Článek vyšel v časopise SNOW 119 (listopad 2019)
Lyžování je sport nejen krásný, ale i široce oblíbený. Ostatně právě jeho obliba – hovoří se, že u nás lyžuje nějakých 20 % populace, tedy 2 miliony lidí – dost možná odráží vášně našich předků investované do propagace a budování bílého sportu. Taková masa lidí už ovšem logicky plodí i bezpečnostní rizika, kolize, škody a názorové rozmíšky. A jelikož v českém právním řádu neexistuje speciální právní úprava, která by pohyb lyžařů řešila, putují společností všemožné mýty a mylné představy. Trochu světla se do této problematiky pokusí přinést seriál soudních případů z posledních let.
Desatero pravidel FIS sice není součástí českého právního řádu, ale je zcela v duchu obecné prevenční povinnosti, která je zakotvena v občanském zákoníku. A tak i když mohou soudci v případech lyžařských sporů zprvu tápat, konečné rozhodnutí zpravidla potvrdí, že tzv. desaterem je třeba se řídit.
Případ: Těžké ublížení na zdraví. Instruktor srazil malou lyžařku
V únoru 2008 srazil devatenáctiletý lyžař, vyškolený instruktor lyžování, ve svém volnu při večerním lyžování sedmiletou lyžařku v šumavském areálu Zadov a způsobil jí těžké zranění v podobě poškození sleziny, která jí musela být odejmuta. Lyžařka sjížděla šikmo svahem volnou jízdou v doprovodu svého otce, který se pohyboval za dcerou s odstupem několika metrů a jistil ji tak zezadu. Instruktor ji proto zřejmě přehlédl a po přejetí přední části jejích lyží dívku srazil.
Otec malé lyžařky podal trestní oznámení a případ doputoval k okresnímu soudu jako trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti. Žalobce uvedl, že „i amatérští lyžaři musí dodržovat pravidla Mezinárodní lyžařské federace (FIS), která nařizují, jak se má na sjezdovkách jezdit, aby neohrožovali ostatní a nedocházelo k úrazům“, což obžalovaný podle něj nerespektoval. Žalobce dále zdůraznil, že FIS pravidlům je možné dát stejnou váhu jako pravidlům na silnici. Obhájce nezpochybnil, že mladík úraz způsobil, porušení pravidel k jeho odsouzení však nepovažoval za postačující a tvrdil, že pravidla FIS nejsou závazná, ale jen doporučující. K tomu dodal, že bylo značně riskantní, že otec vzal svou malou dceru na večerní lyžování na těžkém sněhu a ještě jel za ní.
Soud
Okresní soud v Prachaticích lyžaře zprostil obžaloby. Soudce své rozhodnutí odůvodnil tím, že obžalovaný se podle důkazů a z výslechu svědků nechoval nijak abnormálně oproti ostatním, když „se neprokázalo, že by se pohyboval jízdou, která by vybočovala z běžného stylu“, tedy jinými slovy soud připustil, že na sjezdovce může každý jezdit, jak uzná za vhodné.
Odvolací soud
Odvolací soud v Českých Budějovicích vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V pořadí druhým rozsudkem soudu v Prachaticích byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Současně mu uložil povinnost uhradit škodu poškozené pojišťovně, zatímco poškozenou lyžařku a její rodiče odkázal s jejich nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku se tentokrát odvolal obviněný, Krajský soud v Českých Budějovicích pak zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že „nevěnoval dostatečnou pozornost situaci na sjezdovce a v důsledku toho nestačil včas reagovat“.
Odvolací soud se rovněž přesvědčivě vypořádal s námitkou obviněného, že pravidla chování pro lyžaře vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) nejsou závazná a mají pouze doporučující charakter, když odkázal na Usnesení Nejvyššího soudu 25 Cdo 1506/2004 a následně dovodil, že ze strany obviněného se jednalo „o takový způsob jízdy, pro který je charakteristické…nevěnování dostatečné pozornosti situaci na sjezdovce, kterážto formulace přesněji vystihuje chování lyžařovo a porušení zmíněných pravidel FIS, a sice v bodě 1 (ohled na ostatní lyžaře), v bodě 3 (volba jízdní stopy) a v bodě 4 (předjíždění).“ Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu dovolání. Obviněný spatřoval odpovědnost na straně otce poškozené, neboť tím, že jel za poškozenou, ji zakrýval a znemožňoval tak dovolateli výhled, čímž porušil jak prevenční povinnost, tak pravidlo FIS č. 1.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud se ztotožnil jak s názory soudu odvolacího, tak s názorem formulovaným státním zástupcem v závaznosti pravidel vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS), a to zejména proto, že jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je evidentní. K tomu Nejvyšší soud dodal, že „kdyby si dovolatel počínal tak, jak mu ukládalo pravidlo č. 1 (aby se choval tak, aby neohrozil nebo nepoškodil jiného), ke střetu s poškozenou a jejímu následnému zranění by nedošlo. Soudy obou stupňů totiž zjistily, že obviněný přijížděl po lyžařském svahu shora a otce poškozené, která se pohybovala před ním, předjížděl (resp. podjížděl) zleva. Proto měl zvolit jízdní stopu tak, aby oba tyto lyžaře jedoucí před ním neohrožoval (pravidlo č. 3), neboť jen tak by splnil povinnost poskytnout jim dostatek prostoru pro všechny jejich pohyby (pravidlo č. 4). Vzhledem k tomu, že se jednalo o noční lyžování, bylo rovněž povinností obviněného jet s přiměřeným odstupem a s ohledem na vzdálenost, na kterou vidí (pravidlo č. 2). Z uvedených pravidel lze tak v obecné rovině dovodit, že lyžař musí přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem, terénním, sněhovým a klimatickým podmínkám, výhledovým poměrům, hustotě provozu, tedy celkové situaci na (sjezdové, příp. i běžecké) trati, aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat třeba i na nenadálou překážku, což současně znamená, že nesmí vjíždět do míst, kam nevidí. Pokud tato pravidla nedodrží, pak nelze mít za to, že se choval v souladu s požadavky zakotvenými v ustanovení § 415 Občanského zákoníku v rámci tzv. obecné prevenční povinnosti.“ Závěrem toto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Nejvyšší soud ve vydaném usnesení odmítl.
V historii České republiky šlo o první odsouzení lyžaře za ublížení na zdraví.
Z usnesení nejvyššího soudu vyplývá, že „lyžař je povinen přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem a celkové situaci na místě, jímž projíždí (tedy zejména terénním, sněhovým a povětrnostním podmínkám, výhledovým poměrům, počtu a pohybu ostatních lyžařů či jiných osob apod.), aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat i na nenadálou překážku v jízdě. Pokud zaviněně nedodrží uvedená pravidla, lze u něj dovodit porušení tzv. obecné prevenční povinnosti uložené každému podle § 415 obč. zák. nebo nedodržení potřebné míry opatrnosti. Způsobí-li takovým porušením z nedbalosti jinému těžkou újmu na zdraví, přichází v úvahu jeho trestní odpovědnost za trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.“
Judikát ze Španělska: pirátská jízda v přepočtu za 3,5 mil. korun
Lyžař sjíždějící značnou rychlostí při snížené viditelnosti srazil sedmiletou dívku, které způsobil zlomeninu klíční kosti a ochrnutí levé paže s trvalými následky. Lyžař byl za trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti odsouzen k peněžitému trestu 180 eur a v občanskoprávním řízení pak k náhradě újmy ve výši 138 077 eur. Odvolací soud Huesca, 2002
Ladislav Janků
Autor článku je učitel a trenér lyžování Svazu lyžařů ČR, soudní znalec v oboru sport se specializací na bezpečnost lyžování. Článek vznikl ve spolupráci s IUSKI – Institut lyžařského práva, www.iuski.cz.
