Blog - články o lyžování

Nechci to zakřiknout, ale na českých svazích se možná opravdu rýsuje vyjasnění a přehlednost. Svou opatrnou naději čerpám z výroku na dosud značně fundamentalistickém webu carv.cz. Tam totiž před pár týdny (19.11.2009) webmaster připustil dvě zásadní věci.

Nejsem moc velkým čtenářem wikipedie, a když, spíš hledám v německé a anglické. A tak jsem se kupodivu teprve nyní podíval, co ta česká říká pod heslem „lyže“. 

Už snad přes 15 let mají lyže Snowrider, ono odmítané dítě Reiniho Fischera, jež psalo počátky moderních carvingových dějin, ve znaku roztomilou alpskou květinu, Leontopodium alpinum. Od začátku tak široké vykrojené lyže svou rustikální zemitostí symbolizovaly odlišnost od převládajících machistických „závodních“ a „sportovních“ designů mainstreamových modelů. Měl ji model Classic už v polovině 90. let, kdy jsem se s Reiniho rodinným týmem spřátelil a s nimi i pojezdil. A má ji třeba v produkci saského Rolanda Voigta dodnes.

Známému a našimi lyžaři oblíbenému středisku v rakouském Kaunertalu se nevede nijak moc dobře. V zásadě to ovšem není nic nového, protože už v roce 1984, tedy pouhé čtyři roky po zahájení provozu na tamějším ledovci, se psalo o „nejlépe naplánovaném krachu v Alpách“, a středisko se od té doby rozrostlo a stále funguje.

„Vše pro zákazníkovo pohodlí“, neboli odborně „Customer Convenience“, patří k moderním zásadám cestovního ruchu. Pracuje s klientem stále náročnějším a zhýčkaným moderními technologiemi a dbá na to, aby měl od prvního úmyslu vydat se na dovolenou či cestu až po vzpomínky na ni veškeré úkony co nejsnadnější.

Za jeho 57 přepočtených normostran disertace ho redaktorka a ČT pěkně protáhly sledovaným pořadem a píšící kolegové dorazili v denících. Dobře mu tak, blekotal a zatloukal jak přistižený osmák. Přesto bych se mu za opovržení, kterým jsem ho i já počastoval, skoro měl omluvit. V podstatě náhodou jsem totiž narazil na rigorózní práci Mgr. Pavla Štancla z 20. února 2006, nazvanou Lyžování s úsměvem a posléze úspěšně obhájenou na na Fakultě sportovních studií v Brně (výsledkem je titul PhDr. – „doktorát z moderní výuky lyžování“, píše se na firemních stránkách).

K neuvěření. Lyžařským byznysem v průběhu let neotřásla ani drahá ropa, ani teroristické ataky a jimi způsobený strach z létání, ani obávané globální oteplování. Téměř přes noc se to však povedlo pár chamtivým kariéristům z Wall Streetu.

Jak je vidí bývalý dlouholetý manažer českého lanovkářského svazu? Jeho obsáhlá analýza je zde oproti tištěné verzi ze SNOW 46 doplněna o další, vesměs subjektivní dojmy z nedávných návštěv zmíněných středisek. A jaké dojmy máte vy?

Ne, zatím nevím, jaké toto pokračování slavného filmu vlastně je. Možná sedí slova jedné z kritik „chybí mu energie a drajv jedničky, což ještě zvýrazňuje dějově i akčně řídký scénář a mrtvolně pomalé tempo“, snad opravdu „hodně se tu padá a méně lyžuje, hodně se tu mluví a méně jedná, hodně se vzpomíná a málo řeší“. A i kdyby platilo, že „prohry dávných machrů, z kterých jsou dnes pupkatí tatíci, a dávných sněženek, z nichž se staly zlomené bledule, nesahají původnímu filmu ani po kotníky,“ přesto tomuto filmu děkuju.

Měl jsem za to, že brzdění holemi je už pár desítek let pasé. Snad ani ze svého dětství si nepamatuju, že bych někoho viděl s holemi v rozkroku opravdu vážně, ne jako vtípek, brzdit. Ale asi jsem se díval špatně.

Ještě v září jsme si mysleli, že lyžování se nemůže přihodit nic horšího než mizerná zima, globální oteplování a levné exotické dovolené. Ale finanční krize nám ukázala, že vždycky může být ještě hůř.

Komplex několika sjezdovek a vzájemně navazujících lanovek lyžařského areálu situovaného na severozápadních svazích jizerskohorského Smrku (1 124 m n.m.) a přilehlého Vlašského Hřbetu (859 m n.m.) vyvolával, tak jak už to asi u nás jinak nebude, střízlivé nadšení mezi lyžaři a současně notorický nesouhlas úředníků s právem veta.

„Image je nanic, následuj instinkt,“ hlásal jeden známý reklamní slogan. Reklamní „message“ lze ale taky obrátit: image je všechno, zapomeňte na instinkty. Tak nějak mi připadá rejdická atrakce v podobě obří měkké matrace, do níž si lyžující veřejnost může skočit.

Dnešní sjezdující lyžaři jsou stále méně ochotní ve svých botách chodit. Doby, kdy návštěvník Krkonoš od konečné autobusu natěšeně vyrážel na pochod k vleku směr Zahrádky, Svatý Petr nebo Rýžoviště, jsou už daleko jak husitské války. Nejde jenom o pohodlnost. Vysoká plastová bota není určena k chůzi. Krátké carvingové lyže s nešikovně umístěným těžištěm se nosí hůř než staré dlouhé s lehkými vázáními.

„Češi, nejezděte za každou cenu do Alp. Dobře zalyžovat si můžete i doma a vyjde vás to levněji. Tento vzkaz poslali lyžařům na čtvrteční tiskové konferenci čeští vlekaři, přečetl jsem si v médiích úvod jednoho z ohlasů pravidelné tiskové konference SPLV.

Asi pro každého, kdo žije na severní polokouli ve středních zeměpisných šířkách, a je schopen radovat se z toho, že prostřednictvím lyží nebo snowboardů může přijímat pozitivní signály vysílané zimní přírodou, představuje měsíc listopad významnou jednu dvanáctinu roku. Debaty s přáteli o věrohodnosti dlouhodobých sněhových předpovědí, výběr společných lyžařských cílů a termínů, návštěvy sportovních obchodů hýřících všemi barvami hřbetů lyží. To vše vyvolává atmosféru příjemného napětí, ve kterém je snadné vyrovnat se s depresivní nevlídností sychravého podzimu. Listopad je zkrátka pro lyžaře měsícem plným dychtivého očekávání měnícího se v euforii, podílí-li se na jeho sychravosti sněhové plískanice. Protože loňský listopad se v nemnohém lišil od řady předchozích, a vše nasvědčuje tomu, že ani v současných listopadových dnes se nedočkáme reprízy, chci připomenout některá jeho specifika, která by neměla upadnout v zapomnění.

Předesílám, že k následujícímu komentáři mě nepřivádí zaujatost ani osobní antipatie a doufám, že bude chápán jako projev snahy pomoci. Nejprve připomenu závod v obřím slalomu (OSL), kterým byla zahájena série závodů Světového poháru v alpských disciplinách již tradičně na ledovci Rettenbach vysoko nad Söldenem přesně před rokem.

Hodně se o tom psalo v souvislosti s Romanem Šebrlem při letní olympiádě. Mnohokrát jsme vyslechli ono „skončit v pravou chvíli“ nebo „včas“ a „na vrcholu sil“. Má ale takový požadavek vůbec opodstatnění? A co je vůbec ona pravá chvíle? Kdo o tom rozhoduje?

Až já budu velká, bude ze mě selka, učili jsme se zpívat jako děti. Být selka bylo terno. Vždyť přece sedlák, sedlák, sedlák… je velký pán, abych přidal ještě z příbuzného soudku.

Během zimy i mimo ni strávíme na horách poměrně dost času a díky tomu máme možnost velmi dobře prověřit kvality materiálu, který používáme. Někdy i v opravdu drsných podmínkách. Proto jsme se rozhodli podělit se o naše zkušenosti s výrobky, které jsme měli možnost dlouhodobě používat. Vloni jsme celou zimu odjezdili v oblečení značky Direct Alpine, během letošního podzimu vás tedy seznámíme s několika modely tohoto českého výrobce.