Léta lyžařská

Díky přátelům proplul Tonda, naše největší naděje, válku celkem pohodově a kupodivu s lyžemi. Urostlý a pohledný sportsman se navíc těšil neutuchajícímu zájmu žen i dívek – tím spíše, že se jim rozhodně nevyhýbal. Reprezentačním hokejistům, s nimiž jednou brzy po válce cestoval ze švýcarských Alp, prý lezly oči z důlků, když na něj během jediné cesty na třech různých nádražích čekaly tři různé atraktivní dámy, každá v kožichu. Vystupoval u té poslední a z nádraží odcházel jako velmož: uniformovaný zřízenec vlekl jeho zavazadla k hotelovým saním. Však také Anneliese byla zámožná baronka… Někdy to ovšem bylo méně příjemné, třeba když mu jedna žárlivá přítelkyně vlepila pár mlaskavých políčků v dvoraně jistého švýcarského mondénního hotelu přímo před užaslou holandskou královnou Julianou a jejím chotěm…

Nevykládejme si však Tonyho deset hlavních lyžařských let jako šňůru afér a flirtů občas zpestřených lyžováním. V naprosto amatérských a navíc válečných podmínkách trénoval tvrdě, i když typem ukázněného askety nikdy nebyl. Špičkový sportovec ovšem musí být svým způsobem rošťák a egoista: hodný hoch bude perfektním účetním, ale sotva mistrem světa, hodný a rozumný hoch může mít dobrý život, jeho životní vzpomínky ale sotva vydají na knihu.

Přes výtečná umístění ve světové konkurenci svou olympijskou šanci v úspěch neproměnil. Především kvůli nedostatku zkušeností a peněz na dostatečně rychlé lyže se ze Svatého Mořice 1948 vracel s šestým, devátým a sedmnáctým místem. Dnes bychom sice jeho výsledky oslavovali, pro ambiciózního Tonyho však byly neúspěchem. Sen o medaili byl pryč – a před ním byl Únor takzvaně Vítězný. Žádný div, že syn „buržousta” (malá rodinná firma na obrazové rámy) při svých názorech a způsobu života přemýšlí o útěku. Kolikrát asi litoval, že v šestačtyřicátém odmítl tu neskutečnou nabídku zámožné francouzské Češky! Nabízela platit studia architektury, možnost trénovat s nejlepšími Francouzi. Jenže tehdy ještě cítil loajalitu vůči rodinné firmě a s díky odmítl. Stokrát pak mohl přemýšlet, jak by se býval lyžař-architekt uplatnil v bouřlivém rozvoji moderních středisek, která ve Francii od šedesátých let vznikala jak na běžícím pásu. C’est la vie, Antoine…

Ze soustředění v lednu 1949 – kupodivu ještě v Alpách – se už nevrátil. Naopak za ním z Prahy přijela jistá Angličanka Elisabeth, od předchozího léta stálá přítelkyně, od toho dalšího manželka. Chystali se sice za horami, sněhem a lyžemi do Ameriky, nakonec ale díky různým okolnostem skončili v Austrálii.

Sníh v Austrálii?

Sníh v Austrálii? To je pro mě novinka! Přesně takto zareagoval na zjištění, že u protinožců nejsou jen klokani, králíci a eukalypty. Oukej, tak tedy Austrálie. Hory a sníh sice měla, země to ale byla lyžařsky takřka neoraná – pár roztroušených chat a hotelů, na celém kontinentě dva primitivní vleky.

Sotva se úřednice a servisman-lyžařský instruktor stačili zabydlet na první štaci, horském hotelu, lehla jeho hlavní budova v noci popelem. Stačili zachránit jen pár osobních věcí. Začátek vskutku pod psa, ale díky požáru přešli na jinou chatu výše v horách, blíže tomu, o čem snil od začátku: vybudovat zde lyžařské středisko světových parametrů. Další rána přišla v podobě tuberkulózy a neúprosného doporučení: nehonit se, šetřit se. Tony přestupuje do státních služeb k hydrologům, kteří provádějí průzkum a měření vody i sněhu. Práce na vzduchu, žádná hektika, stále se pohybuje v horách, vesele rybaří a kromě vody sleduje i terény.

Sen jménem Thredbo

Po určité době má o místě budoucího střediska jasno, chybějí však peníze. Vzniká první čtyřčlenné konsorcium, v němž figurují i dva poměrně bohatí a vlivní muži, kteří mají finance zajistit. Tony zná hory i alpská střediska, má pečlivě prozkoumaný zdejší terén a díky tomu i celkem jasný plán. Jiné názory odmítá – jenže vůči tomu, kdo je klíčem k penězům, je to vždy ošidné. Tím spíše, jde-li přivandrovalec proti starousedlíkům. Ti nakonec proti jeho vůli prosadili určité změny. Dobré? Špatné? Po skoro čtyřiceti letech příslovečné boží mlýny promluvily: sesuv půdy tam stál životy šestnácti lidí. Vyšetřování potvrdilo, že příroda zabíjela na prudkých svazích, tedy tam, kde podle Tonyho nikdy žádné budovy stát neměly a kam je prosadili jeho tehdejší společníci… Postupem času se stále více projevuje snaha nepohodlného nositele nápadu odsunout na vedlejší kolej. Právní kličky a tlak dvou zazobaných společníků mu nakonec nedávají jiné východisko než nucený odchod.

Neveselé truchlivé je tak v onen rok 1958 ohlédnutí po prvních osmi australských letech. Bývalý lyžař, poté souchotinář, nevelká hromádka peněz za odprodaný podíl, tříletá dcera, střecha nad hlavou žádná...

Přes spáleniště …

První myšlenka – pryč odsud, zmizet do Ameriky. Druhá – vlastně bych tak přiznal porážku. Já těm mizerům ukážu! Získává zdevastovanou, ale zčásti přece jen zachovalou ubytovnu zaměstnanců, v níž kdysi před požárem hotelu Kosciusko začínali. Pro úřady je budova ostudou a starost o ni rády přenechají novým nájemcům, takže podmínky jsou slušné: za zušlechtění dva roky symbolické nájemné a v případě spokojenosti odprodej s dlouhodobou splatností. Znamená to ovšem – tubera netubera – makat.

Hotel nazvaný Sponars Inn se stal jejich životním štěstím. Přinesl nový život ve vlastním, postupné vylepšování a nakonec až sto lůžek. Vydělával. Znamenal nezávislost a pro Tonyho možnost vrhat se do dalších dobrodružství. Po dvaceti letech podnik prodali za rovný milionu amerických dolarů…

Tonyho patnáctiletky

„Prvních patnáct let života jsem rostl, druhých patnáct lyžoval. Třetí patnáctku jsem musel pracovat a čtvrtých patnáct let jsem si konečně mohl užívat,“ tak nějak to napsal v jednom z dopisů, jimiž čas od času těšil staré přátele v bývalé vlasti. Pět let poté, co zanořil lopatu do spáleniště, funguje hotel tak dobře, že si může dovolit přestat myslet na živobytí. Dost už bylo uhoněného Toníka, playboy Tony nastupuje! Cíl: přes Asii a Egypt do staré dobré Evropy, Řím, Alpy, zimní olympiáda 1964 v Innsbrucku. První kontakt s domovem: s Čedokem tam doráží starší sestra s manželem, horkou novinkou je bohužel úmrtí otce. Následuje Amerika – New York, Los Angeles, Aspen, nakonec i Havaj. Fotografuje a filmuje – čím dál tím lépe. Ač samouk, stává se dodavatelem pro australskou televizi, dokumentaristou zimních olympiád a nakonec získává i cenu Australské filmové akademie za animovaný film Čarodějná hora. Odlehčený příběh o tom, odkud se vzalo poněkud zvláštní jméno nejvyšší australské hory (Mt. Kosciusko) vymyslel, produkoval, režíroval a během tří týdnů v pustině bez lidí i sám natočil.

Po padesátce prožívá Tony své druhé lyžařské mládí. Ve slavném roce 68 se konečně podívá domů do Prahy, zajede si i do Tater a vyfotí se tam i s pěknou devatenáctiletou studentkou Ivanou. Když se uvidí příště, je to v americkém Aspenu a z ní je paní Trumpová… Tony se nadchne pro fascinaci fajnšmekrů – prašanové lyžování, zimy tráví v Alpách i v Americe, objíždí nejvyhlášenější lokality a ročně tak tráví alespoň sto dnů. Když není na sněhu, vyjíždí na moře. A nikdy okolo něho nechybějí ženy. Staré i nové známé… Lovec nebo kořist? Není v tom i snaha o zapomnění na snad jedinou ženu, kterou skutečně miloval? Před Vánoci 1971 vyráží krásná sedmnáctiletá dcera Louise autem na nákup. Na jednu ze svých cest prvních a bohužel také tu úplně poslední. Tony je sice tvrďák a macho, při vzpomínkách na ni ale tátovsky měkne. Louise, Ty nepřebolíš…

Ze Sázavy na Tahiti

Kdysi v Čechách býval zdatným vodákem a nadšeným rybářem. Když pak máte malou přehradu hned u svého hotelu a moře pár hodin cesty, může vás to nechat klidnými? Malou plachetničkou u hotelu to začínalo, pětiletou plavbou po Pacifiku vrcholilo. A jak že to kapitán Tony zvládal? The hard way, tedy hezky natvrdo, žádný kurs: teorie z knih, praxe přímo na vodě. První obtížné kotvení v rozbouřeném moři bylo sice hrůzou na pokraji ztroskotání, časem a zkušenostmi se ale vypracoval. A taky poučil, že i na vodě je mu nejlépe samotnému. Ze začátku se totiž snažil sehnat si „posádku” – žádné profíky, nýbrž spíše pomocníky k ruce. Párkrát to byly i hezké mladé ženy a kupodivu právě ty z něj udělaly mořského vlka-samotáře. Vzal si tehdy na palubu hned tři, cestou se připojila ještě čtvrtá. Brzy se neuvěřitelně rozhádaly, ona čtvrtá, Němka, neměla vůbec pas a nakonec z ní vylezlo, že je prý členkou tehdy velmi známé a mezinárodně hledané teroristické skupiny Baader-Meinhofová…

Jakmile se otrkal s plachtami, začal zkoušet i jiné kratochvíle: jezdit s plachtou v zimě na bruslích, sestrojil si i kluzák s bruslemi, na písku zase jezdil s podvozkem na kolečkách. V lodním deníku mezitím přibývala zpěvná polynéská jména: Raivavae, Bora Bora, Aitutaki, Rarotonga, Pago Pago, Tongatapu. Loď opuštěl především kvůli lyžování. Vsadil bych se, že jeho lyže byly na řadě tichomořských ostrovů vůbec první.

King of the Mountain

Tři desítky let poté, co se bouda jeho vleku stala vůbec první zdejší stavbou, se Tonyho Thredbo, nyní už vyhlášené středisko mezinárodních parametrů, na jeden srpnový víkend roku 1989 stává středem lyžařského světa. Za přítomnosti funkcionářské generality tam startuje nejvýznamnější soutěž – Světový pohár, probíhá festival a koná se korunovace Krále hor. Tedy osobnosti, jež se nejvýrazněji zapsala do historie zdejšího lyžování.

Před třiceti lety vyobcovaný, nyní oslavovaný – může být lepší zadostiučinění? Není to sice žádné státní vyznamenání, Tony ho bere s humorem, ale navzdory žertům si jistě myslí cosi o – snad trochu pozdní – spravedlnosti.

Čas – podle Tonyho to zdaleka nejdůležitější, co člověk má – ovšem zastavit nejde, a tak poslední roky už tak bujaré nebyly. Párkrát se ale na léto podíval do Čech a těsně před koncem tisíciletí se naposledy na skok vrátil i do milovaného St. Antonu a do Kitzbühelu. Pár starých známých se ještě našlo a také pořadatelé Hahnenkammu byli nadšení. Bohužel ale ne a ne najít oficiální výsledkovou listinu 1946 s Tonyho vítězstvím ve slalomu. Jedině proto tam dnes nejezdí kabinka s jeho jménem.

Do poslední chvíle nezanedbával ani hezké ženy. Vždyť i na poslední cestě za teplem, při níž ho definitivně zradilo v tolika směrech vytrénované srdce, Tonyho doprovázela mladá česká průvodkyně…

Tak takový byl Tonda Šponar. Sobec, sebestředný egoista, nenapravitelný děvkař, sexista a macho, nebo obdivuhodný sportovec, muž cílevědomě uskutečňující své sny, okouzlující společník a milovník, romantický dobrodruh? Asi od všeho něco. Sotva to bude náhoda, výjimečné osobnosti přece bývají snůškou rozporů a ani velikán Goethe neunikl nařčení, že byl bezohledný a necitlivý sobec hnaný chtíčem. Není ale něco z těchto vlastností ve většině z nás? A nezávidíme tak trochu?