Je jasné, že obtížnost sjezdu není určena jen strmostí, ale i délkou, šířkou, sněhovými a povětrnostními poměry a třeba i objektivním nebezpečím (pád ze srázu, skály) a v případě značených tratí i aktuální návštěvností.

Barva sjezdovek vám, pokud terén neznáte živě, obvykle neřekne nic moc – areály se snaží mít svůj poměr až na výjimky „vyvážený“, a proto vysoké procento černých tratí ještě neznamená, že si tam bude expert chrochtat. Statistiku může klidně zkreslovat dlouhý, černě značený sjezd třeba s jedinou prudší pasáží. Středisko si může tratě značit v podstatě, jak chce, i když existuje mezinárodně respektované doporučení, aby modré sjezdovky v žádném místě nepřekračovaly sklon 25 % a červené 40 %. Většinou jsou tedy tratě značené podle nejprudšího úseku a s přihlédnutím k šířce, (ne)přehlednosti a jiným obtížnostním faktorům – obvykle tak značení vychází o něco „tvrději“, než by odpovídalo pocitu jejich strmosti. Červená může být nádherný technicky náročný slalomák i úzká stužka klikatící se mezi stromy. Černé sjezdovky jsou ještě tajemnější – někdo si představí upravovaný krpál, jiný prašan a boule.

Třeba v Itálii je černě značenou tratí často i atraktivní červená. Hlavní však je, že se spolehlivě upravují (jen výjimečně je to jinak – to platí třeba o několika tratích v Alta Valtellině). Ve Francii a Švýcarsku je taková černá naopak pouze značená a zpravidla nerolbovaná. V Rakousku bývají černé spíš upravovány, ale ani zde se na to spoléhat nelze. Mimoto zavedla některá švýcarská střediska ještě tzv. žlutou sjezdovku, která má jezdce upozornit právě na fakt, že ji neprojíždějí rolby. Přitom pevný, těžkým strojem utažený podklad versus sněhové oraniště je sakra rozdíl a je s podivem, že si s tímto zmatením většina středisek neláme hlavu. V Rakousku „žlutým“ tratím odpovídají ski-route, v mapách značené přerušovaně a v terénu kosočtvercovými značkami.

Homo carvens

Jestliže za adrenalinové vzrušení považujete hladce utemovanou a strmou trať, zato boule s vámi ani nehnou, navzdory perfektní technice jízdy nemusíte být považováni za vyznavače nejnáročnějších terénů. Alespoň v lyžařské literatuře – třeba nejlepší průvodce středisky Where To Ski And Snowboard, vydávaný v Británii, řadí do expertních terénů primárně boulové anebo volné svahy.

Přesto si nejstrmější z těchto tratí, většinou nákladně a leckde i s velkým úsilím a precizností upravované a oceňované hlavně carvingovými techniky, nezaslouží, aby se ztratily v davu tuctových červených či černých sjezdovek.

Ještě „černější“ tratě jsou vzácnější a obvykle není tato jejich pasáž delší než několik desítek metrů. V rakouském Zillertalu nechali svou černočernou trať v Mayrhofenu proslavit tím, že její 78% sklon oficiálně prezentují a ještě ji sugestivně pojmenovali Hara-Kiri. Je díky tomu neoficiálně nejprudší tratí v Rakousku. Je pocitově skutečně „hodně z kopce“ a podle vlastní zkušenosti i referencí bývá dost zmrzlá (jak jinak by se na ní udržel sníh, že), tedy opravdu náročná, díky čemuž se jí běžný lyžař vyhýbá. Při převýšení necelých 400 m, zahrnujícím plochý start a dojezd, ale není zrovna dlouhá. Vtipnou reklamu na tento svah najdete na konci článku.

Ačkoliv nemohu posloužit osobně a objektivně změřeným sklonem, napadá mě několik dalších tratí, kde se svah ztrácí pod nohama podobně – na černé trati Mitterling v italském Jochtalu nebo na Holzriese v nedalekém Hochpustertalu (Rotwand). Velmi strmý a k tomu delší černý svah spadá i po severním svahu hory Lazid v tyrolském Serfaus. Až 100% sklon má podle starší diskuze na německém carvingovém fóru i počáteční svah Ainecku v rakouském Katschbergu, k této hodnotě se blíží i sklon trati La Coni ve Varsu. Pro srovnání: 100 % neboli 45 ° je sklon startovací pasáže závodní tratě z mistrovství světa ve Svatém Mořici, kde muži při sjezdu nabírali 100kilometrovou rychlost během 7–8 vteřin. Slavná Mausefalle na Hahnenkammu, která se ovšem při závodu skáče a při běžném provozu se neupravuje, má „pouhých“ 85 %. Není bez zajímavosti, že maximální sklon 100 % mají i šumavské Šance, dnes již dokonce upravované.

Homo freeridens

Domovem nejextrémnějších sjezdů je přirozeně volný terén. S přesunem pryč ze sjezdovek zároveň nenápadně přecházíme ze stupnice v procentech na stupňovou – jestliže u sjezdovek je limitem sklon okolo 100 %, ve volném terénu nejsou vyšší hodnoty výjimkou. V samostatném infoboxu uvádíme známé i méně profláknuté top freeridové destinace. Výběr je podřízen v první řadě tomu, aby velká část terénu byla dostupná s pomocí lanovek. Zůstaneme-li v Alpách, legendární ráje náročného až extrémního volného terénu najdeme v rakouském Arlbergu, italské oblasti Monte Rosa (Alagna, Gressoney), švýcarských Čtyřech údolích (Verbier) a samozřejmě ve francouzském Chamonix. Na těchto místech je i největší koncentrace jezdců hledajících prašan jako vy, takže i největší riziko zklamání z „obsazenosti“ volného terénu.

Specifickou podobou freeridu jsou tzv. ski-route – značené, obvykle i zabezpečené, ale zásadně neupravované tratě – anebo boulové svahy skrývané pod různým označením. Velmi dobře poslouží jako trénink do nezajištěného terénu, ale jsou poměrně oblíbené i samy o sobě – čím západněji od nás, tím více. Ve Francii je nebudete postrádat snad v žádném středisku (budou nejspíš označeny jako „černé“) a totéž platí o Americe. Tam tyto tratě ještě klasifikují podle míry náročnosti na obyčejné černé (black), černočerné (double-black) a výjimečně i extrémní černé se sklonem přes 50 ° nebo skalami.

V příručkách s itineráři ve volném terénu bývá orientačně uveden maximální sklon popisovaných tras a v drtivé většině nepřesahuje 50 °. Již svahy se sklonem přes 40 ° jsou velmi „vzdušné“ a méně zkušený adept off-piste z nich, má-li zdravý instinkt, vycouvá. Nicméně teoreticky sjízdné je samozřejmě vše, na čem se drží sníh. Podle dostupných zdrojů bude hranicí soudržnosti sněhu svah se sklonem 60 až 70 °, přičemž směrem k horní cifře bude dost diskutabilní, je-li takový svah možné sjet opakovaně. Aby byla představa takového sklonu reálnější, připomeňme, že štafle se doporučuje rozkročit pod úhlem 70 až 75 °.

A jaký byl nejnáročnější uskutečněný sjezd na lyžích? Kdo ví. Můžeme za něj považovat třeba ten z roku 2007, který podnikl extrémní lyžař Axel Naglich z Kitzbühelu, když z aljašské Mount St. Elias (5 489 m n. m.) dojel mimo jiné po svahu s max. sklonem 60 ° až k mořské hladině.

Světem následně prolétla zpráva, že šlo o nejdelší (a snad i nejtěžší) sjezd na světě, trvající tři dny. Neznáme sice přesný itinerář, a tak „podružné“ otázky, jako zda šlo o sjezd v pravém slova smyslu, nebo spíš túru, zda skončil u hladiny moře atd., zůstanou tajemstvím oné expedice, nicméně i tak si publicitu zaslouží.

NÁROČNÉ UPRAVENÉ SVAHY (výběr):

RAKOUSKO

ISCHGL: strmé černé bičují zejména vrcholy Greitspitz a Palinkopf

KITZBÜHEL: slavná Streif se neupravuje v celé délce závodní trati a její turistická alternativa přirozeně nejtěžší úseky objíždí. Vydatné, i když ne dlouhé jsou ale černé tratě pod sedačkou Steinbergkogel.

ÖTZTAL: v průměru velmi strmé červené stékají jak po svazích nad Söldenem, tak nad Obergurglem (s převýšením přeshující 1 000 m)

SAALBACH-HINTERGLEMM: severní svahy Schattbergu a Zwölferkogelu

SERFAUS: nejstrmější sjezdy vedou po severním svahu Lazidu směrem k mezistanici Komperdell – při pohledu odtud (i z kabinky vedoucí na Lazid) se zdají být letmým kilometrem.

ST. ANTON AM ARLBERG: ačkoliv je v první řadě free¬ridovým rájem, i většina jeho „normálních“ tratí je z těžší poloviny spektra.

ITÁLIE

ARABBA: severní svah Porta Vescovo je bičován velmi strmými a precizně upravovanými černými i červenými tratěmi s převýšením cca 900 m. Zkouškou slabších lyžařů je i úvodní, relativně úzký trychtýř, kterým projíždí i „záchranná“ modrá trať.

LIVIGNO: poctivě černou tratí není až na krátké úseky v podstatě žádná, zato mnoho je jich ve strmosti červeno-černých a dostatečně dlouhých s převýšením bezmála 900 m, a k tomu jsou luxusně široké.

SESTRIERE: svahy přiléhající k resortu i ty v sousední Borgatě jsou košatým spletencem červených až černých sjezdů s převýšením okolo 900 m.

ŠVÝCARSKO

ENGADIN: hlavní částí areálu Corviglia (západně od stejnojmenné mezistanice) probíhá několik velmi svižných, a přitom přehledných červených i černých tratí, mezi nimiž kraluje ta závodní.

FRANCIE

VAL D´ISERE: výzvou technicky zdatných carverů jsou v podstatě všechny tratě směřující do města, ať už z Bellevarde, nebo ze Solaise.

NEJSTRMĚJŠÍ TRATĚ (výběr):

RAKOUSKO

INNSBRUCK: trať Karrinne v masivu Nordkette je ski-route s údajným sklonem až 45 ° (100 %)
KATSCHBERG: začátek upravované černé tratě z Ainecku má prý až 100% sklon
MAYRHOFEN: černá Hara-Kiri je neoficiálně nejprudší upravovanou tratí v Rakousku (max. 78 %, cca 38 °)
OBERTAUERN: trať Gamsleitn II je náročná především svými pověstnými boulemi (délka 937 m při převýšení 362 m)
PRÄBICHL: ski-route Polsterrinne ve Štýrsku překonává na délce 1 120 m převýšení 573 m s max. sklonem 36 °

ITÁLIE

CORTINA D´AMPEZZO: černá trať z Forcella Staunies (bývá v provozu jen výjimečně) je údajně 1 900 m dlouhá s převýšením 800 m
JOCHTAL: krátká, ale o to strmější černá Mitterling (délka 461 m, převýšení 194 m)
ROTWAND: asi 900 m dlouhá černá Holzriese I (max. sklon 71 %)

ŠVÝCARSKO

ČTYŘI ÚDOLÍ: značený sjezd z Mont Fortu je strmou boulovou tratí, ve spodní pasáži dokonce rolbovanou (délka 750 m, převýšení 300 m). Strmější je prý ski-route z Mont Gele – 300m převýšení při délce 425 m.
CHAMPERY (PORTES DU SOLEIL): legendární trať Pas de Chavanette překřtěná na Švýcarskou zeď (délka 1 000 m, převýšení 400 m, sklon místy prý až 50ş) je adeptem na jednu z nejstrmějších a díky obřím boulím i nejnáročnějších turisticky přístupných tratí – extrémnímu lyžaři Dominique Perretovi trval sjezd tohoto svahu 20 vteřin!

SKI-ROUTE A FREERIDE VE VOLNÉM TERÉNU (výběr):

RAKOUSKO

ST. ANTON AM ARLBERG: je prošpikován náročnějšími sjezdovkami a velmi náročnými freeridovými trasami (jen těch značených je 180 km!). Hlavním freeridovým vrcholem je Valluga (2 800 m).

ITÁLIE

ALAGNA: jediné italské středisko, které si freeriding vetklo do své marketingové strategie.
SELLA: kromě známějších sjezdů (Pordoischrate, Mittagstal) je od horní stanice lanovky dostupný i žlab Canale Holzer s max. sklonem 50 ° (a po většinu trasy 45 °), přičemž ve střední pasáži je navíc nutno slanit skalku.

ŠVÝCARSKO

ČTYŘI ÚDOLÍ: slavný Mont Fort a Mont Gele jsou protkány ski-routy i neznačenými off-pisty.
ENGADIN SVATÝ MOŘIC: méně známá freeridová destinace nabízí přehršel variantních sjezdů především v oblasti Diavolezzy a Lagalbu pod průsmykem Bernina.
ZERMATT: freeriderům je „vyhrazen“ svah Stockhorn, alternativou je heliskiing na Monte Rose.

FRANCIE

TIGNES: ohromné množství náročného až extrémního terénu v přiměřeném dosahu lanovek a většinou mimo ledovec.
ALPE D´HUEZ: dost náročného terénu zpřístupňují černé sjezdovky na hřebeni Pic Blancu (Sarenne, tunnel, Combe charbonniere) a ještě více pak off-piste itineráře.
CHAMONIX: strmý náročný terén se koncentruje na Grands Montets, ten nejlepší je samozřejmě dobré objevovat s guidem. To samé platí o legendárním Vallée Blanche, jehož základní trasa je sjízdná i bez doprovodu a technických obtíží. Jen o málo skromnější co do možností je protilehlý Le Brevent a La Flegere.
LA GRAVE: žádné sjezdovky tu ani nejsou, jen značený (a samozřejmě i volný) off-piste terén. Za dobrých sněhových podmínek lze sjíždět z 3 550 do 1 450 m n. m.
LES DEUX ALPES: jeden z nejlepších off-piste areálů v Evropě – terény tu najde freeridový začátečník i expert, trasy vedoucí zcela mimo lanovky mohou mít až 2 000metrové převýšení.
PARADISKI: magnetem nejnáročnějších je severní stěna Bellecotte nad střediskem La Plagne – některé z kuloárů mají sklon větší než 45 ° a jsou velmi dlouhé (převýšení z vrcholu do údolí okolo 2 000 m).

KRPÁLY V ČESKU

(maximální / průměrný sklon)
ŠPIČÁK NA ŠUMAVĚ: 100 % / 26,5 %
HARRACHOV-RÝŽOVIŠTĚ: 66,3 % / 28,5 %
STOH: 63,3 % / 38,9 %
SVATÝ PETR: 62,8 % / 27,2 %
MEDVĚDÍN: 61,4 % / 24,8 %

PROCENTA VS. STUPNĚ

Sklon v procentech vyjadřuje změnu vertikální vzdálenosti oproti horizontální – jednoduše řečeno, klesneme-li o 50 výškových metrů na 50 metrech délky, klesání bude 100 % (= 50/50). Je díky tomu snadněji představitelný než úhlové stupně, a proto se zvláště u hodnot do 100 % (45 °) uvádí primárně. Matematicky jde o hodnotu tangens úhlu, tj. poměr délky protilehlé odvěsny a délky přilehlé odvěsny.

Jaké strmé sjezdy znáte vy? Podělte se o své zkušenosti v diskuzi pod článkem!


Článek vyšel v časopise SNOW 49


Vtipná reklama na sjezdovku Harakiri v rakouském Mayrhofenu




V následujícím videu ve 3. minutě a páté sekundě začíná rychlosjezd Johana Olofssona na Aljašce. Píše se rok 1996.