Stalo se to i mladému Kosteličovi, jenž se tak dostal do podezření ze sympatií z fašismu. A to média, především bulvární, dokážou zamávat i se zkušenými matadory, natož zelenáči. A nakonec taková Sharon Stone rozumující v Karlových Varech o světovém míru je taky dáreček. Recept je pradávný a známý: ševče drž se svého kopyta. V našem případě tedy sportovního.

Jenže ona ta Šárka je tak strašlivě bez emocí. Při odpovědích na kameru to někdy až vypadá, jako kdyby ji pozornost médií obtěžovala a ona tuto povinnost plnila s nechutí. I kdyby si to uvnitř i myslela, proč to takhle dávat najevo? Není snad její svět úspěšné sportovkyně, dokonce mistryně světa, mladé inteligentní ženy, radostnější?

Škoda, hlavně pro ni samou a její popularitu, že není vřelejší a milejší. Začíná mi v tom připomínat Katju Seizinger. Kdysi jsem ji – jistě ne první - nazval ledovou královnou. Všichni ji ctili, ale nemilovali. A když končila, funkcionáři litovali, že neměla charisma, jímž by pro lyžování nadchla mnohem víc dětí.

Teď ve Špindlu stačilo sledovat jiné. Denise Karbon, Američanky, i Mariu Riesch. Ty všechny byly milé, příjemné. I když se jim právě nezadařilo. To je totiž standard.Zpovídal jsem před lety skoro všechny nejlepší sjezdařky té doby a navíc i pár hvězd minulosti. Opravdové lyžařské celebrity jako Annemarie Moser-Pröll nebo Hanni Wenzel. Bavil jsem se i s Rosi Mittermaier nebo Marii Walliser. Hanni byla napřed maličko odtažitější (ale nakonec jsme domluvenou dobu o hodně přetáhli), ty tři ostatní byly skoro jako dávné známé. Okamžitě při prvním kontaktu s neznámým člověkem. Nakonec jsem o tom i psal. S Marii Walliser, legendární lyžařkou i kráskou bílého cirkusu, jsem si během minuty připadal jako při setkání s kamarádkou ze školy. Nebo Picabo Street. Jako čerstvá olympijská vítězka se se mnou po tréninku „zakecala“ tak, že jsme odcházeli z už prázdného cílového prostoru. Nějací poskoci, kteří by odehnali zdržujícího otravu? Žádní. Americká legenda skromně odcupitala v lyžácích někam na parkoviště a domluvila si se mnou rozhovor na další den po závodě. (Žádný nebyl. V tom finále SP si načtyřikrát zlomila nohu a tím skončila nejenom ona v nemocnici, ale i její kariéra.)

Tak tohle jsou moje vzpomínky a laťka, kterou všechny tyto lyžařky nastavily. Jak vidíte, budu na to vzpomínat do smrti.
Šárčinu nepřístupnost a chladnost si tak lze falešně vyložit i jako nafoukanost. Stačí počíst si v diskusích na webu. A přitom zbytečně. Šárka je prostě taková. Slušná a chytrá holka, ale dovnitř. Ven se neotvírá. Její věc. Ale stejně by jí prospělo, kdyby se uvolnila. Jako ve Špindlu po slalomu. To se do kamer dokázala i usmívat, přirozeně. „Úsměv naší ledové královny,“ všimla si i televize. Kdežto den předtím hovořila jako sfinga. „Robot,“ řekne si divák, případně „náfuka“. A nepustí si ji k srdci.

Ne že by na tom nějak osudově záleželo. Ale vrcholový sport se dělá i pro diváka. Ten miluje své šoumeny, miluje příběhy a dramata svých sportovců. Přímo čeká na jejich emoce. Proč jim je nedat? Nestojí tak moc a mohou se dobře zúročit. Nejenom v nespolehlivé přelétavé lásce publika (viď, Kačenko Neumannová...), nýbrž i v reklamních smlouvách (že, Mr. Valenta). A to už jsou peníze na kvalitní přípravu i do života po kariéře a zhodnotitelný marketingový potenciál. Za pár milých vět a trochu úsměvu. Přemýšlej, Šárko.

(IS)