Miniaturní padáčky se stávají součástí kypré sněhové vrstvy, která zabraňuje průniku mrazu do země. Změny teploty vzduchu se tak promítají do hloubky sněhové pokrývky se zpožděním, a to jen do maximální hloubky okolo 20 cm. Od tohoto horizontu směrem k zemi se ustaluje téměř rovnoměrné stoupání teploty sněhu až k 0 °C těsně nad terénem. V našich klimatických a horských podmínkách stačí i v krutých mrazech zabránit promrznutí země sněhová pokrývka vysoká přibližně 115 cm.

Cesta k firnu…

Příroda je vždy dobrým hospodářem. Sněhový krystal po pomalém pádu a dosednutí nepotřebuje už bohatě rozprostřený tvar, který stojí spoustu energie, a proto příroda zdroj vypne. Energie se však nemůže ztratit a přemění se znovu na teplo. I to pracuje a v první fázi urychluje rozpad košatého sněhového krystalu na energeticky nepatrně náročný kulovitý tvar, který se obecně nazývá firn. Celý proces se nazývá metamorfóza, tedy přeměna struktury sněhu.

…není okamžitá

V první fázi jde o dekrystalizační metamorfózu. Bohatý krystalický dekor mizí rozlámáním krystalu a shlukováním zbytků do plstnatých kulovitých tvarů. O firn se ještě nejedná, ale o takzvaný plstnatý sníh. Jeho vznikem končí dekrystalizační metamorfóza. Další vývoj je poměrně pomalejší, poněvadž není již podporován působením tepla z rozpadové energie. Nazývá se konstruktivní metamorfózou. Její průběh závisí zejména na vlivu vlhkosti a teploty vzduchu, na délce a úhlu dopadu slunečního záření, na síle větru, a v neposlední řadě na expozici a tvaru terénu. V této vývojové fázi přeměny sněhu vzniká už firn. Nejdříve firn jemnozrnný. Postupným mechanickým slepováním a vzájemným krystalickým pohlcováním se mění na opticky amorfní zrna hrubozrnného firnu.

Za obvyklých zimních podmínek jsou zrna hranatá. Klesá-li však dále teplota vzduchu a nastane-li období suchých mrazů, dochází uvnitř sněhové pokrývky k zvláštnímu průběhu konstruktivní metamorfózy. Nízká teplota vzduchu se zvolna promítá do ležícího sněhu, a třebaže země nepromrzává, dochází k velmi rozdílným teplotám horních a spodních vrstev sněhu. Výsledkem takového výrazného teplotního gradientu je sublimace nejspodnějších sněhových vrstev (přeměna pevného skupenství přímo na fázi plynnou) a migrace takto vznikající vodní páry směrem k povrchu sněhu. Nejspodnější část sněhové pokrývky řídne a často vzniká i dutina těsně nad terénem. Vodní pára při postupu vzhůru na chladných horizontech znovu krystalizuje a takto vzniklými ledovými svazky vertikálně spojuje jednotlivá firnová zrna ve vláknitý firn. Při delším mrazivém období nastává rekrystalizace hrubozrnného firnu na tvary v atmosféře neznámé, na takzvanou dutinovou jinovatku. Jsou to výrazné šestiboké, duté, lehké, lesklé a nesoudržné krystaly, které se mísí s firnovými zrny a vyplňují vzniklou dutinu sypkou vrstvou takzvaného pohyblivého sněhu, velmi nebezpečnou pro vznik těžkých deskových lavin.

Jarní tání

Poslední fází přeměny sněhu je jarní tání, třebaže se může dočasně a přerušovaně vyskytovat i v průběhu zimního období. Hranatá zrna hrubozrnného firnu, a především krystaly dutinové jinovatky, reagující velmi citlivě na zvýšení teploty, se proměňují na kulovitá ledová zrna, obalená často tenkým vodním filmem. Nastává období destruktivní metamorfózy, kdy ze sněhové pokrývky zbývá vlhký nebo mokrý firn. V důsledku popsaných fází metamorfózy sněhu dochází k různě rychlému a kvalitativně rozdílnému sesedání sněhové pokrývky, k rozlišení různorodých sněhových vrstev a k celkovému houstnutí. Máme stále na mysli horské oblasti, kde je zasněžení nejvýraznější a dlouhodobé. Uprostřed normálně probíhajícího zimního období, někdy v polovině února, nalezneme ve sněhové pokrývce řadu odlišných sněhových vrstev s rozdílnou tvrdostí, vlhkostí, velikostí zrnění, teplotou a dokonce i s rozdílným odstínem běloby. Populárně vyjádřeno se dá vrstvení sněhové pokrývky považovat za povětrnostní kalendář zimy, demonstrující období sněžení, tání, větrného dusání, povrchové jinovatky a podobně. V této době zralosti váží krychlový metr sněhu od 400 do 700 kg.