Ve druhé polovině ledna t.r. bude již tradičně na nádraží v
Lauterbrunnen zvýšený ruch. Ve vagónech električky směr Wengen – Kleine
Scheidegg se budou tísnit davy fanoušků, kteří následně obklopí trať
závodu stabilně patřícího do programu soutěží o Světový pohár v
alpských disciplínách. Na západně orientovaných svazích Lauberhornu se
bude těšit mimořádné pozornosti zejména závod ve sjezdu. Jeho extrémně
dlouhá trať (4 260 m) s převýšením 1 028 m, s několika technicky
náročnými pasážemi a superrychlými úseky, dává šanci pouze těm
nejlépe připraveným odvážlivcům. Počet startujících zde proto obvykle
příliš nepřekračuje číslo 50.
Jen o den dva později se na dolní stanici dráhy, směřující do
Mürrenu, budou shlukovat stovky turistů, mezi jejichž běžnými zavazadly
upoutají pozornost lyže dlouhé hodně přes 2 m. To se budou sjíždět
lyžaři – amatéři všech věkových kategorií, kteří si váží toho,
že se „vešli“ do maximálního limitu 1800 účastníků Inferno Rennen
– Pekelného závodu. Zatímco tvrdí profesionálové se s početným
doprovodem spěšně přesunou z Wengenu do Kitzbühelu, aby se pod Hahnenkammem
utkali v dalším kole bojů o setiny vteřin, o body a finanční prémie, na
svazích Schilthornu nad Mürrenem se v podstatně klidnější, přátelské
atmosféře odbude 61. ročník závodu, který nemá a nikdy neměl mezi
sjezdovými závody obdobu. Jeho výjimečnost spočívá v parametrech a
charakteru trasy sjezdu a v historii, odvíjející se od 29. ledna roku
1928.
Z Indie do Mürrenu
Bláznivým nápadem uspořádat závod ve sjezdu alpským terénem na trase
dlouhé přes 15 km s převýšením okolo 2 100 m se zaobíralo několik
Angličanů, navštěvujících pravidelně Mürren již delší dobu. Vůdčí
roli v jejich společnosti hrál místní hoteliér, Angličan Arnold Lunn. Jeho
cesta do těžko přístupných hor nebyla rozhodně přímočará. Narodil se
totiž v roce 1888 v Indii v rodině metodistického misionáře. Jeho otec byl
zřejmě odvážný a podnikavý muž. Po návratu s rodinou na Britské ostrovy
vedl cestovní kancelář, která se orientovala na služby poskytované tehdy
ještě dost výstředním zájemcům o zimní lyžařskou turistiku. Na časté
cesty do Alp bral i syna Arnolda, který se na zasněžených horských
stráních nadchl pro lyžování.
Ve 20. letech již zaznamenáváme první razantní vstupy mladého Lunna do
alpského lyžařského dění. V roce 1924 založil v Mürrenu volné
sdružení majetných Angličanů, holdujícím lyžím – Kandahar Ski Club.
Názvem v alpském prostředí dost neobvyklým vzdal hold dlouholetému
rodinnému příteli generálu Robertsovi, vyznamenanému za zásluhy po dobu
jeho služby v Indii titulem „lord z Kandaharu“.
Setkání A. Lunna s představitelem Arlberg Ski Club St. Anton H.
Schneiderem se stalo podnětem k uspořádání prvního kombinačního závodu
ve sjezdu a slalomu s mezinárodní účastí. V březnu r. 1928 proběhla tak
ve Sv. Antonu úspěšná premiéra Arlberg-Kandahar Rennen. Od roku 1930 se
tento závod konal střídavě v působištích obou klubů a vítězům se
dostávalo poct hodných neoficiálním mistrům světa. Výčet dalších
zásluh A. Lunna o prosazení progresivních tendencí v alpských
disciplínách je obsáhlé téma. My se tentokrát vrátíme ještě jednou
zpět, do dějiště 1. ročníku již zmíněného Pekelného závodu.
Dvě verze závodů
A. Lunn byl, co se týče lyžařských aktivit, zřejmě muž dvou tváří.
Na jedné straně vypracoval závazné regule závodů ve sjezdu a slalomu,
poměrně přesně vymezující dráhy, po kterých se závodníci musí snažit
dosáhnout cíle v nejkratším čase. (Po složitých diplomatických
tahanicích je FIS přijala za své v roce 1930). Na druhé straně byl ve
stejné době organizátorem a aktivním účastníkem soutěže, ve které
volba trasy sjezdu i další náležitosti byly ponechány na rozvaze a odvaze
startujících, případné pády nebyly tragédií a zdrojem uspokojení
nemělo být konečné umístění, ale samotná účast. Pekelný závod v
tomto pojetí vycházel z kořenů alpského lyžování a i v současné
podobě nedává zapomenout na alpské lyžařské pionýry. Ti, pokud šlo o
účastníky Inferno – Rennen, museli stoupat s lyžemi na ramenou, často v
hlubokém sněhu, dlouhé hodiny k vrcholu Schilthornu. Zde si po krátkém
odpočinku upravili oděv, připnuli lyže a postavili se na start závodu.
Další dějství 1. ročníku Pekelného závodu popsal A. Lunn následovně:
„Hromadný start se uskutečnil na vrcholu Schilthornu na pokyn jednoho z
účastníků. Ti, kteří nedokázali vyšplhat až pod vrchol, se připojili,
až když kolem nich projížděli ti, co odstartovali nahoře. Sníh nebyl
preparován a na trati se vyskytovaly i protisvahy a úseky, nutící k běhu.
D. Eliotová, jediná ženská účastnice, ztratila přes 10 minut, neboť se
vracela, aby pomohla jezdci, který při pádu utrpěl zlomeninu žebra. Přesto
dojela jako 4. za vítězem H. Mitchellem, který projel pekelnou trať za 1
hod. 12 min. Cílový tým sestával jen z jednoho muže, který se nemohl
závodu zúčastnit kvůli vymknutému kotníku. Ten měl z minulého dne
synchronizované hodinky s mými. Po mém příjezdu do Lauterbrunnen na 6.
místě se dozvěděl přesný startovní čas a poté mohl určit výsledné
časy závodníků.“
Dlouhé přestávky
Další dva ročníky nesvědčily o tom, že by Pekelný závod upoutal
velkou pozornost. Do cíle nikdy nedojelo více jak 10 startujících a
organizační zajištění nebylo bez vady. Např. vítěz druhého závodu
Angličan Riddel nenašel po dojezdu do cílového prostoru v Lauterbrunnen ani
jasně vyznačený cíl závodu, ani časoměřiče. Ty překvapil uprostřed
zábavy v nedaleké restauraci a jeho oficiální čas 45 min byl výsledkem
domluvy nad sklenicí piva!
Následovala pětiletá přestávka, ve které se sice Pekelný závod
nekonal, ale Mürren v té době žil bohatým sportovním životem. Horská
obec s pouhými 350 obyvateli přivítala postupně účastníky dvou
Mistrovství světa v alpských disciplínách a tří mezinárodních závodů
Arlberg-Kandahar. Ani v průběhu II. světové války se v neutrálním
Švýcarsku nepodařilo závod uskutečnit. Až v roce 1947 si mohl horský
vůdce Stäger dojet po devítileté odmlce pro své druhé vítězství v čase
37:52 min.
Hole nesmí brzdit
Díky rostoucí publicitě v regionu v 50. letech zvolna narůstal počet
startujících, ale současně „shora“ hrozilo závodu zrušení.
Byrokratům ve švýcarském lyžařském svazu nešel pod fousy jeho volný
statut, který byl v rozporu s mnoha paragrafy svazových pravidel pro
pořádání závodů ve sjezdu. Situaci zachraňovala různá kompromisní
označení závodu, ale i dodatky v soutěžním řádu. Příkladem může být
ukončení benevolentního přístupu k uživatelům účinné techniky
snižování rychlosti jízdy na strmých úsecích trati v sedu na sepnutých
holích, ryjících za jezdcem v měkkém sněhu. Ta byla zřejmě ve velké
míře uplatňována mnoha závodníky až do roku 1954. Tehdy se stal vítězem
příslušník italského horského pluku G. Marciandi. Sjezd na holích
ovládal tak brilantně, že s výjimkou dvou stoupání dojel „vsedě“ od
startu až do Lauterbrunnenu v rekordním čase 26:15 min. (Současný rekord z
roku 1992 je 13:53 min.). Poté byl reglement Pekelného závodu doplněn
zákazem takovéhoto „zneužití“ lyžařských holí, stejně jako zákazem
výměny lyží v průběhu jízdy, pokud nedojde k jejich zlomení.
Zapomenutý Bud Werner
Útlá publikace, zachycující historii závodu, se zmiňuje o tom, že i v
následujících letech až do roku 1959 vítězili v Mürrenu vojáci,
sloužící v zahraničních horských útvarech. Pro ty se stal sjezd ze
Schilthornu vhodným testem. Je překvapující, že se autoři, komentující i
to, že ceny vítězům předával polní maršál Montgomery, nepozastavili nad
jedním jménem: Bud Werner, příslušník americké jednotky se sídlem v
tehdejším Západním Německu, vynikající sjezdař, se totiž v roce 1958
nestal pouze vítězem Pekelného závodu. Do Mürrenu si jen „odskočil“ z
nedalekého Wengenu, kde na náročné sjezdové trati obsadil 2. místo za T.
Sailerem a následně se stal vítězem alpské kombinace v již zmíněném
prestižním závodě pod Lauberhornem. Je škoda, že se v roce 1958 pro
nedostatek sněhu v dolních partiích odbýval Pekelný závod na zkrácené
trati. Pro výsledný čas B. Wernera, jednoho z mála špičkových sjezdařů,
kteří se postavili na jeho start, tak chybí srovnání.
Radikální změna
V 60. letech nedošlo v historii každoročně pořádaného Pekelného
závodu k žádným pozoruhodným událostem. Počty startujících se
pohybovaly okolo čísla 40 a „až dolů“ se díky častému nedostatku
sněhu jelo jen třikrát. Trvale kritická sněhová situace v nižších
polohách Bernských Alp se odrazila v tom, že závod se mohl uspořádat v
plném rozsahu až po jedenáctileté přestávce v roce 1980. Mezitím se
zásadně změnila situace v dostupnosti vrcholu hory Schilthorn. V roce 1970
byla dokončena stavba tehdy nejmodernější lanovky na její vrchol a snadná
dostupnost startu populárního závodu měla rychlou odezvu v narůstajícím
počtu startujících:
rok 1975 – 330
rok 1979 – 1 139
Od konce 70. let neklesl počet závodníků v cíli Pekelného závodu pod
jedenáct set, přičemž stále přibývá zahraničních účastníků.
Masový sjezdový závod osobitého charakteru byl na světě.
Nejstarší účastník
V roce 1974, ve věku 86 let, zemřel Arnold Lunn. V té době již nebylo
pochyb o životaschopnosti závodu, u jehož kolébky stál. Počty
startujících se postupně přibližovaly ke dvěma stovkám a místní učitel
lyžování a dnes ředitel lyžařské školy Kurt Huggler byl k neporažení.
Z výsledků závodu se však nevytratilo ani příjmení Lunn. Syn Arnolda
Lunna, Peter, v nich figuruje coby legenda dodnes. V roce 1932, jako
osmnáctiletý mladík, hájící barvy Kandahar Ski Clubu, obsadil 2. místo ve
slalomu a v kombinaci ve III. ročníku Lauberhornrennen. O rok později obsadil
18. místo ve sjezdu na MS v Innsbrucku a na IV. Zimních olympijských hrách v
Garmisch-Partenkirchen byl 13. ve slalomu. Ještě dnes se tento
šestaosmdesátiletý kmet vydává jako nejstarší účastník na trať
Pekelného závodu a nekončí na posledním místě. I když P. Lunn jednou
usoudí, že je závod nad jeho síly, bude jméno jeho otce – zakladatele -
připomínat soutěž čtyřčlenných klubových družstev nazvaných Sir-
Arnold-Lunn-Cup. V té se již od roku 1993 pravidelně umísťuje v prvé
polovině výsledkové listiny tým, který pod hlavičkou Jede-Matic SC
reprezentují severočeští sjezdaři – veteráni K. Lank, R. Zakouřil, R.
Štancl a další. Pro propagaci českého sjezdového lyžování tak dělají
rozhodně dobrou službu.
Domněnka na závěr
Na závěr se ještě jednou vraťme k osobě A. Lunna. Byl duší prvních
ročníků Pekelného závodu. O tom, že jeho 61. ročník bude oslavou
alpského lyžování s více jak jedním tisícem aktérů, není pochyb. A.
Lunn stál rovněž u zrodu moderních forem alpských disciplín. Téměř
současně uspořádané závody Světového poháru ve Wengenu budou zaručeně
v centru pozornosti široké sportovní veřejnosti a stanou se exhibicí
skvělých výkonů. Především s ohledem na dravou komercionalizaci, bez
zábran pohlcující takovéto sportovní podniky, lze vyslovit domněnku, že
starému pánovi by z obou jeho „ratolestí“ přinesl sjezdařský festival
pod Schilthornem větší uspokojení.
