Donedávna se zdálo, že domácí hory, vybavené notoricky přeplněnými sjezdovkami a sužované příslovečnými frontami, nic lepšího než úbytek lyžařů potkat nemůže. Hlas lidu obecného, leckdy našim střediskům až křivdící, působil spíš jako tradiční česká remcavost a nespokojenost. Jenže málo platné, i ten nejzaujatější kritik je tím, kdo přesunuje své peníze do pokladen skiareálů a na konta majitelů a akcionářů. A v okamžiku, kdy už kritika začala být až příliš slyšet a vyústila v opravdu pociťované posuny návštěvnosti, jsou cítit určité náznaky změn.
I když, opakuju, kritika leckdy přehnaná ba neférová, navíc zesílená mizernou zimou 06/07.
Bude zajímavé sledovat, zda nezůstane spíše u rétoriky a apelů, či zda se opravdu pozmění strategie. Tak, jak naznačuje dokonce zlevnění ve Špindlerově Mlýně a na Ještědu. Strategie, jíž by jí slušely větší vstřícnosti vůči rodinám, dětem a mládeži či zlepšení lyžařského komfortu v podobě uklizených parkovišť, jednoduchých převlékáren, lepších pohostinských služeb a dalších drobností, jež spoluvytvářejí celkový dojem.
Pokud se stávajícími lyžařskými návyky nezamete nějaká skutečně drastická hospodářská krize nebo neúnosná cena pohonných hmot, budou ale naše střediska stejně muset dospět k poznání a uznání, že tuzemské hory jsou bezkonkurenční na běžky, nepostradatelné pro výkonnostní závodníky, dobré pro freestylisty, slušné pro začátečníky, ale zkrátka jen doplňkové pro náročnější sjezdovkáře a žádné téma pro freeridery. A podle toho svou nabídku na trhu i propagovat a prodávat.
Boj s Alpami „kdo z koho“ považuju za existujících podmínek za marný a zbytečný. Ani automobilky nás nepřesvědčují, že si místo vozu střední třídy máme koupit malý. Obojí má své zákazníky a obojí může existovat vedle sebe.
Stejně tak není namístě zarputilé odmítání českých hor. Vizitkou znalce není, že na ně namachrovaně naplive, nýbrž že ví, kdy a kam jet, aby si je co nejvýhodněji a nejlépe užil.