na vedlejší sjezdovce můžeme rozjezdit. Napadlo asi 10 cm a je zataženo. V nedalekém Wengenu změnili kvůli počasí program - v sobotu se jede slalom a v neděli je sjezd. Celou noc odklízeli čerstvý sníh ze slalomáku. Na našem kopci se ale program nemění. Těsně před startem nastříkali pořadatelé stopu, kudy bychom měli jet, tlustým modrým pruhem odshora až dolů do cíle. Doufejme, že nezapadne.



Berrymu se ozvala záda a nejede. Fotí nás před startem – usmíváme se jen sporadicky. Obavy ze špatné viditelnosti a nového sněhu máme asi všichni. Startujeme, jedu 10 vteřin za Bandaskou a za mnou 10 vteřin startuje Čízi, který loni spadl pod hranou. Berry nás ještě v první zatáčce natáčí telefonem. Téměř všichni vypadají dost nejistě, jak kdyby za ní měla přijít Mausefalle. Horizont, zatočit doleva a pak zkouším hrby jet vpravo. Poradil mi to Rýca, prý to neskočí. Ouha, mimo modrý pruh je hlubší sníh a nejede to. Tak to budu muset jen po modré. To určitě bude na hraně modrý pruh přímo tak, aby to skočilo. Za Hexenbarem se to tradičně rozjíždí. Je to docela kopec, a když není vidět, tak je ještě prudší. Je mi jasné, že jakou rychlostí vjedu na hranu, tak takovou nebo větší pak musím levotočivou zatáčku s mírnou kompresí projet. Ve stokilometrové rychlosti se v čerstvém sněhu brzdit smykem nedá.

Hranu jsem sice přežil, ale snad mě nikdo neviděl. Další zatáčku doprava, pár vln a už je lépe vidět. Difuze skončila, vyjeli jsme z mraku. Mačkám to, co to jde, abych přejel rovinku. Vidím před sebou postavičku. Asi nějaký turista. To přeci nemůže být Bandaska. Jejda, je to Bandaska. Asi se mu něco nepovedlo. Míjím ho beze slova, protože nemohu popadnout dech a ani mě nic povzbudivého nenapadá. V tu chvíli mne ale předjíždí bruslící Čizi. Snažím se ho držet, ale ujíždí. Rovinka končí a my se napojujeme na modrou čáru. Čízi mi moc neujel a na Bandasku se bojím otočit. Máme tam zase asi okolo stovky. Absolvuji několik bezpečných zatáček a snažím se zase nejrychleji projet levotočivou pod spodní stanicí vleku Stafel. Už vidím cíl. Akorát mě překvapuje, že Kárl i Čízi a ještě někdo šlape stromeček. Loni to šlo krásně vyjet až do cíle, který je na mírném kopečku. Ááá… , už mi to taky zabrzdilo. No fuj. Šlapu, nebruslím. Blesklo mi, že to snad sundám, což se nesmí. Stromeček, nebo šikmo? Šlapu stromeček. Po 6 kilometrech, kdy nemohu popadnout dech, je to jako nůž do zad. Nebo do plic? Srdce až v hlavě. Jsem v cíli. Jen z obavy, že se nezvednu, nepadám jak běžkaři. Rád bych rozepnul lyžáky, ale nemám sílu se ohnout. Když přicházím do normálnějšího stavu, zahlédnu, že nás Berry fotí. Nikdo se na fotce neusmívá. Jsme totálně vyšťavený. Na úsměvy ani na zatáhnutí břich ještě nemáme. Fotku cenzuruju.



Karel našel nějaké prachy, tak jdeme na pivo - tedy švýcarské pivíčko. Koukáme na 1. kolo slalomu ve Wengenu. Za námi sedí nóbl čarodějnice, které nám ochotně pózují na focení. Později je objevujeme na vítacím billboardu a na permici. Jsou místní. Džentlmen mě ještě upozorňuje, že madam si vše pletla sama. Venku, dámy roztáhnou deštníky jak na obrázcích od Moneta, protože sněží a sněží a taky funí a funí. Jedou teprve na start. Vůbec jim to nezávidím.

Jedeme na pokoj, možná i do pelechu. Koukáme na druhý kolo slalomu. Jsem trochu nervózní, protože jsem byl čtvrtý a zase bych nerad propásl vyhlášení jako loni, protože se vyhlašuje a dostávají se ceny až do osmého místa. Stihli jsme to, ale fotky stejně moc nevyšly. Kluci se mi smějí, že už stejně moc nevidím, tak jsem mohl jet rychle. Hm, ale tři „slepí“ byli ještě přede mnou. Nejdřív vyhlašují závodící dámy, pak čarodějnice a pak závodící chlapy. Nakonec družstva. Začíná pěkná vřava. Plno čarodějnic. To je úžasný, že jim ty zelené make-upy vydržely až doteď. Vůbec je nemají rozteklé.

Výsledky jsou letos trochu zavádějící. Kvůli píchání, bruslení a stoupání jsme přestali jezdit Inferno. Hexenabfahrt se nám líbil, že se stále jede. Letos to ale moc nevyšlo. Takže, nevím nevím, jak to bude příští rok s předností na toaletu, která je dle pořadí z minulého roku. Asi se použijí předloňské výsledky. No, to se už těším na ty kecy, které kolem toho budou.



Více fotek a hymnu Hexe najdete na Belalphexe.com!

Výsledky závodu





O autorovi:
Áda Lebeda (a.lebeda@snow.cz) závodí v kategorii FIS Masters od roku 2001. Byl na mistrovství světa Masters v Itálii, Rakousku, Švýcarsku a USA, účastnil se několikrát švýcarských sjezdů Super 4 a od roku 2001 je pravidelným účastníkem závodu Gardenissima v Itálii. Několikrát byl v závodech Masters ve své kategorii i na bedně ale jak sám říká: "Dobré výsledky potěší, ale důležitější je moře srandy s kamarády".