Martin: „Tak jako každý rok jsme se i letos vydali do francouzského Les Arcs pokořit námi vytvořený rychlostní rekord v disciplíně zvané skitandem, který z loňského roku činí 195,65 km/h. Po několika tréninkových jízdách se nám zdálo, že magická hranice dvousetkilometrové rychlosti je nám na dosah. Před poslední finálovou jízdou jsme měli pocit, že jsme v přípravě nic nezanedbali a že budeme moci s velkými ovacemi odejít do lyžařského důchodu.

Od startu k měřenému stometrovému úseku je to zhruba osm vteřin. Již v sedmé jsem však věděl, že něco není v pořádku, přesto jsme prolétli mezi buňkami rychlostí 194,5 km/h.“

Honza: „Večer před finálovým závodem jsme věnovali svoji veškerou energii a um k přípravě našich štíhlých 2,6 m dlouhých miláčků. Nasadili jsme nejtěžší zbraně – namazali to nejlepší a nejdražší, jiný dopředu, jiný dozadu kvůli teplotě sněhu pod lyží, zalepili izolepou přezky u bot a rukavice, vyndali ze skříně sváteční kombinézu, která je sice tak malá, že se v ní nedá skoro vydržet, ale úžasně hladká, Martin odložil ortézy z obou nohou, to vše pro lepší aerodynamiku. To vše kvůli 4,4 km/h, o které jsme potřebovali jet rychleji než loni.

Počasí ráno nebylo vůbec super. Foukal vítr a byla mírná difuze, znamenalo to, že v té rychlosti bude vidět spíš bílá díra než sjezdovka. Taky bylo nějak nezvykle vlhko, trať si sedala a tvořily se na ní nerovnosti. Nicméně šli jsme na start hodně vysoko s vidinou poslední jízdy. Standardně jsme přemýšleli, zda budeme za chvíli slavný, nebo zemřeme posr... No nicméně po domluvě strategie a výběru stopy jsme vyrazili. Už na začátku nebylo něco v úplným pořádku – trať měkká, hrany se kousaly. Ještě měkčí byla dole - to se nám stalo osudným.“

Honza: „Po několika letech diskusí o tom, co se stane, až jednou spadneme rovnou na hubu při rychlostním lyžování, to předvádíme v plný parádě.“

Martin: „Levá lyže se vydala tvrdošíjně zarytá do změklého povrchu svojí vlastní cestou a my oba s vypětím všech sil jejímu plánu vzdorovali. Ejhle, mezi rozhodnutím lyže a rozhodnutím naším byl článek známý pod jménem vázání, a tato věc z kovu a plastů opustila naši milovanou dvěstěšedesáti­centimetrovou lyži. Tuto situaci jsme v pozdních nočních hodinách rozebírali snad tisíckrát.“

Honza: „Hned za měřeným úsekem v rychlosti 194,59 nám pravděpodobně vypnulo nebo bylo vytrženo Martinovo vázání. Situaci jsme asi vyhodnotili jako neslučitelnou s dalším pohybem na jedné a půl lyži ve stoje a uložili se do pozice mrtvých brouků, tj. na záda. Což je jediný možný způsob, jak to přežít bez větší újmy na zdraví. Také je to jediné místo, kde máme chrániče a jeho službu s radostí využíváme a relativně pohodlně se řítíme po zádech dolů. Hole jsem odhodil v dál ještě před dopadem a ostatní z nás postupně odpadalo, jak jsme se řítili dolů. Po asi 500 m se to zastavilo.“

Martin: „Snad jen pud sebezáchovy a fakt, že do přistavené helikoptéry se vejde jen jedna mrtvola, mě donutil k bleskurychlému rozhodnutí: Milý Jendo, vždy jsme stáli při sobě, ale teď tě musím chtě nechtě opustit. Takovou mordu do tykve si umí představit jen málokdo. Musím přiznat, že ač v helmách vypadáme jako návštěvníci z jiné planety, rozhodně splnily svůj účel. Teď jen nezakopnout lyžákou o sníh, to by následovalo salto, které jsme zatím neměli možnost natrénovat. V hlavě bylo jediné: udržet se na zadku. Naše půlky zažily takový výprask, že se to dá jen stěží na papír vylíčit.

Jak dlouho jsme frčeli po prodloužených zádech netušíme, ale nakonec jsem se přeci jen s bulvami navrch hlavy zastavil. „Nic mi není, sláva a co Jenda? Vyskočil jsem jakoby nic a letím o padesát metrů vlevo. Leží tam Honza, úplně se ho bojím na něco zeptat. Proč pořád leží? Proč se nehýbe? Dodnes už se asi nikdo nedoví, zda byl můj spolupachatel omráčen, či si chtěl ze mě jen vystřelit. Byla to snad celá věčnost, ale nakonec z něj vypadlo pro Honzu tak typické: Ty vole, to byla mrda.“

Honza: „Toto všechno se seběhlo tak rychle, že nebýt jednoho pohotového Francouze, který to natočil, známe to jen z vyprávění. Mně osobně chybělo několik sekund záznamu.“

Z pohodlné jízdy domů sešlo, naopak, stala se pro kluky utrpením. A o svátcích, kdy se barví vejce a něžné pohlaví se vyplácí pomlázkou, jen stěží doma vysvětlovali, co se jim přihodilo.