Článek vyšel v časopise SNOW 117 (říjen 2019)

Lyžování je sport nejen krásný, ale i široce oblíbený. Ostatně právě jeho obliba – hovoří se, že u nás lyžuje nějakých 20 % populace, tedy 2 miliony lidí – dost možná odráží vášně našich předků investované do propagace a budování bílého sportu. Taková masa lidí už ovšem logicky plodí i bezpečnostní rizika, kolize, škody a názorové rozmíšky. A jelikož v českém právním řádu neexistuje speciální právní úprava, která by pohyb lyžařů řešila, putují společností všemožné mýty a mylné představy. Trochu světla se do této problematiky pokusí přinést seriál soudních případů z posledních let.

Existuje vodítko, jak se na lyžích chovat v souladu s právním řádem? Jaká jsou pravidla pohybu na lyžích, co si mohu dovolit, a co naopak dělat nesmím?

Aktuálně řeší chování lyžaře Občanský zákoník, závazky z deliktů a náhrada majetkové a nemajetkové újmy jsou v něm vymezeny v § 2894–2990. Například v § 2900 se píše: „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“ Z hlediska práva trestního pak aktivitám lyžařů odpovídá třeba § 147, popisující těžké ublížení na zdraví z nedbalosti: „Kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“ Z čehož pramení, že teoreticky dokáže lyžování dostat člověka za mříže.

Lyžařské desatero FIS

Ale podle čeho definovat, že jsme lyžovali nedbale? Kdo je při lyžování vinen, když se třeba lyžař srazí s jiným lyžařem? Mimořádně významnou roli zde hrají Pravidla chování lyžaře vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS), tzv. desatero. Dá se říci, že do vysoké míry přejímají roli právního předpisu. Přestože je většina lidí chápe jako určité doporučení, právní praxe ukazuje, že soudci je napříč Evropou vnímají jako pravidla závazná pro chování lyžařů na sjezdovkách a podle FIS pravidel rozhodují konkrétní spory. Na konkrétních případech si v souladu s bezpečnostním desaterem FIS představíme přelomové judikáty a precedenty, z nichž pak lze dovozovat principy právně bezpečného chování na sjezdovkách či právně postižitelnou (ne)činnost lyžařských areálů. Obecná rada je však jednoduchá: respektujte Pravidla chování lyžaře FIS, pokud vás nedej bože postihne lyžařský soudní spor, vyvarujete se nepříjemných právních dopadů.




Případ: Srážka zezadu - neviděla lyžaře za terénním zlomem

Český soud řešil případ z února 1998, při němž došlo na sjezdovce v Itálii ke střetu žalobce a žalované, obou z Česka. Žalobce jel ve skupině lyžařského kurzu v širokém oblouku a žalovaná, přijíždějící zezadu, jej uviděla před sebou za terénním zlomem až na poslední chvíli a střetu již nedokázala zabránit. Žalobci byly poškozeny lyže a utrpěl luxaci pravého ramene, přičemž zranění si vyžádalo 39 dní pracovní neschopnosti.

Soud

Soud věc posoudil podle italského občanského zákoníku a podle tzv. Desatera (Pravidel chování pro lyžaře Mezinárodní lyžařské federace FIS) a dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnosti stanovené těmito pravidly, když nepřizpůsobila rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a terénním podmínkám, což měla učinit zvláště v místě, kde přes terénní překážku nebyl dostatečný výhled. Její námitky, že žalobce nepřizpůsobil výběr sjezdovky svým schopnostem a že měl být připraven na manévr, který by střetu zabránil, soud neshledal důvodnými. Sjezdové tratě jsou podle soudu veřejné a záleží jen na lyžaři, jakou si vybere. Byla to právě žalovaná, kdo se přibližoval zezadu, a tedy ona měla podle čl. 3 Pravidel FIS povinnost zvolit takovou dráhu, aby neohrozila před ní jedoucí lyžaře. Porušení této povinnosti mělo za následek střet s žalobcem, kterému vznikla škoda na zdraví i na věci (na lyžích).

Odvolací soud

Odvolací soud potvrdil výrok nižšího soudu, když se ztotožnil s jeho závěrem jak v otázce příčiny vzniku škody, tak při určení výše škody. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání k nejvyššímu soudu, v němž vznesla výhrady, v nichž vytýká soudům, že neposoudily spoluodpovědnost poškozeného a dále že soud její odpovědnost za škodu dovodil na základě pravidla FIS, které není pramenem práva, byť je zvykovou normou, a toto pravidlo nemůže mít přednost před zákonem, tedy ani tím není vyřešena otázka spoluúčasti žalobce na škodě podle obecně závazného právního předpisu.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Soud především uvedl, že žalovaná byla povinna sledovat situaci před sebou a na sjezdovce jet tak, aby neohrozila před sebou jedoucí lyžaře. Za škodu odpovídá žalobci proto, že nepřizpůsobila rychlost a způsob své jízdy situaci na sjezdovce, kdy ač neměla nebo nemohla mít přehled na dostatečnou vzdálenost před sebou, sjížděla veřejně přístupnou sjezdovku takovou rychlostí, že pomalu jedoucího žalobce spatřila až ve chvíli, kdy už nebyla schopna střetu s ním zabránit. Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, obsahují normy, jejichž dodržováním má být zajištěna bezpečnost uživatelů sjezdovky, a slouží tak k předcházením vzniku škod, s nimiž zákon spojuje odpovědnost. I když nejsou obecně závazným právním předpisem, jsou tato pravidla pro lyžaře na sjezdové trati závazná, a to bez ohledu na to, zda jsou pramenem práva či nikoliv.

Tento judikát je považován v české judikatuře za přelomový, neboť zde byla poprvé konstatována závaznost obecného předpisu. „Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, nejsou obecně závazným právním předpisem, ale jsou pro lyžaře na sjezdové trati závazná a jejich porušení představuje porušení právní povinnosti předcházet vzniku škod“ je věta, která se zapsala do soudní historie.



Ladislav Janků

Autor článku je učitel a trenér lyžování Svazu lyžařů ČR, soudní znalec v oboru sport se specializací na bezpečnost lyžování. Článek vznikl ve spolupráci s IUSKI – Institut lyžařského práva, www.iuski.cz.


Lyžařské desatero FIS

1. Ohled na ostatní lyžaře

Každý lyžař nebo snowboardista se musí neustále chovat tak, aby neohrožoval nebo nepoškozoval někoho jiného.


2. Zvládnutí rychlosti a způsobu jízdy

Každý lyžař nebo snowboardista musí jezdit s přiměřeným odstupem a s ohledem na vzdálenost, na kterou vidí. Svou rychlost a svůj způsob jízdy musí přizpůsobit svému umění, terénním, sněhovým a povětrnostním poměrům, jakož i hustotě provozu.


3. Volba jízdní stopy

Lyžař nebo snowboardista přijíždějící zezadu musí svou jízdní stopu zvolit tak, aby neohrožoval lyžaře jedoucího před ním.


4. Předjíždění

Předjíždět se může seshora nebo zespoda, zprava nebo zleva, ale vždy jen s odstupem, který poskytne předjížděnému lyžaři či snowboardistovi pro všechny jeho pohyby dostatek prostoru.


5. Vjíždění a rozjíždění

Každý lyžař nebo snowboardista, který chce vjet do sjezdové tratě nebo se chce po zastavení opět rozjet, se musí rozhlédnout nahoru a dolů a přesvědčit se, že to může učinit bez nebezpečí pro sebe a pro ostatní.


6. Zastavení

Každý lyžař nebo snowboardista se musí vyhýbat tomu, aby se zbytečně zdržoval na úzkých nebo nepřehledných místech sjezdové tratě. Lyžař nebo snowboardista, který upadl, musí takové místo uvolnit co nejrychleji.


7. Stoupání a sestup

Lyžař nebo snowboardista, který stoupá nebo sestupuje pěšky, musí používat okraj sjezdové tratě.


8. Respektování značek

Každý lyžař nebo snowboardista musí respektovat značení a signalizaci.


9. Chování při úrazech

Při úrazech je každý lyžař nebo snowboardista povinen poskytnout první pomoc.


10. Povinnost prokázání se

Každý lyžař nebo snowboardista, ať svědek nebo účastník, ať odpovědný nebo ne, je povinen v případě úrazu prokázat své osobní údaje.

Komentované bezpečnostní desatero FIS najdete na:

SNOW.cz/desatero