Článek vyšel v časopise SNOW 122 (únor 2020)
Lyžování je sport nejen krásný, ale i široce oblíbený. Ostatně právě jeho obliba – hovoří se, že u nás lyžuje nějakých 20 % populace, tedy 2 miliony lidí – dost možná odráží vášně našich předků investované do propagace a budování bílého sportu. Taková masa lidí už ovšem logicky plodí i bezpečnostní rizika, kolize, škody a názorové rozmíšky. A jelikož v českém právním řádu neexistuje speciální právní úprava, která by pohyb lyžařů řešila, putují společností všemožné mýty a mylné představy. Trochu světla se do této problematiky pokusí přinést seriál soudních případů z posledních let.
Desatero pravidel FIS sice není součástí českého právního řádu, ale je zcela v duchu obecné prevenční povinnosti, která je zakotvena v občanském zákoníku. A tak i když mohou soudci v případech lyžařských sporů zprvu tápat, konečné rozhodnutí zpravidla potvrdí, že tzv. desaterem je třeba se řídit.
Případ: Lyžař přecenil své schopnosti na skoku ve snowparku
V lednu 2008 najel lyžař, budoucí žalobce, v šumavském areálu Špičák na sněhový můstek vybudovaný pro účely komerční akce, nezvládl skok z tohoto můstku a při dopadu utrpěl vážný úraz, v jehož důsledku je trvale upoután na invalidní vozík. Ze své újmy pak žalobou vinil provozovatele areálu.
Soud
Okresní soud v Klatovech žalobu na zaplacení náhrady způsobené újmy ve výši zhruba 10 mil. Kč zamítl. Zkoumal, zda byl můstek označen a zda byla provedena opatření zamezující nedobrovolnému nájezdu na něj, přičemž zjistil, že nájezdu bylo vhodně zamezeno (varovné nápisy, barevné plůtky, označení hrany můstku reflexní barvou). Bylo též zjištěno, že žalobce o existenci můstku věděl, najel na něj vědomě, aniž by se snažil následnému skoku zabránit. Podle soudu nebylo nutné, aby přístup veřejnosti k tomuto můstku byl zcela znemožněn tak, aby nebylo možné se k němu vůbec přiblížit, neboť při běžné opatrnosti, kterou bylo možné z pravidel chování při lyžování vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) po žalobci důvodně požadovat, by k vážnému zranění žalobce nemuselo dojít. Rovněž pokud by žalobce dodržel další pravidlo FIS, totiž respektoval značení a signalizaci, pak by na můstek určitě nemohl najet, a pokud by i najel, nemohl by tak učinit takovou rychlostí, aby byl z můstku doslova „katapultován“. Soud neshledal, že by žalovaný provozovatel areálu porušil nějakou povinnost danou mu obecně závaznými předpisy (např. podle § 415 OZ). Soud uzavřel, že škoda byla způsobena výlučně zaviněním žalobce, který si měl uvědomit, že samotné lyžování představuje ve své podstatě potenciálně nebezpečnou aktivitu s možnými, dopředu i nepředpokládanými riziky, na které však byl dostatečným způsobem upozorněn.
Odvolací soud
Po odvolání žalobce Krajský soud v Plzni změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok žalobce je ze tří čtvrtin po právu, přičemž o výši nároku bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Odvolací soud dospěl k závěru, že byť nelze vyloučit existenci nějakého plůtku v okolí můstku, nebyl tento můstek v daném okamžiku zabezpečen proti tomu, aby lyžař jedoucí po sjezdovce mohl na něj při nezměněném způsobu jízdy najet. Žalovaný tak podle soudu porušil svoji povinnost, pokud zanechal na sjezdovce atypickou překážku pro lyžaře. Škoda by nevznikla, pokud by žalovaný učinil opatření spočívající zejména v užití zábran, které by zcela vyloučily možnost vědomého či nevědomého najetí lyžaře na můstek, k čemuž však nedošlo. Protože skok z tohoto můstku a následný pád byly příčinou poškození zdraví žalobce, dospěl soud k závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaného jsou dány ve smyslu § 420 odst. 1 OZ. Pro stanovení rozsahu odpovědnosti žalovaného odvolací soud zohlednil též skutečnost, že žalobce záměrně pokračoval v nezměněném směru lyžování i poté, co měl před sebou překážku (skokanský můstek), o němž mu muselo být zřejmé, že jeho parametry jsou mimo schopnost běžného lyžaře, ač měl dostatečnou možnost se mu vyhnout. Odvolací soud dovodil, že z důvodu spoluzavinění poškozeného mají účastníci nést škodu poměrně. Za významnější pro vznik škody přitom označil jednání žalovaného provozovatele, podíl žalobce spatřoval v tom, že nezachoval potřebnou opatrnost a předvídavost, proto uvážil za spravedlivé, aby žalovaný nesl škodu v poměru 75 % a žalobce 25 %.
Nejvyšší soud
Proti rozsudku podal žalovaný provozovatel areálu dovolání, jelikož otázka existence a rozsahu odpovědnosti provozovatele lyžařského areálu za úraz, který si způsobil v tomto areálu lyžař, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolací soud se však ztotožnil se závěry soudu odvolacího. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, závisí vždy na okolnostech konkrétního případu po posouzení všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. I nikým nezaviněná náhoda, která by se poškozenému přihodila, jde k jeho tíži. Soud rovněž odkázal na Usnesení NS ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, a v něm obsažený odkaz na Pravidla FIS a jejich závaznost. Dále poukázal na postřehy odvolacího soudu, ve kterých uvádí, že žalobce „záměrně pokračoval v nezměněném způsobu dosavadního lyžování, ačkoliv měl před sebou překážku“. Na rozdíl od odvolacího soudu dovolací soud měl však za to, že odvolací soud nedostatečně zohlednil význam uvedeného chování žalobce při posouzení míry jeho spoluúčasti na vzniku škody. Vznik škody byl především důsledkem vědomého užití sněhového můstku závisejícího výhradně na úvaze žalobce, který přecenil své lyžařské dovednosti, a mnohem méně významná pro vznik škody byla okolnost, že sněhový můstek nebyl dostatečně označen či ohrazen. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že především žalobce jako dospělý svéprávný člověk nese odpovědnost za své jednání, včetně rizik, která vědomě podstupuje. Za daného skutkového stavu nelze proto porušení obecné prevenční povinnosti žalovaným považovat za okolnost, která by byla převažující příčinou vzniku škody. Je tedy zřejmé, že podíl poškozeného na vzniklé újmě je výrazně vyšší nejen než jedna čtvrtina, ale i než jedna polovina. S tímto závěrem Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k novému řízení.
Judikáty ze Slovinska: Úraz na uzavřené trati
Žalobce lyžoval na uzavřené trati, utrpěl zranění kvůli nedostatku sněhové pokrývky na trati a dožadoval se náhrady újmy po provozovateli. Soud rozhodl, že za svá zranění je sám odpovědný tím, že lyžoval na trati, která byla označená jako uzavřená, tedy na své riziko.
Náraz do stromu v husté mlze
Žalobce tvrdil, že narazil do stromu mimo lyžařskou trať, a to
z důvodu husté mlhy, přičemž byl přesvědčen, že za nehodu je
objektivně odpovědný provozovatel lyžařského areálu. Soud prvního
stupně rozhodl ve prospěch žalobce, odvolací soud však měl za to, že
provozovatel může být objektivně odpovědný jen ve zcela výjimečných
případech. „Lyžařský areál může být nebezpečným objektem jen
v případě určitých výjimečných okolností, mlha s viditelností na 5
až 19 metrů není okolností tak výjimečnou, aby byla důvodem k uzavření
areálu.“
Vrchní soud Ljubljana, 2000
Ladislav Janků
Autor článku je učitel a trenér lyžování Svazu lyžařů ČR, soudní znalec v oboru sport se specializací na bezpečnost lyžování. Článek vznikl ve spolupráci s IUSKI – Institut lyžařského práva, www.iuski.cz.
