Řekl bych, že jsme ale byli spíše spokojeni. Horní úsek černé sjezdovky a úmorné modré traverzy nad Blattenem moc nevyhledáváme. Sice před závodem a v den závodu dost sněžilo, ale to stačilo jen tak na zalepené brýle. V této části, kde se jezdí až 125 km za hodinu, jela většina závodníků s velkými či menšími obavami. Nedivte se, i v autě jet touto rychlostí za sněžení a špatné viditelnosti po hrbolaté silnici není žádný komfort.

Letos se nás tu sešlo z České republiky pouhých 5 závodníků - Berry, Čízi, Karel, Rákos a já. Začínáme asi trochu chřadnout. Někteří museli do opravny s klouby, někteří dostali kašlíček, někteří přešli do důchodu – doslova. Nicméně, aspoň pět nás přijelo. Byli přihlášeni závodníci hlavně ze Švýcarska, ale i z Rakouska, Itálie, Německa, Británie, Lichtenštejnska, Holandska, Polska, Holandska, Švédska a Austrálie. Celkem 420 borců. Po nás pak tradičně startovalo 800 čarodějnic. Ty nejezdí na čas, ale na umělecký dojem. Příští rok zjistím, jak se hodnocení čarodějnic provádí. Tak jak tak, pořadatelé mají slušné příjmy ze startovného. Mimochodem jsem slyšel, že příjmy ze závodů světového poháru ve Wengenu jsou stejné, jako příjmy z pořádání podobného sjezdového závodu ve sjezdu Inferno, kam přijíždí až 1 800 amatérských závodníků. Navíc, Wengen se musí draze pojistit (což se jim asi letos vyplatilo), kdežto Inferno ne. To se jede za každého počasí, stejně jako Belalp Hexe.

První skupina přijela ve středu večer. Bery, Čízi a já. Vyjeli jsme v 10:00 z Prahy a přijeli kolem osmé večer do Blattenu. Bílý sníh jsme viděli naposled na Rozvadově. Tady bylo vše šedivé a hnědé. Natahali jsme zásoby do apartmánu, trochu je vyzkoušeli, jestli se cestou nezkazily a šli spát. Ráno bylo oblačno. Jeli jsme se podívat nahoru. Od loňska snad přibyly zasněžovací tyče i nad 2 000 metrů nad mořem. Přesto byly zasněžené jen dvě sjezdovky technickým sněhem. Nerad jsem si připouštěl myšlenku, co by se asi stalo, kdybychom vyjeli ze zasněžené trati. Po jedné prohlídce jsme začali jezdit rovně. V regulích je sice napsáno, že se nesmí trénovat, ale už od středy zde bylo na 4,5 kilometrech napíchaných 9 branek a málokdo jel pomalu. Po čtyřech jízdách jsem si skočil jen na skoku před rovinkou. Ostatní tradiční skoky moc neskákaly. Byl to pohodový trénink za protrhávající se modré oblohy. Odpoledne se zatáhlo a přestávalo být vidět, tak jsme si řekli, že zítra je taky den.

Večer přijeli bráchové Lankové – Karel a Rákos. Mimo zbytku menáže přivezli digitalizovaná videa z roku 1994, když začínali jezdit Inferno. Zajímavé, že vždy na těchto závodech ze Schilthornu, bývalo sluníčko. Nepamatuji si, že závod, který jsem jel sice mnohem méně krát než Lankové, se jel ve špatném počasí. Záběry z roku 1994 nebyly sice profesionální, nicméně sledovali jsme je jak oscarový film. Strašně se změnila výbava. Tenkrát jsme sháněli sjezdovky, jak se dalo, bundy, oteplovačky i kombinézy byly z bavlny a lyžáky z Giga sportu. Dneska se dají sehnat sjezdové kombinézy, lyže a boty včetně helem s páteřáky, skoro stejně kvalitní, jako ty, se kterými jezdí opravdoví gladiátoři světového poháru.

V pátek, poslední den před závodem jsme sice šli lyžovat, ale kdybychom zvolili přípravu v posteli, bylo by to asi produktivnější. Sněžilo a nebylo vidět na krok. Zkoušeli jsme to chvíli po paměti, na slepáka, ale sešli jsme se všichni v hospůdce. Dávali kombinaci z Wengenu. Také jim sněžilo a vyhráli ti, kdo jeli ještě bez zasněžených svahů. Nezdálo se mi, že to ti Švýcaři nějak intenzivně stahují. Bodejť, vždyť první byl Švýcar.

Sobota – závodíme. Sněží a sněží a sněží. Ve Wengenu zrušili sjezd světového poháru. U nás už od brzkého rána vyjíždějí i čarodějnice. Jsou veselé, těm je jedno, že sluníčko nesvítí. Závodníci tak veselí nejsou. Trať je zvýrazněná silnou modrou čárou, kudy si natěrač myslel, že by se nejspíš mělo jet. Čára je hned zasypávaná sněhem. 6 minut před půl desátou začíná startovat Schneegruppe - 30 závodníků z konce startovního pole. Když jsem jel poprvé na Infernu, tak jsem byl také ve Schneegruppe. Na Infernu je ale tato skupina standardně, i když nesněží. Nejlepší trať, kterou jsem kdy na takovýchto závodech jel, bez děr a koryt. Jen rozdílná výkonnost spolu-upravovatelů je trochu překážkou. Za Schneegruppe jsou pak startující seřazeni podle výkonnosti z minulých ročníků. Z hospůdky vycházíme s Čízim, který startuje asi 10 minut přede mnou, opravdu na poslední chvíli. Nahoře sněží a je strašná kosa. Těsně před startem pořadatelé nabízejí deky na přehoz přes kombinézu, takže je tu takový zástup hnědých beduínů. Startuji přesně v čase podle startovní listiny. Každých 12 sekund.


Přesně využívám instrukcí od Karla. „Nahoře, kde je to prudké, a kde je skok nic nenaženeš. Důležitější je to před rovinkou.“ Na skoku, kterému jsme začali říkat Číziho jump (pře dvěma roky se pod ním vyválel) jsem skočil jen málo. Po paměti přejíždím vlny a před levotočivou zatáčkou trochu skočím. Za cílem si budu říkat, že jsem měl jet ostřeji. Když ale není vidět, tak se ostřeji moc nechce. Na zasypané rovince sněhem jsem asi nikoho nepředjel a nikdo mne nepředjel. Píchal jsem jak Koukalová. Na konci rovinky mi dochází, že asi budu mít málo kyslíku. Dýchám jak sentinel. Jak ho rychle doplnit? Víc už pusu otevřít nemůžu a na vydýchání není čas. Snažím se nadechnout ještě při sjezdu. Mačkám to, co mi síly a starší tělo dovolí. Blíží se asi čtyřicetimetrové mírné stoupání do cíle. Kéž bych vyjel co nejvýš. Zdá se mi, že jsem vyjel málo, že cíl je strašně daleko, ale v porovnání s ostatními to není špatné. Nicméně zase mi chybí kyslík. Aha, jsme vysoko, vzduch je řidší a pěkně studený. Ještě druhý den, cestou domů, budeme všichni dlouze odkašlávat. Přesto musím říct, že jsem spokojen. Brzdil jsem v mezích a snažil jsem se sem tam pospíchat. Na rovinkách a do kopečku jsem bruslil a píchal co jsem mohl. Čízi stojí kousek ode mne. Domlouváme se spíš posunky. Taky má asi málo kyslíku. Nevím kolikátý jsem, nikde to nepíšou a němčině, tedy Schwizerdütsch, nerozumím.



Všude se začínají motat čarodějnice. Některé jsou moc hezké. Jedeme si nahoru pro svršky. Pak se ještě zastavujeme v cíli, abychom vyzvedli Rákose, který jel s 470. Hraje Guggen musik. To miluju. Když skončí, jedeme lanovkou domu do apartmánu. Tam závod probíráme dost obšírně. Každý vypráví, co ho potkalo. Martin byl z Čechů nejrychlejší, příští rok může na toaletu první. Ostatní musí počkat. Karel si trochu od loňska pohoršil. Loni vyhrál svojí kategorii a letos to stačilo „pouze“ na 12. místo z 87. Tomáš si vyjel ve druhé nejnabitější kategorii 118 závodníků místo 55. Já jsem dojel ve své kategorii 7. z 33. Rákos si sice dvakrát ustlal a bolí ho noha, ale jinak jsme zdraví. Snažíme se dopít zásoby a něco sníst.




Vyhlášení a večírek začíná v sedm. Pamatuju si, že vyhlašovali až do osmého místa. Jednou jsem vyhlašování nestihl a nerad bych zase o to přišel. Kolikrát se mi to ještě poštěstí? Stihli jsme to. Dal jsem si se soupeři i taneček na podiu. Dostal jsem takový ten velký mlýnek na pepř s krásným obrázkem čarodějnice se sedmičkou. Martin ho má taky už doma. Oslavujeme tak, že Karel musí odvézt kulhajícího Rákose dřív. Prý to ale bylo naopak Rákos táhnul Karla. Nebo jsem to poplet?

Letos celkově vyhrálo mládí. Markus, který byl několik let vítězem všech těchto švýcarských sjezdů – Inferno, Belalp Hexe, Saas-Fee, Laax i Parsenn v Davosu - skončil letos celkově čtvrtý. Málokdo ale ví, že byl snad ještě větší talent než Michael von Grünigen. Aspoň se to říká. Neměl ale podporu rodičů a dostatek peněz pro začátek, aby pak vítězil ve světovém poháru. Měl jen další tři vlastnosti, které jsou nutnou podmínkou, aby vyhrával – talent, zájem a dobrou psychiku. Tak holt vyhrával dřevěná prkýnka. Na závodech Super Vier (dnes už jen Drei) se totiž nedostávají medaile, poháry a price money, ale ručně vyřezávané dřevěné upomínky. Tři mám také doma, protože se dávají až do osmého místa. Jsou v cinkostnu na významném místě.





Áda Lebeda (a.lebeda@snow.cz) závodí v kategorii FIS Masters od roku 2001. Byl na mistrovství světa Masters v Itálii, Rakousku, Švýcarsku a USA, účastnil se několikrát švýcarských sjezdů Super 4 a od roku 2001 je pravidelným účastníkem závodu Gardenissima v Itálii. Několikrát byl v závodech Masters ve své kategorii i na bedně, ale jak sám říká: "Dobré výsledky potěší, ale důležitější je moře srandy s kamarády".