Vážený pane Barvínku,

vůbec nezakrývám, že bych si přála být v příštím životě také správcem snowparku. Není to profese, se kterou se setkávám příliš často, ale když ano, tak si horoucně přeji prožívat to, co správci snowparků: v teplém, bezpečném a ležérním oděvu stojí opřeni o lopatu nebo jen tak posedávají před tou správcovskou chatrčí a přemýšlejí, jakou další hudbu zvolí pro návštěvníky svého království. Na dolním rtu přilepený joint a neumytelné dredy v nádherném protisvětle září alpským sluncem na pozadí plechově modrého nebe. Pane Barvínku, nezávidíte jim to trochu? Já tedy ano a hrdě se přiznávám k jedné z preferenčních reinkarnací.


Správce snowparku není placen výkonem. Prostě se někdy dostaví do zaměstnání a tam dělá to, co se mu zrovna chce. Pro to, co se mu zrovna dělat nechce, si najde nějaký pádný argument. Pokud jste se již v minulosti pokusil o nějakou verbální komunikaci, která by vedla k vyfrézování snowparku, pak jste možná zjistil, co nefunguje. Když se vcítím do pozice toho správce, tak argumentace může vypadat různě. Třeba, že rolba na U-rampu je v opravě. Když ji ovšem vidíte stát opodál, tak je třeba argumentovat, že není benzín, olej nebo nějaký banální náhradní díl.


Argumentovat se dá také sváděním na někoho jiného. „Jo, to dělá Fred a ten má včera, dnes i zítra rýmičku/zlomenou ruku/mateřskou dovolenou/cokoli.“ Anebo nějak mužně: „Jo, já jsem tu dnes sám, Fred nedorazil.“ Věřte, pane Barvínku, že na taková místa jsou přijímáni jen lidé odolní vůči práci a všeobecně kreativní, které jen tak někdo nerozhází. Tím teď trochu jízlivě myslím vás, jako zástupce všech návštěvníků snowparku, kteří vyžadují vyfrézovanou U-rampu a další služby inzerované při zakoupení skipasu.


Pro vaše diplomatické plány, „jak donutit správce…“ bych se na vašem místě obrátila do vlastního dětství. Jak vás donutila maminka, abyste si uklidil v pokoji nebo třeba dokonce vynesl odpadky? Vaše pozice se nyní změnila, protože vy jste ten, kdo by se chtěl něčeho domoci na někom, kdo nemá nejmenší chuť nechat se vyrušit ze svého klidu. Co působilo nejvíce na vás, když se rodiče snažili pohnout vás k nějaké práci? Reagoval jste na úplatky, fyzické tresty, emoční vydírání, stokrát opakovanou žádost, výhružné mlčení? Tipla bych si, že na nic. Stejně jako ten správce, který pozoruje oblohu s nulovým zájmem o práci, i vy jste zíral do stropu bez nejmenšího zájmu o zápach odpadků, který již začal zachvacovat i další patra.




Máte dotaz, na který jste ještě nikdy nedostali odpověď? Pošlete jej na skipsycho@snow.cz anebo ho přidejte jako komentář k článku!




Všechny dotazy a odpovědi ze Skipsychoporadny najdete v archivu!