Blog - články o lyžování

Co by za to jiní dali a já bych si teď tady mohl stěžovat. Dělat to ale nebudu a pokusím se vám přiblížit atmosféru nočního slalomu Světového poháru ve Schladmingu z jiného konce.

Rozvést slovy to, co skrývá výsledková listina, je oblíbenou činností sportovních novinářů. Aby ne. Jde to snadno a rychle, nepotřebujete nic moc znát, nic dalšího vědět, jen trochu pravopisu ze základní školy a dát si majzla při psaní cizích jmen a příjmení. Práce snadná, bezbolestná, rychle hotová. Kdo by takovou neměl rád?

Podle předpisu se propustnost (Luftduchlässig­keit) vztahuje nejenom na kombinézu (tam je to ošetřené plombou, některé tréninkové nemají), nýbrž i na oděv nošený pod kombinézou. Na rozdíl od ní se ale z této spodní vrstvy nikdy nedělalo moc velké drama.

Led, firn, zřejmě i prašan, tráva, voda, nejspíš i asfalt – na tomhle všem by nesporně Nepřemožitelná Xena, pardon, Marlies, vyhrála o pomyslný parník.

Jsou čtyři hodiny ráno. Právě jsem se vrátil z jedné z posledních nočních a několikahodinových session před dokončením nové knížky o lyžování, kterou s kolegy píšeme. Čtyřicet giga fotografií, dvěstěpadesát složek s roztříděnými sekvencemi oblouků, bolavé oči od tupého zírání na bílou zeď prudce osvětlenou dataprojektorem.

Se zájmem jsem si přečetl článek „Otazníky kolem skipasů“ v časopise SNOW č. 64 a uvědomil si, jak úzce souvisí s obsahem předcházejícího článku „Povahy národní v lyžákách a kombinézách“. Za třicet let působení v lyžařském areálu v Peci pod Sněžkou se domnívám, že s otazníky kolem skipasů mám bohaté zkušenosti a vzhledem k možnostem navštívit mnoho středisek v Alpách i Americe mám slušný přehled o této problematice.

Autor je bývalým ředitelem lyžařského areálu SKI Pec.

Je to starý a vlastně smutný příběh. Rakouský mistr zahradnický a lyžařský trenér Reinhard Fischer nabyl už zkraje 80. let přesvědčení, že hodně vykrojené lyže – inspirace snowboardy – budou na závodní trati rychlejší než klasické. Tehdy se už konaly první pokusy, zčásti spíše kuriozní než realistické, zčásti utajované a vesměs neúspěšné. Zatímco Elan nechal testovat Stenmarka v noci za světel roleb, Fischer neměl navzdory svému stylovému příjmení žádnou fabriku ani peníze na vlastní vývoj, takže mu nezbylo než otravovat velké výrobce a vnucovat jim svoje nápady. Tehdy ale málokdo věřil, že by cosi jako „lyžařský snowboard“ mohlo v praxi fungovat a rozšířit se. Takže Reini platil za snílkovského otravu.

Mimořádné teplo ve finském Levi odklonilo obvyklé říjnové sněhové srážky ještě severněji, vyřadilo z činnosti i nachystanou baterii sněhových kanónů a značně zkomplikovalo úvod seriálu soutěží o Světový pohár, co se týče točivých alpských disciplín. Konkrétně slalomářky se musí vypořádat s nečekanou měsíční přestávkou mezi závody v Söldenu a v Aspenu. Pauza, jaká se už nenaskytne až do pohárového finále v polovině března, je příležitostí k vyrovnání případného tréninkového manka i k zevrubnější analýze závodu, který proběhl 22. října na ledovci Rettenbach nad Söldenem.

Neříkejte, že vás nikdy nenapadla sice nesmyslná, ale o to lákavější představa: jaké by to bylo, kdyby existoval sníh, či spíš jemu odpovídající hmota, na níž by se dalo plnohodnotně lyžovat (i jezdit na snowboardu, ale pro zjednodušení dál uvádím vždy jen lyžování) bez ohledu na teplotu a roční dobu.

Na gymplu, pokud si dobře pamatuju, jsme žádnou hodně mladou kočku-profesorku neměli a na ty odrostlejší jsem byl ještě příliš hloupej cucák. Když jsem pak rok na jednom učil, jedna docela byla, ale jednak jsme se spíš kamarádili z lyží, jednak byla zrovna hrozně zaláskovaná do nějakého bubeníka. Pak jsem akorát poznal dvě mladé inženýrky, co se po třech letech po vejšce dopracovaly k CSc. Byly by na samostatný článek, ale o nich tady opravdu psát nechci. A tak se konečně dostávám k meritu věci.

Jako již tradičně se první souboj o body ve Světovém poháru mezi alpskými lyžaři uskutečnil o uplynulém víkendu v rakouském lyžařském středisku Sölden. Ledovec Rettenbach byl po patnácté dějištěm prvního závodu v obřím slalomu žen i mužů. Ještě než se však stačilo začít závodit, opět se rozvířil prach mezi zástupci Mezinárodní lyžařské federace FIS a samotnými závodníky. Důvod byl prostý, návrh na změnu rádiusu lyží.

„Zkrátit, zkrátit, přichází doba zkracování!“ Vždycky, když se zkracovalo, byla z toho mela. Ať to byla paní pivovarníková v Postřižinách s ostříhanými vlasy, pivovarnický kůň se zkráceným ohonem, nebo nové slalomky po bradu. Vždycky všichni reptali, nejvíce ti staří, co že je to za moderny a proč je potřeba něco zkracovat, když to po celý jejich život dobře fungovalo dlouhé. Jenže teď se bude prodlužovat, dámy a pánové! Takže by asi nikdo reptat neměl. Možná jen ti mladí, kterým to tak dobře doposavad fungovalo, a nechápou, nač je tedy třeba prodlužovat.

Nemám rád soutěže, v nichž se hodnotí komu, co a jak narostlo. Lyžování mě moc nezajímá, svahy drásám na snowboardu. Vlastenecké období, kdy jsem sledoval české (československé) úspěchy na akcích jako mistrovství světa nebo olympiády, mám dávno za sebou. A tak jsem jen čistě náhodou na záběrech z loňské zimní olympiády ve Vancouveru zahlédl tvář Julie Mancuso. Byla hezká.

Ne ty sportovní, nýbrž průmyslové či spíše marketingové. Sebechvála jak známo smrdí, a tedy ani reklama nemusí na stále otrlejšího a zkušenějšího spotřebitele zabírat tak, jak by bylo záhodno. A tak na něj musíme i jinak. Třeba právě oceněním v nějaké „objektivní“ soutěži.

Letos trval rekordních takřka pět měsíců. 23. října zahájil v Soeldenu a skončí tento víkend v Lenzerheide. Přičteme-li mistrovství světa se šesti soutěžemi (DH, SG, GS, SL, SC, týmy), lze tuto sezonu považovat za jednu z nejnáročnějších v historii Poháru.
A teď nás čekají dvě zcela rozdílná finále. 

Také vás už někdy napadlo, jaká je souvislost mezi druhým největším městem a provincií Afghanistánu, známým lyžařským závodem a nejspíše nejslavnějším vázáním historie?

Většina lyžařských nadšenců asi zná Monte Kaolino, německou “pískovou horu“ u dálnice na Norimberk, nedaleko Rozvadova. V šedesátých letech, kdy lyžování prodělávalo největší rozmach popularity, ale existoval i další podobný svah. Na St. Andreasbergu v Harzu, 900 metrů vysokém kopci, nechal provozovatel zimního areálku v roce 1963 nebo 64 nasypat třistametrový, dvacet metrů široký pruh jemným barytovým štěrkem (baryt = těživec, síran barnatý) z místního dolu, který patřil stejnému majiteli. 

Spousta lyžařů sleduje neradostný vývoj výkonnosti a vlastně už i kariéry Šárky Záhrobské. Fakta jsou známá, o příčinách lze dlouze diskutovat. Do mozaiky důvodů, jež se od Šárčina týmu dostávají do médií, přibylo po žalostné jízdě ve Flachau zdůvodnění opravdu netradiční. Natolik, že je nedokážu neokomentovat.

Čtyři z devatenácti závodů zařazených do termínové listiny Světového poháru na prosinec loňského roku se neuskutečnily pro nepřízeň počasí. I tak byly karty rozdány a úvahy nad šestnácti výsledkovými listinami svádí k prognózám a závěrům, ačkoliv celé dvě třetiny startů mají nejlepší sjezdaři planety ještě před sebou. Stanou se vítanou příležitostí pro ty, kterým se dosud z různých příčin nevedlo, ale upřímně řečeno, bude velkým překvapením, neuspějí-li v boji o velké a malé glóby jména jednoznačně dominující v úvodní třetině pohárového seriálu.

Byla to typická zpráva okurkové sezony, i když událost rozhodně běžná není. Kdesi v Alpách strhl vystupujícího horolezce padající kozorožec. Chlapík vyvázl se zraněním, čtvernožec jen s leknutím a utekl. Druhý měl sakra štěstí, prvý naopak hodně vzácnou smůlu.