Následující článek není ničím víc než jedním čtenářským zážitkem z návštěvy jednoho slavného střediska - v mnohém je ale typický, a proto jej laskavým čtenářům předkládáme.

Sölden poprvé: pohled skrz mlhu a sněhové oraniště

Termín: 9. až 17. ledna 2016
Očima: Adély Ebel

Již drahnou chvíli mě pokouší a letos jsem se rozhodla, že už konečně navštívím ten opěvovaný Sölden. Ubytování je zajištěno, ještě večer před odjezdem necháváme expresně brousit lyže. Na dokonalé středisko musíme být dokonale vybaveni. Ráno vyrážíme. Před námi je přes 600 km, volíme variantu přes Mnichov a Innsbruck. Cesta Českem ubíhá, v Německu sem tam mlhy, Rakousko nás vítá svou maximální povolenou rychlostí na dálnici 100 km/h. Silně prší. To už ale sjíždíme z dálnice a před námi se klikatí silnice úzkým Ötztalským údolím. Cesta je to malebná a už sněží i velké vločky. V autě nám zní třetí písnička od Floydů a na obzoru se vynořuje cedule s nápisem Sölden. Srdce mi plesá, šíleně se těším na vše, co tady zažiju. Vlastně mi vrcholí cestovní horečka. Jedeme po hlavní ulici, která je krásně, ještě vánočně, vyzdobená. Míjíme butiky světových jmen, především těch sportovních. Bar nebo restaurace je na každém rohu. Ubytování je příjemné a my vyrážíme do místní hospůdky na večeři.



Elegantní lanovky a napjaté očekávání

Následující ráno se vydáváme na svah. Luxusní lanovka s tmavě modrými kabinkami Gaislachkogelbahn nás vyváží do mezistanice. My ale ještě nenazouváme lyže a necháme se navazující velkokapacitní a elegantně černou kabinkou vyvézt do nadmořské výšky 3 058 m n. m.
Zde se nám otevírá pohled na krásu horských vrcholků v jejich nejdrsnější podobě. Fouká silný vítr a lehce sněží. Před námi je také architektonicky skvěle zvládnutá luxusní restaurace Ice Q, otevřená v prosinci roku 2013. Výhled i jídlo musejí býti vynikající, vždyť zde byl i sám James Bond. My se už ale nemůžeme dočkat prvního sklouznutí, a tak gurmánský zážitek necháváme na později a zacvakáváme boty do vázání.

Na vrchol už nikdy

Z Gaislachkoglu existuje jen jediná cesta dolů – červená sjezdovka s číslem 1. Tady bych to nazvala Cimrmanovou frustrační kompozicí. Fázi očekávání střídá fáze zklamání. Sjezdovka je spíše úzká cestička okolo skal, panoráma sice musí být skvělé, ale při tomto počasí máme smůlu. Hlavně je však rolbou netknutá, množství lidí je neskutečné a třešničkou na dortu jsou všudypřítomné kameny. Myslela jsem, že to je jen špatný vtip a po pár metrech se vše zlepší, ale byla jsem na omylu. Celá červená i všechny odbočky, označené také červeně, i když to byly klasické modré, vypadaly stejně strašně. Dostáváme se zpět k mezistanici lanovek pod Gaislachkogl a říkáme si, že o Ice Q jsme už asi definitivně přišli. Nikdo z nás nemá sebemenší chuť se na tento vrchol vracet.

Kde si spravit chuť?

A tak si jdeme spravit chuť na černou č. 3. Stíháme jen její dolní část, protože začátek je výše. Opět neuvěřitelné zklamání z neupravenosti, boule naházeného sněhu jsou všude okolo. Ani po stranách není náznaku po manšestru. A opět si ničíme lyže kvůli kamínkům. Tentokrát vůbec nechápeme, jak se sem mohly dostat. Přece jen podél úzké tratě z Gaislachkoglu byly skály, ze kterých by mohly být kamínky odfouknuty, ale tady?

Vydáváme se vzhůru lanovkou s modrou bublinou na vrchol a znovu se těším, protože nás čeká trať pro carving stvořená – aspoň to píšou v plánku, který dostanete při nákupu skipasů. Před námi se otevírá celkem široká sjezdovka s mírnými vlnkami a plošinami, opravdu vhodná pro carvingový oblouk. Jenže opět nám plány zkříží boule sněhu a kameny.

Nejmalebnější místo v Söldenu

Už to v botách nevydržíme a míříme do hospůdky Bubis. Mimochodem jedna z nejmalebnějších, o čemž se později přesvědčíme v Söldenu. Obsluha je milá, rychlá, jídlo i pití výtečné. Mraky ustupují a vylézá slunce. Všichni na terase nadšeně nastavují obličeje paprskům a mění brýle za sluneční. Je opravdu nádherně. Vítr ustal. Zvedáme se z vyhřáté kožešiny a přesouváme se do druhé části střediska – okolí Giggijochu. Přijíždíme po lesní cestě, traverzu, který je značen jako modrá sjezdovka. Lanovka nás vyváží do výšky 2 284 m n. m., odkud pokračujeme další krásnou lanovkou, tentokrát s oranžovou bublinou, na Rotkogljoch – 2 662 m n. m.

Na co čekají?

Odtud se dá pokračovat buď k ledovcům, nebo směr Giggijoch. Na výběr jsou červené a modré varianty. My volíme údolí, ledovce si necháme na později. Probrázdili jsme je všechny křížem krážem, ale zázrak se nekonal. Ani jediná černá – nejvýchodněji položená, na kterou jede samostatná lanovka, nebyla výjimkou. Opět nás štvala ta ignorance rolbařů. Na co čekají a jak často, proboha, pisty upravují?



Milé povození a arogantní vlekař

Zklamaně sjíždíme dolů do města. Cesta je příšerná a o vymletosti terénu se podrobně asi nemusím zmiňovat. Přijíždíme do oblasti Innerwald, kde je sice jen pár vleků s krátkými sjezdovkami, ty ale aspoň nabízejí milé sklouznutí na závěr. Jdu si tedy spravit chuť a těsně před sjezdem k parkovišti si ještě vystřihnu pár oblouků. Svah je krátký, takže mám chuť si ho ještě jednou zopakovat. Přijíždím k turniketu před kotvovým vlekem, ten ale bliká střídavě modrou a červenou barvou. Přikládám rukáv se skipasem v kapse a nic. Nepouští mě dál. Za mnou se tvoří zástup lidí. Vlekař dělá, že nic nevidí. Na angličtinu nereaguje. Za mnou se ozývá hlasitá německá prosba, že nás je jen pár, nepotřebujeme úplně nahoru, vystoupíme v půlce, jen abychom se pohodlně napojili na kopec, který vede k parkovišti. Je neoblomný. Dostaví se jen úsměv a vlekař začíná rolovat lyžařský plot. Podotýkám, že na hodinkách je 15:42 a poslední jízda vleku má být v 15:45. A tak se všichni otáčíme a bruslíme.



Další den opět sněží. Velmi vydatně. Všechny tratě opět neupravené, a tak den strávíme v Bubis ochutnáváním místních dobrot a sledováním přímého přenosu závodu Světového poháru ve sjezdu žen.

Báj(eč)ný manšestr

Následující den je konečně nádherně, míříme směrem na ledovec. Užívám si jízdu na manšestru a konečně je to báječné. Skoro mám chuť Söldenu ty přešlapy odpustit. Ledovce samotné jsou však opět naprosto rozbité a davy lidí, které svým smýkaným obloukem tvoří boule, jsou už příliš silné kafe.

Jedeme k vyhlídce na vrcholu Tiefenbachkogl – ve výšce přes tři kilometry trčí ze skály do údolí kovové rameno, po kterém se můžete projít a udělat fotku. Zní to strašidelně, ale postranní stěny jsou ze skla. Možná si vyhlídku užije více lidí aspoň díky podlaze, která je z dřevěných prken. I přes silný vítr a měnícímu se počasí v dáli lanovky Pitztalského ledovce, s nímž má Sölden v plánu se propojit. Druhý ledovec – Rettenbach – můžete sjet buď po modré, nebo po černé. Právě na ní se v říjnu již popatnácté začala točit kola Světového poháru v alpském lyžování obřím slalomem mužů i žen.



Jaké top středisko?

Projeli jsme tedy všechny tři oblasti Söldenu. A konečný dojem? Zklamání na více stranách. Odradila neochota personálu na svazích. Urolbované sjezdovky jsem za celý týden viděla jednou! Opravdu nerozumím tomu, jak je to možné. Ovšem, pominu-li toto, potenciál kvalitně si zalyžovat má podle mého v Söldenu opravdu velmi omezený počet terénů. Tak jaképak top středisko?


Čtěte 2. díl: Pohled na slavný tyrolský Sölden skrz skrz prašan a modrou oblohu


Autorka je mladá lyžařka s instruktorským kurzem, lyžující od 6 let. Jezdí výhradně do Alp a na lyžích tráví 20 až 30 dní ročně.