Oddílové areály

Mnohé skiareály vznikly jako zařízení TJ za účelem uspokojování potřeb jejich členů. Ti platili členské a oddílové příspěvky a na jejich vzniku, rozšiřování, údržbě a někdy i provozu se obvykle osobně podíleli vlastní nehonorovanou prací. Odměnou byla možnosti užívat zařízení TJ v určitém zvýhodněném režimu. Provozovat jej pouze pro členy většinou ale nebylo možné. Jezdilo se tedy pro veřejnost, ale s logickými výsadami pro provozovatele.

Pronájem a problémy

V situaci, kdy TJ svůj areál pronajme, vzniká komplikovaná situace. Členové TJ jej stále cítí jako „svůj“ a těžce nesou stav, kdy se jejich tradiční vlastnické benefity omezují ba likvidují. O jejich faktickém i morálním právu lze dlouze diskutovat: většinou asi nejde o pozemky skutečně ve vlastnictví TJ a ani vybavení areálů neplatili členové z vlastních kapes. Platí sice stále příspěvky , ale nejsou žádnými akcionáři ani společníky. Odvedli práci, avšak plnění za ni dostávali v podobě lyžování zdarma nebo levnějšího, ve formě předností, možností trénovat. V takových přích bych skutečně nechtěl být soudcem.

Okresní výbor KSČ nečeká...

Přednostem se u nás dařilo v 70. a 80. letech. V dobách hodinových front měla kouzelná bumážka opravňující k jízdě bez čekání cenu zlata. Rozhodovala nejenom o požitku versus zoufalství, ale rovněž oddělovala trpící dav od vysmátých insiderů. Skladba těch druhých bývala velice pestrá až bizarní. Přednostní a vesměs současně i bezplatnou jízdenkou si totiž provozovatel zajišťoval přízeň důležitých osob: komunistických funkcionářů, policejních papalášů, ale i dodavatelů vybavení, materiálu,  náhradních dílů, služeb. Část takových kartiček bývala trvale deponována u důležitých institucí, např. u příslušné Správy ČSTV nebo u orgánů KSČ. Autenticky potvrzuju, že provozovatel leckdy jen bezmocně zíral, kdo všechno se s předností poskytnutou třeba okresnímu výboru KSČ vykazuje.

... ovšem zelinář taky ne

Vedle uvedených vznikala potřeba uspokojit nejrůznější kamarády a známé (řemeslníky, řezníka, zelináře a mnohé další), bez nichž se v nedostatkovém systému skoro nedalo fungovat a jimž bylo proto záhodno vyhovět. A pak tu byli zájemci v systému nijak neintegrovaní, avšak ochotní za nečekání ve frontě zaplatit. Samozřejmě do kapsy obsluhy vleků. Ti dobře umístění a dostatečně korupční vlekaři tak mohli v sezoně oficiální výplatu považovat za kapesné.

V podmínkách směšných přepravních výkonů tehdejších vleků zažívaly davy řadových frustrovaných lyžařů při pohledu na tyto rychloobrátkové prominenty bezmocný vztek. Moc nepřekvapí, že i čekající chudinka se pro sebe snažil urvat co nejvíc. „První liga“ tak leckdy chodila úplně zadem, druhá oficiálním přednostním vchodem a zbytek se navzájem nadivoko předbíhal, jak se dalo. Opravdu zážitek.

Pokud se dobře pamatuju, bylo v sezoně 1985/86 ve Špindlerově Mlýně-Svatém Petru oficiálně vydáno přes 200 předností. Středisko samo ale přímo disponovalo jen omezenou částí z nich (a já byl osobou, která to vše měla donkichotsky „hlídat“...). Dvě stě se nezdá mnoho, je ale třeba vidět, že na Pláň tehdy stará lanovka a stará nepohodlná kotva tahaly jen dnes nepředstavitelných 250 + 430 osob za hodinu.

Pořádek ve Spartaku

Na půdě ČSTV se tehdy zadarmo a bez front vozilo plno vyžírků, kteří pro blaho areálu neudělali nic. Jiná situace panovala třeba v Rokytnici na vlecích tamějšího Spartaku. I tam měli členové oddílu své přednostní vchody a právo nástupu „ob jednoho“. Spartak si ovšem pečlivě hlídal pořádek, takže například oprávnění závodníci jezdili se startovními čísly. Jistě, pro důležité musela přednost také být k dispozici. Bez známostí tehdy nešlo nic. Ale jinak se na příslušnou průkazku skutečně musela odvést práce. Fest a rukama. Žádné vykázané poradenství či konzultační služby, to se tehdy ještě nenosilo. Měl jsem tehdy štěstí patřit k velmi omezené skupině nečlenů s předností (členy TJ mohli být jen domácí), složené převážně z libereckých lyžařů. Těch odpracovaných hodin nebylo málo a opravdu jsme se neflákali. A mimochodem, počátky kariér pozdějších reprezentantů Zakouřilových, Čeřovských nebo Valešové jsou právě u jejich zmíněných libereckých tátů, pracantů k pohledání.

Věřím, že podobně jako v Rokytnici to vypadalo i na řadě jiných menších míst, kde areály svépomocně budovaly a provozovaly lyžařské oddíly.

Podle toho, co pamatuju, byla ojedinělou službou někdy v polovině 70. let přednost v Peci na Javoru (středisko ČSTV) pro všechny sjezdaře I. výkonnostní třídy. Dlouhého trvání ale myslím neměla.

Tohle není fér

Nefér mi ale – navíc od bývalého sportovce – připadá Vackova zmínka o „lyžování zdarma pod rouškou tréninku či výkonnostního lyžování“. Právě v takových oddílech začínali všichni skvělí lyžaři minulosti a většina dnešních trenérů a funkcionářů. Jistě, výsledkem tréninku byl jen výjimečně lyžař skutečně špičkový, ale to je přece realita veškerého sportu: mnoho povolaných, málo vyvolených. A platí i to, co píšu výše: oddíly ty areály vybudovaly, aby sloužily jejich členům. Všem. I začínajícím žáčkům, stejně jako řadovým výkonnostním amatérům, kteří posléze především v rolích rodičů a funkcionářů drží lyžařský sport při životě a občas vypiplají i toho závodníka vrcholového.

Na druhé straně ovšem chápu současného provozovatele Vacka, kterému jsou tito nezajímaví sportovci na obtíž. Případnější by asi bylo říct „zvýhodnění závodníci mi vadí, zabírají kopec, který bych chtěl pro turisty“. Možná bych to na jeho místě viděl taky tak, zejména kdybych byl nelyžař. Oni mnohdy a mnohde vadí i závodníci nijak nezvýhodnění – už jenom proto, že tréninkem omezují návštěvníka většinového. To je bohužel realita našich malých hor a středisek. Čest a sláva výjimkám.