Článek vyšel v časopise SNOW 123 (březen 2020)
Lyžování je sport nejen krásný, ale i široce oblíbený. Ostatně právě jeho obliba – hovoří se, že u nás lyžuje nějakých 20 % populace, tedy 2 miliony lidí – dost možná odráží vášně našich předků investované do propagace a budování bílého sportu. Taková masa lidí už ovšem logicky plodí i bezpečnostní rizika, kolize, škody a názorové rozmíšky. A jelikož v českém právním řádu neexistuje speciální právní úprava, která by pohyb lyžařů řešila, putují společností všemožné mýty a mylné představy. Trochu světla se do této problematiky pokusí přinést seriál soudních případů z posledních let.
Případ: Lyžař srazil a zranil méně zdatnou lyžařku
V březnu 2016 narazil v lyžařském areálu Rokytnice nad Jizerou lyžař na modře značené sjezdovce z vrcholu Lysé hory zezadu do levého boku jiné lyžařky, která po srážce upadla na zem, v důsledku čehož utrpěla zlomeninu holenní kosti s výrazným postižením kloubu.
Soud
Okresní soud v Semilech nejprve dospěl k závěru, že se obviněný žádného protiprávního jednání nedopustil, a vydal tedy zprošťující rozsudek. Na základě odvolání státního zástupce se však Krajský soud v Hradci Králové se skutkovými závěry soudu prvního stupně neztotožnil, jeho rozsudek zrušil a věc mu tak vrátil k novému projednání. Následně byl obviněný druhým rozsudkem Okresního soudu v Semilech shledán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně soud rozhodl o nárocích na náhradu škody vůči pojišťovně a oběti.
Odvolací soud
Poškozená i obviněný se odvolali ke Krajskému soudu v Hradci Králové, ten napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, přičemž trest ponechal v původně stanoveném rozsahu.
Nejvyšší soud
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání. V rámci uplatněných námitek vytýkal oběma soudům, že nevzaly v úvahu spoluzavinění poškozené, zpochybnil správnost aplikace Pravidel FIS a napadl postup, kdy byl při nezměněném skutkovém stavu za nezměněné důkazní situace tím samým soudem nejprve osvobozen a poté odsouzen, čímž bylo narušeno jeho právo na spravedlivý proces, a dále namítal, že jej nebylo vůbec nutné trestat prostředky trestního práva.
Dovolací soud v rámci vydaného usnesení mj. znovu odkázal na svá předchozí hodnocení závaznosti Pravidel FIS, přičemž v tomto případě upřesnil, že se nejedná o žádné přespříliš sofistikované normy, když ta základní, jako je povinnost lyžaře chovat se tak, aby ostatní lyžaře neohrožoval (č. 1), povinnost lyžaře přijíždějícího zezadu volit jízdní stopu tak, aby neohrožoval lyžaře jedoucího před ním (č. 3), anebo možnost předjíždět jiného lyžaře vždy jen s odstupem, který poskytne předjížděnému lyžaři pro všechny jeho pohyby dostatek prostoru (č. 4), by měla být všem uživatelům sjezdových tratí zřejmá, ať již se s uvedenými pravidly někdy seznámili či nikoli.
I k otázce prevenční povinnosti se již Nejvyšší soud dříve vyjadřoval a dospěl k závěru, že pokud lyžař zaviněně nedodrží pravidla, jako je přizpůsobení rychlosti a způsobu jízdy svým schopnostem, zkušenostem a celkové situaci na místě, jímž projíždí, lze u něj dovodit porušení tzv. prevenční povinnosti uložené každému podle § 2900 OZ (dříve § 415) nebo též nedodržení potřebné míry opatrnosti.
Nejvyšší soud přesto shledal v rozhodnutí soudu prvního stupně pochybení, hraničící až se samotnou zákonností. Dále podle něj odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek soudu prvního stupně pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění soudu prvního stupně poté nelze označit za závazný právní názor. Na základě totožného dokazování byl obviněný týmž soudem nejprve zproštěn obžaloby, neboť jeho zavinění na nehodovém ději se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat, a následně byl uznán vinným, přestože soud prvního stupně konstatoval, že po opětovném provedení dokazování nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, a dále pak, že soud rozhoduje „s ohledem na názor krajského soudu“. Toto „odůvodnění“ soudu prvního stupně, tedy z jakého důvodu uznal obviněného vinným, evokuje, že soud snad s ohledem na názor soudu vyšší instance ani neměl na výběr jak postupovat, což je zcela nepřijatelné.
Dále rozsudek soudu prvního stupně rozhodně nesplňuje kritéria vyžadovaná trestním řádem pro náležité odůvodnění rozhodnutí, jelikož úvahy soudu o celkovém hodnocení důkazů naprosto chybí. Dle vyjádření Nejvyššího soudu tedy došlo k narušení zásady volného hodnocení důkazů, kdy nelze konstatovat, že by právo obviněného na spravedlivý proces bylo ve všech aspektech zachováno. Jako právně relevantní považoval nejvyšší soud i námitku obviněného ohledně trestní represe, a to zejména pak z důvodu, že se soudy nikterak nezmínily, proč považují jednání obviněného za natolik společensky škodlivé, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejvyšší soud uzavřel tím, rozsudky obou soudů zrušil a nařídil soudu prvního stupně nové projednání věci.
Ladislav Janků
Autor článku je učitel a trenér lyžování Svazu lyžařů ČR, soudní znalec v oboru sport se specializací na bezpečnost lyžování. Článek vznikl ve spolupráci s IUSKI – Institut lyžařského práva, www.iuski.cz.
