Prvosjezd Pierra Tardivela a Floriana Guignarda a Jérémy Janodyho

9. června 2007 – severní svah hřebene Rochefort 3900 m, 500 m 50°, 1 slanění 40m, 5.5 - E4

„S příchodem jarních „monzunů“ se mi začíná sezóna líbit, je to jako za starých dobrých časů!“

Dávný sen

Vždy jsem si myslel, že je třeba počkat, až přijdou jarní „monzuny“ a výjimečná sněhová pokrývka. Ale pokaždé, když takové podmínky nastaly, jsem se vydal ke svahům jednodušším na orientaci. Podmínky jsou výjimečné jen pár dní a je škoda ztrácet čas nějakým pozorováním: bylo by  třeba věnovat celý den krásného počasí pěšímu výstupu na  Mer de Glace, aby bylo možné spatřit tuto stěnu (obyčejně se v tomto období již Vallée Blanche na lyžích nesjíždí).

Nový obrázek
Nový obrázek

Malý ráj

Po dlouhém přemýšlení jsem s pomocí mapy s velkým měřítkem vyhledával nejlepší místo, odkud stěnu pozorovat: načrtl jsem přímku, která jde od hřebene Rochefort skrz průsmyk Mer de Glace a dále až na Aiguilles Rouges. Tak jsem objevil rajský koutek – nenápadnou vesničku Joux nad údolím Chamonix. Odtud, pouhých 20 minut chůze, lze vidět celou stěnu! Letos na jaře, když jsem byl pracovně v Chamonix, jsem několikrát využil polední pauzy a vesničku navštívil, vybaven pořádným dalekohledem. Mohl jsem tak sledovat vývoj sněhové pokrývky ve stěně, aniž bych zneužil svoji pracovní dobu. Byl jsem do toho velice zapálený, a proto jsem sledoval přesnou předpověď počasí, abych nezmeškal žádnou výjimečnou chvilku k pozorování.

Sobota 9. června

Jérémy Janody, můj stálý parťák, šel do toho se mnou. Navrhl mi, že vezme s sebou jednoho ze svých kamarádů, velmi dobrého lyžaře a alpinistu: Floriana Guignarda ze Chamonix.

Projíždíme tunelem Mont-Blanc, abychom se dostali ke stanici lanovky Pointe Helbronner a stihli první jízdu nahoru. Cíl: normální cestou na hřeben Rochefort. Ani v jednu chvíli nás nenapadlo, že bychom zdolali pěšky vytouženou stěnu pod séraky. Dostaneme se tam zvrchu! Rychle překonáváme průsmyk Col du Géant a na další půlhodinu cesty nasazujeme tulení pásy. Následuje 300metrový jednoduchý výstup po sněhu, který nás přivádí k úpatí Dent du Géant na hřebenu Rochefort. Odtud můžeme vidět celou stěnu a ujistit se o dobrých sněhových podmínkách. Severní strana, která je velice příkrá, je ještě ve stínu a my pomalu překonáváme hřeben Rochefort. Po zdolání slavné římsy nasazujeme lyže, abychom se několika obloučky dostali k výchozímu bodu itineráře: k plošině nad horním sérakem. Znovu si nasazujeme mačky, abychom zdolali 50metrové převýšení, které nás dělí od startu sjezdu. Tento výstup nám umožňuje posoudit podmínky a na další cestu vyrážíme jakožto znalci.

Sjezd pokračuje po dobrém, spíše tvrdém firnu. Teplé červnové slunce je ale dost silné nato, aby tvrdý sníh příjemně natál. Na vrcholu se příliš dlouho nezdržujeme, protože poledne už dávno odbilo.

Opravdu slušný sjezd

Florian a Jérémy natáčejí na kameru a já fotím. První obloučky na tvrdém sněhu jdou ztuha. Sjíždíme jeden po druhém, abychom si nepřekáželi. Přibližujeme se pomalu k séraku, abychom se dohodli jak ho překonat: buď bokem na lyžích a s cepínem, nebo s pomocí maček a nebo rovnou slanit. A posledně jmenovaný návrh je jednomyslně přijat. O 40 metrů níže se dostáváme na zledovatělou plošinu, kde si sundáváme mačky a nasazujeme lyže: je to trochu akrobacie, při které je třeba se velice soustředit. Svah je příliš prudký na to, aby zde změkl sníh. Navíc přibývá oblačnosti a už se tolik neotepluje. Sjíždíme po tvrdém drživém sněhu. Rychle získáváme jistotu a o 100 metrů níže jsme připraveni konečně zdolat čtyřmetrový skalní práh. Nabíráme rychlost, , ale je nutné zabrzdit před sérakem!. Všem se naštěstí podařilo včas, a tak můžeme pokračovat malými obloučky na stále tvrdém sněhu. Pro další sjezd navrhuju „technickou variantu“ – sněhový jazyk mezi spodním sérakem a skaliskem, s úzkým výjezdem. Kdybychom měli možnost si to prohlédnout při výstupu určitě bychom se tomu vyhnuli.

Ale jednou už jsme tady... Já a Flo překonáváme na cepínech s lyžemi na nohou malou skalku. Jelikož jsme se příliš nevyznamenali, zkouší to Jeremy o něco výše, kam se celkem snadno dostal přes široký sněhový svah. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě? Pod námi je 150 metrů příkrého svahu, trhlina na horním okraji ledovce, přes kterou se musíme dostat a pak velká úleva. Vzhlížíme s obdivem na ukrutný svah, po kterém jsme právě sjeli. Neměli jsme moc náladu, abychom hodně fotili a kvalita reportáže tomu odpovídá. Ale co naplat, tyto výjimečné chvíle nás budou navždy hřát.

Měli jsme dojem, že jsme se dotkli něčeho extrémního, na druhou stranu jsme si doopravdy příjemně zalyžovali na dobrém sněhu. Příroda nás nádherně obdarovala.

Dobrodružství pokračuje

Plánoval jsem, že vystoupáme po Pointe Yeld nebo se k lanovce vydáme na pásech po pravém okraji Vallée Blanche, abychom se vyhnuli sjezdu po Mer de Glace, které je celé pokryté ledem. Velké teplo a časová tíseň nás odrazuje, abychom se vydali po lavinových svazích Pointe Yeld. Opatrně tedy sjíždíme po velmi rozpukaném ledovci Périades – bezvadné lyžování až do 2400 metrů. Poté následuje jen živý ledovec Mer de Glace. Není to tak špatné, pohybujeme se velice rychle. O 200 metrů níže nás ale kamenitý terén přinutil, připevnit lyže na batoh a dál pokračovat v přezkáčích. Toto naše kolena příliš neocení. Po únavném výstupu po žebřících se dostáváme k lanovce jen 5 minut před poslední jízdou a přítomní turisté se na nás dívají, jako bychom spadli z Marsu.

Víc info o Pierru Tardivelovi najdete zde:


Nový obrázek