Sulden - lyžování

Sulden - lyžování

Malý, horskou scenérií úchvatný areál na úpatí Ortleru, jehož hlavním trumfem je sněhová jistota, působí jako konec světa. Klid, horský klid. Tento konec světa si právě pro jeho svatý klid oblíbily dvě jihotyrolské legendy – Reinhold Messner a Gustav Thöni.

Sjezdovky Suldenu jsou rozprostřené do tří areálů, propojených přejezdovými cestami i skibusem. Hlavní lyžařský areál Madritsch, kam vede z horního okraje Suldenu visutá kabina, je v první polovině zimy z velké části ponořen do mrazivého stínu, v jarních měsících ale již skýtá dostatek slunce i stále kvalitní sníh. Z vrcholu Schöntaufspitze, kam stoupá pohodlná krytá 4sedačka, vedou hlavně členité červené sjezdovky se strmějšími hangy i mírnými přejezdy, níže pod chatou Madritschhütte se rozlévají mírné, carvingově široké modré dálnice. Od úrovně horní stanice visuté kabiny klesá příjemně svižná červená trať, později přecházející v rovinku a pod mezistanicí v klikatou, černě značenou, ale nepříliš strmou cestu vracející se do střediska. Přímo z centra střediska stoupají ještě dvě dvousedačky do vzájemně protilehlých svahů Kanzel a Langenstein – zejména lesní průseky s převýšením 400–500 m jsou příjmeným svezením i pro rychlejšího carvera.

Nejviditelnější stopy v Suldenu zanechává horolezecká ikona Reinhold Messner, který v dolní části střediska zřídil jedno ze svých muzeí, zde zasvěcené sněhu a ledu. Budova muzea je z velké části umístěná pod zemí, čistě z betonu a skla, jako by připomínala ledovcovou trhlinu.
Sulden si Jihotyrolan Messner možná zamiloval z podobných důvodů jako Himálaj – je to horská pustina s arktickým klimatem a obrovskými, respekt budícími horami. Z Asie si do Suldenu dovezl jaky, které tu již patnáctým rokem chová. Jejich výběh se nachází hned v sousedství muzea. K jačí farmě přináleží i restaurace Yak & Yeti, nabízející – jak jinak – jačí pochoutky. Maso je zpracované po asijsku, tedy nejčastěji mleté, na drobné kousky a s množstvím zeleniny i koření. Vynikající je předkrm ravioli s mletým jačím masem a tomatovou omáčkou.
Hlavní atrakcí muzea ledu je exponát údajného Yetiho, ve skutečnosti medvěda tibetského, jehož stopy (zadní tlapy vkládá zčásti do stopy předních tlap) připomínají velikostí i tvarem lidské stopy. Podle expedice National Geographic a BBC z r. 2005 je počet kusů medvěda tibetského v jeho domovině již tak nízký, že je považován za vyhynulého.

Gustav Thöni, miláček i českých lyžařů, se narodil v nedalekém Trafoi, kde vede rodinný hotel pod zdejší sjezdovkou – lyžařsky je však Trafoi s jedinou hlavní modro-červenou tratí o poznání chudší než Sulden, a tak nezřídka vyráží Thöni právě pod Ortler, kde i hodně trénoval. Podle svých slov ale už lyžuje málo, „jen“ dva- až třikrát týdně. Návštěva Trafoi má kromě klidného lyžování a možnosti setkání s Thönim ještě jeden smysl – ze zdejších svahů je nejkrásnější výhled na mohutný, bezmála čtyřtisícový Ortler. V počátcích turismu na konci 19. století se tu pohyboval i pražský rodák Julius Payer, horolezec a polárník. Dnes je po něm pojmenována horská chata na trase tzv. normálního výstupu na vrchol Ortleru.

Lyžařská pustina pod Ortlerem působí pustě jen na první dojem, v útrobách barů bývá naopak velmi živo. Nejvíce to platí o aprés-ski baru bez pravidelné zavíračky s názvem Ilse, jehož oblíbenou specialitou je drink Handgranat (Red Bull. Tequilla, Jägermeister). Pustinou není Sulden ani pro české lyžaře, protože snad není horské chaty nebo baru, aby tam nebyli milí slovenští gastarbajtři.