Dnes lze bez problému najezdit víc, než kolik průměrný lyžař vydrží. Na týdenní ježdění od rána do odpoledne fyzičku skoro žádný nemá. Jedině s pauzami a nízkou intenzitou. To je v hezkém počasí sice příjemné, ale lyžařsky neproduktivní. Dušička mnohdy ještě chce, ale tělo už dostatečně nezvládá.

Jenže lyžování zdaleka není jen sportovní výkon. V partě má silnou funkci společenskou, v krásných horách také emoční. Navíc je to činnost vzácná, na hory se mnohý dostane jen párkrát za rok a chce si to maximálně užít.

Krása, ale únavná

K tomu přistupují další momenty. Lyžař z nížiny se dostane do třítisicímetrových výšek s horším zásobením kyslíkem. Zcela měníme prostředí, částečně i stravování. Vykonáváme pohyby, které jdou bez lyží jen těžko nasimulovat, například reakce na otřesy z jízdy po hrbolatém tvrdém povrchu za neustálého zajišťování rovnováhy. Působí na nás síly, jež běžně nezažíváme. Boty nás nutí do nepřirozeného únavného postoje. Ve značných rychlostech musíme bleskurychle reagovat na spoustu podnětů (terén, sníh, překážky, ostatní lyžaři).

Tohle všechno se sčítá a vybírá si svou daň v podobě únavy. Děje se tak rafinovaně, neboť euforie z pohybu, rychlosti, estetiky okolí a sociálních momentů příznaky únavy tlumí. Výsledkem pak třeba je známá kumulace lyžařských úrazů po 15. hodině.

Zejména při vícedenním lyžování tedy musí lyžař se silami rozumně hospodařit a hlídat si únavu, odpočinek a regeneraci. Především když má kondiční manko nebo zdravotní problém.

Zkusme se proto podívat, co vše lze udělat pro to, abychom ve zdraví zvládli maximum.

(Známé věci jako zdravotní stav, fyzickou kondici, správnou techniku, prohřátí a rozcvičení, stravování, přísun tekutin a odpočinek na lůžku zmíním jen takto pro pořádek, dále zde ale nerozebírám. Uvažuju běžného sjezdovkového lyžaře. Rady freeskierům přenechávám kompetentnějším.)

Lyžujete příliš mnoho!

Byli jsme vychováni v duchu „čím více, tím lépe“. Že „práce šlechtí“, vědí i Bob a Bobek. Kdo odpracuje nejvíc, je chválen. Za přesčasy se platí. Je to logické a spravedlivé.

Jenže rovnice více = lépe ve sportu vždy neplatí.

Sportovní výkon může při nízké intenzitě trvat déle, při vysoké kratší dobu. Sjíždění na lyžích je ale zrádné. I když lyžaři intenzita připadá nevysoká (skládá pohodově oblouky, nelape po dechu, neproskakuje boulemi) a vykonaná „práce“ není kdovíjaká, je v ní tolik stabilizačních pohybů (rovnováha, vyrovnávání působících sil v režimu excentrické až izometrické kontrakce) a dalších vlivů, zmíněných v úvodu, že pohybový aparát dostává řádně zabrat a relativně brzy se unaví.

Jenže běžný lyžař aplikuje mentalitu pracovní doby: permice mi platí celý den, strávím ho tedy (skoro) celý na lyžích. Jeho výkon, tedy „práce“, trvá příliš dlouho. První rada by tedy zněla: nebuďte v lyžařském celé dny. Od devíti do čtyř je nesmysl. Což o to, vlastní jízda tolik času nezabere. Podle starších průzkumů tak patnáct procent. „Zbytek“ jsou prostoje, pauzy, transport. Jenže jakmile si při nich nesednete a neulevíte nohám i zádům, požírají vám síly, i když se vlastně flákáte. V běžném životě by nikoho nenapadlo setrvávat v nepřirozeném „hajzlpostoji“, do něhož vás nutí tvrdé boty s vestavěným náklekem okolo 15 stupňů, zesilovaným častým náklonem vázání. Lyžař ale takto tráví chvíle pauz, čekání ve frontě, postávání s lyžemi i bez nich. Mnohdy zbytečně.

Umění stát a sedět

Jak to jen lze, postoj vnucovaný botami eliminujte! Sedejte si: na lanovce, v pauzách. Odlehčujte nohám a zádům opřením o hole: jak při „zakecání se“ na kopci či pod ním, v pomalu postupující frontě, tak při jízdě na vleku. Všimněte si, jak se při ní skoro každý závodník opře o hole zasazené rukojeťmi do podpaží. Jezděte zásadně taky tak!

Jakmile to vypadá, že budete stát na bezpečném místě déle než řekněme tři minuty, vystupte z vázání (jsou to přece jenom dvě zatlačení holí), přešlapujte a zase se opírejte o hole. Měly by být dostatečně dlouhé (předloktí rovnoběžně s terénem), ne klacíky, jaké dost často vídám, zejména u žen.

Dávno víme, že lyžařské boty nejsou opravdové boty, nýbrž zcela specifické nástroje. Jsou plně funkční jenom při jízdě dolů. Nepoužívejte je proto déle, než rozumně musíte. Potápěč taky nechodí do práce ve skafandru. Obout je ráno v hotelu, odkráčet v nich na skibus, strávit v nich většinu dne na sněhu, poté après-ski s drinkem a sundat je až zase v hotelu, je vůči nohám i kloubům zvěrstvo. Namáhá je a unavuje. Jakmile je to možné, přezouvejte se do nich až opravdu před lyžováním, zouvejte je ve „velké“ pauze a zbavte se jich co nejdříve po doježdění. Zorganizovat to většinou lze, stačí trochu přemýšlet.

Rekreant jako závodník

Střídání práce a odpočinku je obecný princip. I lyžař potřebuje vhodné trvání „výkonu“ a zařazení odpočinkových pauz.

Často si zoufáme, kde všude lyžaři dokážou zastavit a postávat. Zdálo by se, že problém pauz neexistuje. Jenže zastavení na sjezdovce sice krátkodobě pomůže nohám a případně dechu, ale opravdovým odpočinkem není. Tím je až okamžik, kdy si třeba i jen na chvíli sednete. Všimli jste si, jak si na jaře závodníci vozí rozkládací stoličky a každou chvíli si sednou? Rekreant tohle nedělá. Jezdí, dokud ho nohy unesou, místo aby vkládal právě malé pauzy. Jistě, někde si opravdu není kde chvíli pohovět, ale mnohde ano.

Ačkoliv nejlepší závodníci jsou výborně trénovaní, netráví v jednom kuse na sněhu tři hodiny či dokonce víc. Odtrénují nejvýš za dvě a půl hodiny, na soustředění si dopřejí pořádnou pauzu a po ní ještě jednu fázi kratší. Snad nikdo z nich nestráví na sněhu tolik času jako běžný rekreant! Lyžují ale stokrát líp.

Po ranní dvouhodinovce je v půl jedenácté s pocitem „to hlavní jsem si dneska už užil“ nejvyšší čas na velkou pauzu. Ideálně s pocitem „to hlavní jsem si dneska už užil, vše další bude bonus“. Sjezdovky se zaplnily, běží kursy, nejrozumnější je na hodinu a půl ze svahu zmizet. V té době ještě bývá v restauracích i na terasách volněji, takže nebudete zabírat místo dalším strávníkům. Někde se stranou můžete i natáhnout na lavici, totéž jde i ve větším autě, když je ohřeje slunce, nebo s nezávislým topením. Lyžáky rozhodně sundat, nejlépe s nimi do vyhřívací tašky, ale na jaře se za sklem ohřejí i na slunci.

V poledne pak můžete vyrazit na svah znovu. Tak do půl druhé, pak už zase vyrážejí nadlábnuté davy a my můžeme spokojeně skončit. Tři a půl až čtyři hodiny na sněhu ve dvou fázích je dávka přímo královská. I pro Hirschera.

Ježdění makáčské a gurmánské

Pro dobře si zalyžařivšího lyžaře už tato druhá fáze může být přídavkem slasti s trochu jiným zaměřením. Prašan už je rozježděný, sjezdovka víc nebo míň poznamenaná, po svazích se promenují jezdci různého ražení, snowboardisté. Většina z nich okupuje nejpopulárnější páteřní lanovky a jejich dlouhé sjezdovky. Můžeme se proto vhodně uchýlit na tratě méně frekventované, kratší, méně prudké a soustředit se víc na požitek, na techniku. Bylo-li ranní ježdění spíše „makáčské“, hodně sportovní, s plným nasazením, je toto druhé spíše gurmánské, technické, ne nadoraz. Můžeme si na to vzít i „snadnější“ lyže, třeba kratší a vykrojenější.

Velký nenasyta v mimořádně neodolatelný den by pak, pokud se na to ještě cítí, mohl po druhé, tedy po zhruba třičtvrtěhodinové další pauze, ještě vyrazit na závěrečnou lehkou a hravou kratší chuťovku. Rozumný lyžař, závodníka nevyjímaje, si už ale najde nějaký okrajový, méně zalidněný svah a bude si tam hrát s detaily, s technikou, kouzlit oblouky na požitek, „na krásu“. Případně si zajede pokochat se nějakým pěkným výhledem, na který při ranním chrtění nebyl čas. Následný sjezd pak už není tím hlavním.

„Zabijákem sil“ bývají závěrečné odpolední sjezdy do údolí. Po rozrytých boulovatých sjezdovkách, na jaře v rozbředlém firmu, se mátoží davy unavených lyžníků, někteří dojíždějí z posledních sil. Lyžařsky absolutně k ničemu, požitek nula. Máte snad tohle zapotřebí? Jen když nelze jinak. V opačném případě ale odpoledne do údolí zásadně lanovkou. Miluju pohled z prázdné kabinky na takové pinožení pode mnou, zatímco s nataženýma nohama v pohodlném přezutí usrkávám poslední loky čaje a připadám si jako chytrý king.

Ošidnosti

Dlouhé sjezdovky většinou vyčerpají víc než svahy kratší, kde se mnohem častěji střídá nahoru – dolů.

Dlouhá mírná trať může unavovat víc než jiná svižnější, když její plochý profil neumožní působení sil, které nám zatáčení usnadňují. Vzpomeňte si třeba na některé nekonečné dojezdy sjezdovek.

Velké areály a houpačky nás mohou navést na tratě nesympatické, nepříjemné, které ale nějak zdolat musíme. Nebo na dlouhé nezáživné přejezdy. Absolvujeme sice ohromující kilometráž, s níž se hezky chlubí v hospodě a v diskusi na webu, ale kolik z toho bychom si s chutí dali opakovaně? Sjezdová turistika má rozhodně svoje kouzlo a příznivce, ale lyžařsky „zbytečné“ kilometry nám odčerpávají síly.

Úděsný slogan „nejet ani jednu sjezdovku dvakrát“ znamená, že mnohdy nevíte, do čeho míříte (terén, ale třeba i jenom stav tratě, úprava). Taková jízda vyčerpává víc než sjíždění ve známých podmínkách.

Hodně lidí na svahu znamená být neustále ve střehu a občas zareagovat na naprosto nelogický manévr. I to unavuje. Podobně se neuvolníme ani ve strkající se frontě. V tlačenici, kde se šlape po lyžích, je sundejte. O lyže držené v každé ruce nad vázáním se navíc můžete opírat.

Více sil nám ubírá i jízda v nepříjemných podmínkách. Stačí zhoršená viditelnost nebo oraniště. Vzniká dilema: je to výborný trénink a dobrý lyžař musí zvládnout i jiné než skleníkové podmínky. Ale má takové lyžování ještě smysl a nebylo by lépe šetřit se na hezký den? Každého volba, asi jak kdy. Někdy může být rozhodnutí „tohle tedy ne, počkám si, až bude pořádně vidět a pěkný kopec“ tím nejrozumnějším. Nejste přece v práci a prémie za to, že jste tak poctivě využívali skipas, nebudou. Nebezpeční mohou být i kamarádi. „Dáme to ještě jednou, nebuď srab!“ Jenže jakmile cítím, že toho mám dost, neměl bych se nechat ukecat. Raději se třeba vymluvit na bolavá kolena nebo záda. Zejména má-li být zítra také hezký den.

Ctností dneška je takzvaná aktivní dovolená. Lyžař je mnohde zahrnut nabídkou fitcenter, bazénů, kluzišť, krytých kurtů a dalších atrakcí. Vyšlapat či na pásu vyklusat únavu, pokud na to jste zvyklí, a strečink jsou rozhodně ku prospěchu věci. Ale po pořádném ježdění si ještě přidat posilovnu, tenis, squash nebo bruslení? Jste-li orvaní už jen z lyžování, přece si nenaložíte ještě další zápřah.

Rozhodnutí je vždycky jen na vás. Můj skromný názor: když už jste jako lyžaři vzácně pár dnů na horách, mělo by být vaší prioritou lyžování. Zaplatili jste za ně nemálo peněz, a tak si na ně šetřete síly.