Každý pořádný lyžař je typ ranní. Vyznačuje se mj. tím, že kromě svých blízkých nenávidí všechny další jedince svého druhu, neboť mu překážejí v manžestrovém rozletu a przní panenský prašan. Naopak rád má kolegu odpoledního a často s ním vstupuje do obchodního vztahu, když mu v poledne výhodně odprodá celodenní skipas. Indiferentní vztah má k typu večernímu, s nímž se normálně nesetkává, ledaže ho okolnosti přimějí stát se také večerním.

Nejhojnějším exemplářem hor je typ celodenní, nejspíše dopolední, ale také ranní. Ten se vyznačuje vytrvalostí opeřence migrujícího pravidelně do teplých krajin, díky níž stráví svým lyžařským konáním většinu dne až do konce provozu. A právě úvaha nad takovým počínáním vedla k sepsání tohoto textu.

Omluva: A nyní se dopustím žánrového zvěrstva a komunikačního podrazu. Laskavý čtenář se (doufejme) doteď usmíval v očekávání dalších vtipností, já ho ale zklamu a budu pokračovat převážně vážně. Neboť mi téma opravdu leží na srdci.

Lyžař, který naběhne na svah okolo obvyklé půl deváté, často stráví lyžováním či alespoň v lyžařském většinu dne až do obligátní čtvrté. Taková doba už připomíná tu pracovní. Troufám si tvrdit, že pro většinu je to příliš. Na adresu těch, kdo lyžují od devíti, tedy až nějakých sedm hodin, vyslovím s lehce nadsazenou demagogií následující postulát.

Většina lyžařů už by po druhé odpolední neměla lyžovat

Pět hodin v lyžařských botách, s lyžemi na nohou, v chladu, mnohdy větru a sněžení, nadmořské výšce, při nezvyklém pohybu je ažaž. Tak dlouho normálně nenajdete na sněhu ani borce ze Světového poháru: efektivně odtrénují a spánembohem. Nanejvýš dvě fáze na soustředění, ale s pořádnou pauzou a s malými odpočinky mezitím. A to jsou mladí, pružní, zvyklí a trénovaní.

Mnohý lyžník obecný celodenní to ale běžně vydrží až do konce provozu. Na závěr se ještě rozrytou sjezdovkou v davu podobně postižených spolubojovníků protrápí do údolí. Tento „sjezd“ ho stojí poslední zbytky sil. Jenže zle, matičko, zle, pak ještě čeká na skibus, dokodrcá se s ním kamsi, dost možná vestoje, anžto je plný podobných, a dovleče se do hotelu či penzionu. Je pět hodin, venku šero nebo už tma, a teprve nyní nastává onen nejkrásnější okamžik v životě lyžařově, kdy konečně serve z nohou ty ohavné lyžáky. Neboť po osmi hodinách na noze budou otravné i ty nejpohodlnější boty vyladěné tím nejlepším bootfitterem. Je čtvrt na šest a náš zmordovaný homo skiens, údajně také sapiens (vážně by člověk opravdu moudrý dělal něco takového dobrovolně?), si líže rány a ubitý se těší na večeři. Po ní buďto padne, nebo společensky ožije, otřepe se a další den tohle svoje maso- opakuje. Když vyjde počasí, bývá takových dnů v životě lyžníka obecného dovolenkujícího šest. A že se dá výhodně přikoupit ještě sedmý před odjezdem, o ten víc. (Alexandr Solženicyn mi promine, parafrázuju po desítkách let z hlavy.)

Syndrom poslední jízdy

To je ten lepší scénář. Bohužel ale, podobně jako existuje v dopravě „syndrom posledních 10 kilometrů“, kdy znavený řidič dojíždějící dlouhou štreku bourá, existují také u lyžařů „odpolední úrazy“. Je to už dávno ve statistikách a je to zcela logické. Unavený lyžař, mnohdy na nijak kvalitním sněhu, už nedokáže dostatečně rychle reagovat, předvídat. O to hůře, že takových se hemží na svazích víc.

Chápu, že v krásném počasí je kombinace azura, sněhu a nádherných hor neodolatelná. Komu by se chtělo pryč? Taky je třeba blbé trhat partu. Jenže takové to „nebuď srab, dáme ji ještě jednou“ je hrozně ošidné. Když bude unavený lyžař lehce kroužit na prázdné modré, ještě budiž. Ale černou s plotnami a nahrnutým sněhem? Ne nadarmo se odedávna nemá říkat „poslední jízda“, nýbrž „předposlední“. Po té poslední se už na lyže nikdy nepostavíme.

Takovými jízdami se už nic nenaučíme. Sice se někam dostaneme a nějaké oblouky uděláme, ale budou mít asi dost daleko k těm nejlepším, jaké umíme. Což samozřejmě běžného lyžaře moc netrápí. Jistě, nemusí. Trápit by ho ale mělo jednak vědomí, že si kvůli únavě koleduje, jednak to, že tak zbytečně vydává síly, které by mnohem lépe a radostněji využil další den ráno.

Od osmi až půl deváté do půl jedenácté je zlatá doba lyžařova, první část dne. Jezdíme-li efektivně nahoru-dolů (vlek hned u svahu, žádné prostoje a jalové přejezdy), nejlépe s kratší pauzou, klidně i dvěma. Když pak po desáté vtrhne na svahy „každej blbec“, je čas na přestávku pořádnou. Nebrání-li tomu okolnosti (počasí se má zhoršit, hrozí sednout mlha, jarní slunce apod.), klidně do dvanácti. S přezutím, podle možností ohřátím bot, nohy nahoru. Restaurace i terasy jsou příjemně volné. Je to asi ještě brzy na pořádný dlabanec, ale lyžař se přece před dalším ježděním nenapere. S lyžařskou parafrází, plenus venter non skiet libenter, s plným žaludkem se nejenom špatně studuje, nýbrž i lyžuje. Anebo, hezky česky, kdo je syt, je blb.

Po dvanácté, kdy pauzírují lyžařské školy a začnou se rojit lyžníci, jimž ďábelsky náročnou kombinací lanovkou nahoru + pohodlnými obloučky dolů řádně vyhládlo, je čas na druhou část. Tak volno jako ráno sice není, ale leckde je poledne na svazích opravdu poznat. Do dvou se toho dá najezdit dost. Vzorný student tajů lyžařských vhodně zakončí nějakými cviky na techniku na postranním svahu. A když nastane odpolední špička, moudrý lyžař s pocitem dobře vykonané práce balí. Bez honění se přezuje, třeba i posedí na terase, aby si opravdu v pohodě vychutnal „ty panoramata“. Zatím třeba odtaje sníh z lyží (nebo taky přimrzne, holt nic není vždy dokonalé) a on potom v dobré náladě sjíždí lanovkou do údolí a sleduje odpolední pinožení na sjezdovce. Samozřejmě lze sjet komfortně i na lyžích, když je odjezdová trasa příjemně plochá a dá se jet převážně rovně.

Nejdéle ve tři je náš vzorový model na chatě. Natěšený na to, že před sebou má, přinejmenším psychologicky, ještě většinu odpoledne.

Časnější konec dost možná ocení i partnerka, věrně následující svého lyžařsky nenasytného pana Božského, i když sama už má dost a raději by už byla jinde. A možná ani děti už to odpoledne tak nežerou, byť jsou takřka neunavitelné.

Vím, že jsem oba „modely chování“ schválně vyhrotil. Přesto trvám na svém výchozím tvrzení, že víc než pět hodin na lyžích je příliš a po druhé odpoledne je většinou vhodné skončit. Doufám, že to chápete dobře, jako určité zjednodušení a se všemi možnými okolnostmi, při nichž to neplatí.

Je to ostatně jen podnět k úvaze. Dospělé lyžaře nevychovávám, nýbrž informuju, sděluju zkušenosti, motivuju k zamyšlení.