Jak ses dostala k lyžování?

Když jsem nastoupila do první třídy základní školy, rozhodli se moji rodiče, že by chtěli, abych uměla tak nějak slušně lyžovat, a přihlásili mě do lyžařskýho oddílu v Mladých Bukách. Postupně mi to nějak začalo jít, děda mě vozil na tréninky a nakonec jsem u toho zůstala a začala závodit. Ale je fakt, že naši ze mě nechtěli mít závodní lyžařku. Prostě jen chtěli, abych dobře lyžovala.

Ty, dítě z hor, jsi opravdu začala lyžovat až v první třídě?

Jasně že ne. Už předtím jsem nějak lyžovala s našima. V Trutnově za barákem jsme měli malý vlek, tam se ještě nahazovaly kotvičky na lano, takže tam jsem v předškolním věku začínala.

Ale ty jsi dlouho dělala i jiné sporty, ne?

Hrála jsem závodně basket a jezdila na koni. Takže největší zlom přišel v patnácti, kdy bylo potřeba se rozhodnout, čemu se věnovat naplno. Protože tři sporty dohromady už na kvalitní úrovni nešly stihnout. Tak jsem si vybrala lyžování.

Zmínila jsi koně…

To byla od dětství moje velká láska. Dokonce jsem vyhrála Mistrovství republiky v parkuru na ponících. To mi bylo třeba třináct. Přes léto na koni, v zimě na lyžích. Ale pak už to nešlo zvládnout ani časově, ani finančně.

A do toho jsi ještě kombinovala basket…

Basket byl výborná letní příprava na lyže. Nemusela jsem trénovat sama. Do patnácti jsem hrála i zápasy, ale pak už to nešlo s lyžováním dohromady. Ještě do dvaceti jsem absolvovala letní přípravu s trutnovským basketbalovým týmem, ale pak přišel první úraz kolene a po něm už jsem musela přípravu změnit.

Pojďme zpátky k lyžování. Postupem času ses profilovala jako slalomářka specialistka, ale v juniorském věku, možná ještě občas i v dospělém, jsi nastupovala i do sjezdů a super-G.

Mě sjezdy strašně bavily. Ale pak jsem se poprvé rozšvihala, měla těžký otřes mozku, pak přišlo ještě několik podobných pádů a začala jsem se bát. Ani nebylo pořádně kde trénovat a nakonec jsme zjistili, že slalom a obřák mi jde líp. Nějaký lehčí super-G si sjedu i dnes, ale jak člověk stárne, tak se o sebe bojí čím dál víc.

Bylo období, kdy jsi neměla na lyžích strach?

Až do těch větších pádů ve sjezdu jsem se nebála. Mě ta rychlost strašně bavila, chtěla jsem se sjezdům věnovat i víc, ale pak přišel respekt. Navíc nebyl k dispozici ani pořádný materiál, o kterém všechny klouzavé disciplíny jsou.

Když zmiňuješ materiál, jaký pro tebe byl přechod na obřačky s novými parametry?

No mně se posledních pár let lyžuje na obřačkách tak blbě, že už jsem žádnou větší změnu nepocítila. Ale asi se mi na nich jezdí i líp. Akorát je na nich větší dřina. Když na nich jedu minutovej obřák a představím si, že ve svěťáku to trvá ještě o dvacet vteřin déle, tak to by mi asi upadly nohy.

Když se podíváš nazpátek a zhodnotíš svoji dosavadní kariéru, co považuješ za svůj největší úspěch?

Žádná hitparáda to není. Cením si mistrovského titulu ve slalomu z MČR v alpských disciplínách, protože jsem byla asi šestkrát druhá a nakonec se mi konečně podařilo vyhrát. Nakonec i deváté místo na Mistrovství světa juniorů nebo čtvrté na Univerziádě v Turecku v roce 2011 nebylo špatné. A letos jsem byla na bedně i v Českém poháru. Ale cením si i každého startu na svěťáku, protože to tě vždycky posune.

Pěkná umístění máš ale i z fisových závodů…

To ano, ale tam jezdíš prostě pro FIS body. Kolikrát není tak důležité, kolikátý jsi, ale kolik bodů si sjel.

Atmosféra na českých nebo fisových závodech je nesrovnatelná. Jak moc to na tebe působí, jak moc jsi pod tlakem?

To je úplně jinej závod. V Čechách se pohybuju mezi nejlepšími, takže chci samozřejmě vyhrát a můžu třeba i trochu taktizovat. Ve svěťáku se chceš dostat do třicítky a musíš jet naplno. Když pojedeš na osmdesát procent, tak se startovním číslem 60 určitě nebudeš bodovat. Je to jiná míra rizika a jiná výchozí role do závodu. Letos jsem začala jezdit i Český pohár a tam je ve třicítce holek rozdíl třeba osm vteřin. Na svěťáku dvě.

Ale asi to musí být hezký pocit, když vyhraješ mistrovský titul, jsi nejlepší v republice…

Je to moc hezkej pocit, hlavně na to slyší sponzoři, známí, kamarádi. Ale když to řeknu popravdě, tak je lepší si sjet deset bodů ve slalomu než vyhrát Mistrovství republiky.

Vy jste s tátou takový typický rodinný tým, objevuje se občas mezi vámi nějaká ponorková nemoc?

Ani ne, my s tátou perfektně vycházíme. Za ty léta už jsme se to nějak naučili. Bohužel to takhle je. Radši bych trénovala s cizím trenérem a v týmu, ale v Čechách už je to lyžování vzhledem k podpoře prostě takhle nastavené.

Co bys změnila na českém závodním lyžování?

Finanční zabezpečení. Je škoda, že nemůžeme trénovat v týmu. Nebo můžeme, ale když si přípravu každý platí sám, je lepší fungovat jako rodinný tým.

Máš štěstí, že tě asi moc neprovázela zranění…

Když pominu otřesy mozku při prvních pokusech o sjezd, rozdrcený nos a podobně, tak vlastně jen koleno. A vyhřezlá plotýnka, ale s tím jsem se naučila fungovat. Zranění prostě k lyžování patří. Ale je pravda, že v posledních letech už nad tím víc přemýšlíme, nesnažíme se za každou cenu trénovat, když nejsou dobrý podmínky, a jít prostě na hranici.

Jak dlouho chceš ještě závodit?

Nevím, nechci říkat rok, dva, tři. Rozhoduju se vždycky po sezoně, ale už to asi nebude dlouho trvat. Teď budu končit i studium managementu na vysoké škole, takže ten konec kariéry pak nějak automaticky přijde.

Jaká je vlastně tvoje motivace k závodění? Když jsem si udělal takovou statistiku tvých výsledků, zjistil jsem, že ze 20 startů ve Světovém poháru jsi nedojela nebo se nekvalifikovala do druhého kola ani jednou, v Evropském poháru sice boduješ, ale ani tam to pódium zatím není…

Takže se ptáš, jaké to je, když se nedaří?

To nemůžeme říct, že se ti nedaří. Máš za sebou spoustu pěkných výsledků i cenných skalpů na úrovni FIS závodů, ale do těch vyšších úrovní se ti nedaří proniknout…

Mě to lyžování prostě hrozně baví. Na fisových závodech se snažím sjet body, abych se dostala na svěťák. Ale když máš příležitost jet třeba jen jeden svěťák za rok, tak je to hrozně málo. Než se rozkoukáš, ta atmosféra, kamera, diváci, je to pryč. Jsou to úplně jiné sjezdovky, jiná délka tratí, jiná úprava tratí. Ale já jsem soutěživej typ, ráda se zlepšuju, baví mě to, dělám to, co chci, a to všechno je moje motivace pokračovat.

Měla jsi někdy okamžik, kdy jsi s tím chtěla praštit?

Když mám sérii třeba pěti závodů, kdy se ani nepodívám do cíle, tak to mám chuť hodit lyže do sklepa a už je nikdy nevytáhnout. Ale takhle je to se vším. Pak se ti zase třeba zadaří a chuť k závodění je zpátky. Jsou okamžiky, kdy to člověka baví, a pak zas ne. Ale byla jsem vedená k tomu, abych vydržela, byla trpělivá a rychle se nevzdávala.

Jsi nervák, když se nedaří?

To ani ne, že by byly nějaký scény v cíli, to se mi nestává. Jednou jsem spadla při povedeném závodě tři brány před cílem, a to už jsem nevydržela a začala brečet. Ale je to jen závod, je potřeba jít dál. Já mám ráda, když můžu hodně závodit, jít z jednoho závodu do druhého, když to má prostě spád. Jsem spíš nervák někde uvnitř, brečím doma, ale tak uvnitř sebe.

Jsi na sportu závislá? Když si představíš, že najednou skončí tvoje kariéra a nemusíš jít každý den trénovat…

To asi nejsem. Po sezoně se těším, až budu moct vysadit a chvíli odpočívat. Ale určitě se budu dál aktivně věnovat sportu. Třeba jezdit na koni. Ale že bych šla běhat dobrovolně na stadion a dát si nějaký sprint, to asi ne.

Jak moc je pro tebe lyžování důležité?

V patnácti jsem to měla na háku, pak to pro mě bylo důležitý hodně a teď už zas vidím, že to není v životě úplně všechno. Ale jinak je to velká součást mého života, trávím na lyžích většinu času.

Myslíš, že se budeš lyžování věnovat i dál po skončení závodní kariéry?

Já myslím, že asi ne. Určitě nebudu trénovat malý děti, ale spíš kvůli systému, který tady je a který mě od toho odrazuje. Moje děti určitě závodně lyžovat nebudou.

Kvůli tomu systému, nebo kvůli tvojí zkušenosti a řeholi, kterou závodní lyžování je?

Kvůli systému, jinak ten sport sám o sobě je úžasnej. Mně se na lyžování líbí, že je takový pestrý. I když máme pořád stejný svah, je to pokaždé trochu jiný, máš jinej povrch, můžeš branky postavit jinak, máš jiný startovní číslo. Není to jak v bazénu ode zdi ke zdi.

Tak co myslíš, že budeš dělat, až skončíš s lyžováním?

To je dobrá otázka. Nevím. Uvidíme, co se naskytne, ale chtěla bych zůstat tady na horách, v Trutnově. Bavila by mě fyzioterapie, ale to s vrcholovým lyžováním nešlo vystudovat. Takže budu inženýr ekonomie.

Co myslíš, že budeš dělat touhle dobou za deset let?

To mi bude třicet sedm. Doufám, že budu mít rodinu, budu pracovat, nevím. Jsem zvyklá si hodně věcí plánovat dopředu, ale takhle v horizontu deseti let zase ne.

Máš radši léto, nebo zimu?

Zimu, jednoznačně. Klidně mínus dvacet.

Přemýšlela jsi někdy, že bys žila někde jinde než v Čechách?

Jeden čas se mi hrozně líbila myšlenka žít v Kanadě, ve Whistleru, když jsme tam jezdili. Nebo Slovinsko. Ale zůstanu určitě tady. Mám tady rodinu, známý, jsem tady doma.

Odpočíváš někdy?

Odpočívám. A ráda, nejvíc doma nebo u koní. Tam jsou úplně jiný lidi, řeší se tam jiný věci než lyžování, polovina lidí, se kterými se u koní potkávám, ani neví, že lyžuju.

Co tvůj přítel, jak zvládá roli partnera vrcholové lyžařky?

Věděl, do čeho jde. Sám dřív závodně lyžoval, navíc se známe strašně dlouho, takže věděl, jaké to bude. A hlavně ví, že to nebudu dělat do nekonečna.

Stačí ti na lyžích?

To jsou velký souboje. Pořád spolu soutěžíme. Já tvrdím, že ne, a on si samozřejmě myslí něco jiného. Ale ve slalomu bych ho snad porazila. A jestli ne, tak to už je opravdu důvod skončit. Ale jezdí se mnou i na tréninky, pomáhá stavět brány, když táta nemohl, jel se mnou i na ledovec, na závody a mazal mi lyže.

Ty si neumíš namazat lyže sama?

Namazat ještě ano, ale nabrousit ne. Nejsem na to pyšná, ale táta mě k tomu vlastně nikdy radši nepustil.

Kde nejradši lyžuješ?

Ráda jezdím do Itálie, ale nemám nějak speciálně oblíbená místa. Mám to ráda tam, kde se mi na závodech dařilo. Takže na Stohu to určitě nebude.

Co bys chtěla změnit na svém lyžování?

No toho je. Asi starty. Já než se rozjedu, tak to hrozně dlouho trvá.

A je to technická dovednost, nebo jsi taková i v životě?

Jako laxní? To nejsem.

Tak jaká jsi?

Potřebuju mít všechno naplánovaný, mít řád. Jsem opatrná vůči ostatním, déle mi trvá, než si lidi pustím k tělu, a často se předtím tvářím jako kakabus. Mám ráda tu svoji bublinu a její blízké okolí.

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Zdraví. Dřív jsem se tomu smála, když mi to říkaly babičky, ale postupem času jsem si na to přišla sama. A štěstí.

Myslíš, že štěstí ti chybí i k tomu, abys bodovala ve Světovém poháru?

Určitě. Aby se to všechno sešlo v pravou chvíli. Trať, startovní číslo, výkonnost, je toho hodně. A když se to všechno potká v pravou chvíli, je to štěstí.

Několikrát si zmiňovala koně. Závodíš na nich také?

Snažím se zatím jezdit na takový hobby závody v parkúru, ale mám staršího koníka, už je tak trochu v důchodu, tak ho nechci moc honit a beru ho jen na menší závody. Ale teď už trénuju na mladším koni, takže příští rok bych chtěla začít jezdit i na oficiální závody.

Nebudeš se tedy nakonec po skončení kariéry lyžařky věnovat profesionálně parkúru?

Když to je z bláta do louže. Hlavně finančně. A hlavně jsme zase u zázemí, u toho, jaký máš materiál, respektive teda koně, kolik máš peněz na trénink, jaký máš podmínky.

Takže můžeme napsat, že až Michaela Smutná skončí s lyžováním, přejde plynule na dráhu profesionální jezdkyně parkúru.

To víš, že by mě to bavilo, nebránila bych se tomu, kdyby mě za to někdo platil. Hlavně na koni můžeš závodit třeba do padesáti. Rozhodovala jsem se vlastně už v patnácti. Jestli lyžování, nebo basket, nebo koně. Kamarádka, která na tom byla stejně, se tenkrát rozhodla pro koně. Nedávno postavila stáje, stará se o koně, trénuje, závodí a živí se tím. Ale málo jezdců v Čechách se živí jenom tím, že závodí.

Je snazší si vybrat dobrého koně, nebo dobré lyže?

To je teda otázka. S testováním lyží mám problém. Prostě se mi na nějakých jeden den jezdí dobře, pamatuju si, že mají číslo tři, a pak už musím prostě všechno jezdit na nich. A ty lyže vyhrávají. A když mi pak táta tu trojku přelepí, tak vyhrávat přestanou.

Takže jsi pověrčivá?

Jsem. Nejdřív levý lyžák, pak pravý, na startu třikrát ťuknout hůlkama o sebe a nedej bože, když je třeba v kabince málo místa a musím si nejdřív obout pravou botu. To je pak všechno už dopředu ztracený. To radši počkám a obuju se venku na mrazu.

A je těžší závodit na lyžích, nebo na koni?

Obojí má svoje. Na koních máš pořád stejnou trať, startovní číslo nehraje takovou roli jako u lyžování. Zase je tam ten faktor toho zvířete, které tě může v závodě podržet a nemusí. To u lyží neřešíš.

Co bys vzkázala nebo doporučila všem holkám, které se chtějí věnovat závodnímu lyžování?

Aby vydržely.





Michaela Smutná

Michaela se narodila 11. 5. 1987 v Trutnově ve znamení Býka. Aktivně začala lyžovat v přilehlých Mladých Bukách v první třídě, současně se ale věnovala parkúru a basketbalu. V 15 letech se rozhodla pro lyžování a dnes má za sebou 20 startů ve Světovém poháru, 3 starty na Mistrovstvích světa, 54 startů v Evropském poháru a 272 startů v závodech FIS. Celkově stanula od roku 2003 osmadvacetkrát na stupních vítězů a mezi její největší úspěchy patří titul mistryně republiky ve slalomu a 4. místo na Univerziádě v Turecku. Žije v Trutnově, příští rok ukončí studium na Vysoké škole ekonomie a managementu a pohrává si s myšlenkou, že jednou možná vymění lyžování za koně a začne profesionálně závodit v parkuru.