Lungau - lyžování
Lungau sestává ze čtyř samostatných areálů vzdálených od sebe 5–10 km a rozložených v oblouku otevřeném k východu. Kromě dobrých silnic a skibusu je propojuje i skipas, jímž je dáno každému k dispozici celkem 147 km sjezdovek. Ty se vybaveností a kvalitou každovečerní úpravy sjezdovek dobře vyrovnávají se svou konkurencí, která je rozmístěna na sever od vjezdu do Taurského tunelu.
Je sympatické, že se provozovatelé snaží neupadat do stereotypu provinčních středisek a neustále vymýšlí a realizují projekty, kterými vystupují z průměru. Společným rysem všech čtyř center je pozornost věnovaná lyžařům, v nichž strmé partie sjezdových tras vyvolávají respekt. I za cenu kácení a nákladných terénních úprav je vždy možné se takovým černým úsekům vyhnout po modrých objížďkách. Dále na všech lyžaři využívaných svazích jsou citlivě zasazeny do terénu převážně nové, ale stylové Hütte, které kapacitou restauračních prostor i WC s teplou vodou v pohodě zvládají i polední „špičku“.
Nejsnáze dostupný po sjezdu z Taurské dálnice je komplex několika málo
lanovek a vleků směřujících k vrcholu hory Aineck (2 220 m n.m.),
patřící do areálu Katschberg. Tato, na alpské poměry
chudá nabídka, by neměla odradit ani nejnáročnější „fárery“. Od
vrcholové kóty zalesněné hory s lysým temenem směřuje k severovýchodu
mírně zvlněný svah s převýšením 1 100 m. Toho využili projektanti a
stavitelé prvního „dálničního úseku“, který měří 6 km a spojuje
vrchol Ainecku s dolní stanicí sedačky vybudovanou těsně nad obcí St.
Margarethen. Lyžaře, kteří chtějí využít rychlého „dálničního
spojení“, navádí četné směrovky s internacionálním grafickým
symbolem určeným pro dálnice, známým z evropských silnic. Jízda po
široké trase vedené střídavými sklony táhlými („dálničními“)
zatáčkami je zvlášť při minimálním ranním provozu silným zážitkem.
Je příjemné si po několika minutách svištění v obloucích volených jen
podle svého gusta přečíst na informačním panelu, že do cíle zbývají
ještě 3 km obdobných požitků.
Ájednička, zprovozněná v prosinci 2007, byla pro Aineck i celé Lungau
rozhodně dobrým počinem. Za její dálniční úrovní ovšem trochu
zaostávala kombinace dvoukilometrové dvousedačky a tří(!) „kotváčů“,
které jsou postupně nahrazovány moderními kabinkami, které stavějí novou
dopravní osu hory, byť s přestupem. Možnost nájezdu na A1 i z nižších
sekcí, je-li vrcholová partie v mlze nebo bičována vichřicí, má také
něco do sebe.
Pokud panuje nad Aineckem klid a pohoda, nekončí lyžařská prezentace této
pozoruhodné hory jen dlouhou skistrádou. Bezlesými pláněmi skloněnými
k severovýchodu, celoplošně využívanými freeridery, se vine v několika
serpentinách tzv. Karabfahrt (3 km), který je možné si zkrátit téměř
kilometrovým, poctivým Steilhangem. To pravé pro vyhledavače strmých
srázů však čeká na západní straně Ainecku, obhospodařované
trojsedačkou vedenou na vrchol ze sedla Katschberg (1 641 m n.m.).
V prospektech výrazně uváděná černá Direttissima se zde téměř bez
přerušení doslova propadá na dvaapůlkilometrové trase o 600 metrů a
pokusy o její zdolání non-stop v zavřených řezaných obloucích patří
do kategorie alpských disciplín vytrvalostního charakteru. Podtrženo a
sečteno – hora Aineck svými dimenzemi ani vnější tvářností
nepředstavuje v prostředí rakouských Alp nic mimořádného. To, co však
nabízí lyžařům její dvě zprovozněná úbočí, nelze odbýt mávnutím
ruky.
Tak jako je strmost každého svahu umocněna, ocitne-li se pozorovatel na
protisvahu (viz „děsivý“ pohled na svah Stohu od Horalu ve Špindlu), tak
i Direttissima budí respekt v početných řadách lyžařů dávajících
přednost labyrintu tratí určených více či méně pokročilým na
východní straně hřebene Tschaneck (2 030 m n.m.), jenž se vypíná
naproti Ainecku. Středisko Katschberg na jeho úpatí by mohlo být modelovým
příkladem následků prosperity přivádějící investice i do kdysi
nezajímavých lokalit. V obávaném horském sedle, v zimě často
uzavíraném nebo průjezdném po státní silnici B 99 jen se řetězy, byl
postaven první lyžařský vlek v r. 1956. Dnes se Katschberg hrdě
představuje jako rozlehlé seskupení převážně luxusních hotelů, jejichž
další výstavba pokračuje projekty, které se svojí progresivitou stanou
zaručeně předmětem obdivu i kritiky. Jejich hostům slouží 4 moderní
čtyř- a šestisedačky a 5 vleků. Protože kapacita těchto zařízení
převyšuje kapacitu zmiňovaných rezidencí, je zde k dispozici
i velkoplošné parkoviště, které denně zaplňují hosté skromnějších
penzionů rozesetých v celé oblasti Lungau. Tak jako ve většině areálů
nalézajících se v nižších a středních výškách, jsou i zde všechny
tratě vybaveny zasněžovací technologií.
Další areál Grosseck Speiereck, kterým oblast Lungau disponuje, umožňuje výjezd do 2 400 m n.m. a nástup na jeho tratě je možný, podobně jako na Ainecku, ze dvou stran. Blíže ke sjezdu z dálnice leží na hlavní silnici protínající celé údolí obec St. Martin s dolní stanicí dvousedačky, která má dvě sekce a nepatří k nejrychlejším. I proto je mnohem větší „cvrkot“ kolem nástupiště do osmimístných gondol, které představovaly při zahájení provozu v r. 2000 nejmodernější přepravní zařízení v celém Rakousku. Dolní stanice se nachází v těsné blízkosti malebného Mauterndorfu u silnice směřující vzhůru do Obertauernu. Ve vlastním centru areálu pracují 4 sedačky a jeden vlek na členitých svazích Grossecku (2 066 m n.m.) a Speierecku (2 411 m n.m.). Také zde se setkáme se sněhovými kanóny i v nejvyšších partiích, ale pod jejich „ochranou“ jsou samozřejmě jen upravované trasy. Za těchto okolností rozměrný a snadno přístupný kotel, který se otevírá mezi oběma jmenovanými vrcholy a samozřejmě se nabízí k freeridingu, potřebuje hodně přes metr přírodního sněhu k bezpečnému využití. Nabídka tratí ve výškách okolo 2 000 m n.m. je zde pestrá a jejich preparace snese nejpřísnější měřítka. Jen odpolední návrat lesními serpentinami k parkovišti nepatří k nejpříjemnějšímu závěru jinak hodnotného dne stráveného na lyžích. Dálnice z Ainecku je zatím v Lungau zkrátka jen jedna.
Poslední z areálů Fanningberg je přístupný po horské silnici stoupající asi 7 km od obce Mariapfarr do nadmořské výšky 1 500 m. Zde se ocitneme pod vysokou terasou, na níž byla v r. 1995 vybudována dolní stanice šestisedačky Samsonjet. Jejím zprovozněním započala na svazích Schwandhöhe (2 050 m n.m.) novodobá historie lyžařského centra, jehož rozvoj není zřejmě zdaleka u konce. Fanningberg – to je tedy prozatím skromných 30 km tratí. V kategorii malých alpských středisek, kam samozřejmě patří, je výjimečný tím, že celých 30 % z nich nese právem černé označení. K této náročnosti přispěla nejnovější investice: rychlou a vyhřívanou šestisedačkou jsou zpřístupněny mj. široké „padáky“ určené odvážným a zdatným jezdcům. Na jejich modrých objížďkách se pak bez stresu svezou všichni ostatní. Pocit bezpečí a pohody panuje i mezi rodiči a dětmi rojícími se kolem dvou vleků na 500 m dlouhém, mírném a širokém „cvičišti“ v těsném sousedství parkoviště a dobře vybaveného zázemí. Vyjet na Fanningberg a strávit den v jeho rozmanitých terénech – ani to není špatná volba.
Dostat se na „slunečnou stranu Salcburska“, jak Lungau charakterizují prospekty, od severu byl problém jen v minulosti. Silnice spojující Radstadt s Tamswegem přes lyžařsky dokonale využité sedlo Obertauern a později především Taurský tunel, přiřadily dříve zapomenutý kraj kolem pramene řeky Mur k alpským oblastem intenzivně těžícím z cestovního ruchu.
