Sláva Pittl a jeho obdivuhodná bilance

Prvních šest let od svého založení v roce 1924 se zabývala Mezinárodní lyžařská federace FIS výhradně péčí o rozvoj klasických lyžařských disciplín. Až na kongresu konaném v roce 1930 v Oslo rozšířila svoji kompetenci o soutěže ve sjezdu a slalomu, respektive o jejich tzv. alpskou kombinaci. Lyžaři v českých zemích přijali nový trend poměrně rychle. Svazová termínová listina nabízela již v sezóně 1932/33 deset závodů ve sjezdu a osm slalomů. Závody v obou nových disciplínách byly brzy vypisovány i pro kategorie mládeže. Ve druhé polovině třicátých let se na jejich start, spolu se starším bratrem, postavil i Jaroslav Pittl, jemuž se navzdory četným překážkám stalo lyžování doslova životním posláním. S účastí v závodech kategorie Masters se rozloučil v roce 2011 a rád se podělil o své vzpomínky na lyžařskou kariéru dlouhou úctyhodných 74 let.

Tento článek vyšel v časopisu SNOW 74.


Jaké byly tvé lyžařské začátky?

Na své první pokusy na lyžích se nepamatuji, ale protože rodiče byli aktivní turisté i v zimních měsících, postavili nás s bratrem na lyže ještě před zahájením školní docházky. Nejspíš to bylo o Vánocích, na které jsme pravidelně odjížděli z Prahy buď na Šumavu, nebo do Krkonoš.

Vzpomeneš si na první lyžařské závody?

Podle uložených výstřižků z novin jsem zřejmě první oficiální závod absolvoval v březnu roku 1937 na Mísečkách, kde Lyžařský klub Vočko uspořádal II. ročník závodů v alpské kombinaci. V barvách Klubu českých turistů jsem jako čtrnáctiletý zvítězil v kategorii organizované mládeže. Soutěže pro žáky mladších ročníků se tehdy ještě nekonaly. Po sezóně jsem přestoupil do pražského lyžařského klubu SK Slavia a byl jsem hrdý na to, že patřím do společenství takových borců, jakými byli Čtvrtečka, Husák, manželé Lukešovi a Květa Lelková. Klubový přebor se konal v únoru 1938 a já, stále ještě startující v kategorii mládeže, jsem potvrdil oprávněnost členství v prestižním klubu vítězstvím v tříminutovém sjezdu z Liščí hory a v kombinaci. Při předávání čestných cen jsem se zde poprvé ocitl vedle vítězného dorostence Šponara.


Jak jste závodili těsně před vypuknutím II. světové války?

Po zabrání českého pohraničí a našich nejlepších lyžařských terénů byly v sezóně 1938/39 pořádány lyžařské závody na zbylém území tak trochu Hitlerovi na truc. Za těchto okolností bylo mimořádným, dokonce mezinárodním podnikem poslední Mistrovství republiky Česko-slovenské, uspořádané koncem února roku 1939 v Tatranské Lomnici. Do odtržení Slovenska a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava tehdy chyběly tři týdny. Přesto v Tatrách startovalo ve všech disciplínách asi 300 domácích lyžařů a několik závodníků z Francie, Anglie, Jugoslávie a z Kanady, kteří přicestovali ze Zakopaného, kde absolvovali mistrovství světa. Konkrétně Francouzi a Angličanky převyšovali naše nejlepší sjezdaře a slalomáře o třídu a já jsem bedlivě sledoval každý jejich oblouk. Nepříjemně dlouhou sjezdovku podél kabinové lanovky jsem pak zdolal za 4 minuty a obsadil jsem v dorostu 4. místo. Ve slalomu jsem dojel druhý za Emilem Frösslem. Oba jsme se tehdy ještě necítili jako ortodoxní sjezdaři. Startovali jsme i v běhu na 8 km a skončili na 10. a 11. místě. Svazový věstník Zimní sport měl v té době jen 8 stránek na mizerném papíru, ale již 14 dní po mistrovství přinesl podrobný komentář k výkonům předvedeným v Tatrách včetně kompletních výsledků.

Vypukla válka, ale z dochovaných novinových komentářů je zřejmé, že lyžařské mistrovství Čech a Moravy proběhlo na Pustevnách v únoru 1940 v plném rozsahu. Ve sjezdu soutěžilo na zledovatělé, 2 500 m dlouhé trati 113 mužů a 16 žen, které sledovala tisícovka diváků. Ve všech referátech je zmínka o „…pozoruhodném výkonu dorostence J. Pittla, který by se svým časem ve sjezdu umístil na 4. místě mezi dospělými“.

V té době už jsem si začínal více věřit v závodech ve slalomu, ale tenkrát mně sjezd z Radhoště mimořádně vyšel. Porazil jsem i matadory Hromádku, Čtvrtečku a Lukeše, kteří údajně promazali, Šponar zajel o 7 vteřin horší čas. Chvíli jsem byl slavný, ale po slalomu jsem vystřízlivěl – v dorostu jsem skončil až na 4. místě za bratry Frösslovými. První válečné zimy přinesly hodně sněhu, takže regionální závody mohly probíhat i v nízkých polohách. V lednu roku 1941 jsme absolvovali klubový přebor SK Slavia v běhu v Čerčanech, v alpské kombinaci na Frýdštejně nad Malou Skálou. Pražské župní přebory byly přeloženy ze sušického Svatoboru do Koberov u Železného Brodu. Mistrovství proběhlo v únoru opět na Radhošti, ale já už jsem na nové trati s cílem v Dolní Ráztoce pověst rychlého mladého sjezdaře neobhájil. V tréninku jsem měl těžký pád a vykloubil jsem si rameno. Na úzkou sjezdovku lemovanou silnými buky, na které bylo 27 nechráněných zatáček, a po přejezdu silnice následoval skok s dopadem na strmý odkloněný padák, nikdy nezapomenu. Nebylo divu, že se nás tam zranilo asi 10, včetně favoritů Lelkové, Brchela a Šponara. O tom, jak dobře fungoval náš lyžařský svaz i za pohnutých válečných poměrů, svědčí dopis odeslaný týden po mistrovství na moji adresu. Místonáčelník Dufek v něm vyjádřil politování nad mým úrazem a přesvědčení, že na dalším šampionátu se vrátím mezi nejlepší. Nevím, zda tušil, že to bude až za pět let.


V roce 1942 byl vyhlášen zákaz pořádání veškerých sportovních podniků, a tak lyžaři alespoň trénovali. Po válce byly publikovány vzpomínky tvých kolegů a soupeřů na ilegální výpravy za tréninkem do Krkonoš. V únoru 1942 se dokonce skupina pražských sjezdařů zúčastnila dvoutýdenního natáčení lyžařského filmu ve Sv. Antonu, Šponar a další pracovali jako učitelé lyžování. Byl jsi v té době také tak aktivní?

Spolu s bratrem jsme v těch těžkých dobách zůstali zcela stranou. Tak zvanou Winterhilfe jsme bojkotovali tak, že jsme se slzami v očích rozřezali své lyže a spálili je v bubínkových kamnech, aby nemohly posloužit Wehrmachtu na východní frontě. K lyžování jsme se vrátili až po válce a v mém případě to bylo až na vojně. Sloužil jsem naštěstí v Liberci od října 1945 do listopadu 1947. Na kabinovou lanovku na Ještěd a sjezdovku pod jejími lany jsem to neměl daleko, ale nejdůležitější bylo, že velitel útvaru usiloval o sportovní prestiž své jednotky. V té době byly pořádány několikastupňové lyžařské armádní přebory. Dařilo se mně přivážet z nich do útvarové vitríny vítězné trofeje a neměl jsem pak velké problémy s tréninkem a s účastí na svazových závodech.

Jaké máš vzpomínky na první poválečné mistrovství ČSR uspořádané v Banské Bystrici v roce 1946, které zůstalo opředeno legendami?

Byla to demonstrace zájmu o závodní lyžování, jaký neoslabila ani světová válka. Lyžařský svaz nestanovil nominační kvóty, a tak se stalo, že se na můstku utkalo asi 200 skokanů a 150 sdruženářů a v běhu mužů na 18 km startovalo 400 závodníků. Pořadatelé nebyli na takový nápor připraveni. Ve sjezdu, který se jel skoro 3 minuty, nás startovalo přes 200 v krátkých intervalech, takže někteří závodníci se předjížděli a po vydání zmatečných výsledků byl závod anulován a opakován druhý den. Mně se zde nedařilo, dlouhá válečná tréninková pauza byla znát. Ani další velký závod na konci sezóny mě neuspokojil. I. ročník „Závodu 5. května“ (později Závod Osvobození) navázal na tradiční Májové závody pořádané sudetoněmeckým svazem HDW v okolí Luční boudy ve druhé polovině 30. let. 4.–5. května 1946 jsme startovali na stejných svazích jako Němci do Bílého Labe a do Obřího dolu. Ve slalomu jsem sice těsně porazil svého soka z doby před válkou Emila Frössla, ale cítil jsem se na víc než na 9. místo.


Jaký byl tvůj druhý rok vojenské služby?

Před sezónou jsem využíval každou volnou hodinu ke kondičnímu tréninku. Za náznak zlepšené formy jsem považoval vítězství v dobře obsazeném slalomu uspořádaném 31. XII. 1946 na Zrcadlovkách na Černé hoře. Brzy nato jsem se mohl zúčastnit, díky již zmíněné přízni velitele, dvoutýdenního soustředění zorganizovaného lyžařským svazem ve Sv. Antonu. Jako voják jsem se ocitl poprvé v životě v Alpách víceméně načerno. Byl to historicky významný podnik, který by zasloužil samostatné zpracování. V sestavě 20 mužů a 10 žen jsme trénovali s využitím kabinové lanovky na Galzig pod vedením rakouského trenéra R. Mahla. Podmínky nebyly ideální. Napadla kvanta nového sněhu a jeho sešlapání zabralo hodně času, ale společný trénink nejprve s armádním a později státním francouzským reprezentačním družstvem a s nejlepšími Rakušany pro nás byl nejlepší školou. Na závěr jsme absolvovali dva kontrolní dvoukolové slalomy v jednom dni. Podařilo se mně oba vyhrát, což se setkalo s dost velkou publicitou v našem tisku, ale já jsem to nepřeceňoval. Nezúčastnili se Šponar s Brchelem a další, kteří odjeli před závěrem soustředění na akademické mistrovství Švýcarska do Davosu, kde se většina velice dobře umístila. Trénink ve Sv. Antonu přinášel své ovoce. Mně se podařilo hned po návratu vyhrát armádní mistrovství v Rokytnici ve sjezdu a v obřím slalomu. Na svazovém mistrovství ve Špindlu mně nevyšel slalom, ale třetí místo v kombinaci za Šponarem a Brchelem jsem považoval za úspěch. Povedlo se mně vyhrát i obří slalom na dobře obsazené Velké ceně Špičáku na Šumavě. Úspěšnou sezónu bohužel předčasně ukončilo opakované zranění ramena při tréninku na Velikonoční obří slalom na Skalnatém plese. Následkem toho jsem II. ročník Závodu 5. května jel jen jako předjezdec a pozvánku na jarní závod na Gross Glockneru jsem nevyužil.

Kam vedly tvé kroky po odchodu do civilu?

Nastoupil jsem na inzerát do exportního oddělení sklárny Kavalier ve Zruči nad Sázavou, kde byli ochotni tolerovat mé lyžařské aktivity. Na začátku prosince 1947 jsem absolvoval sraz širšího reprezentačního družstva na Dvoračkách. Sněhu bylo málo, ale osvědčil se tam poprvé Brchelův sáňkový vlek, který dal jméno „brchelík“ všem primitivním vlekům později podomácku vyráběným v celé republice. Díky blížící se olympiádě se podařilo uspořádat třítýdenní soustředění opět ve Sv. Antonu, na které nás odjelo 25 závodníků 15. XII. Trénink v alpských podmínkách, od kterého jsme si hodně slibovali, neprobíhal za příznivých okolností. Zpočátku nebylo v Antonu dost sněhu, později ho napadlo tolik, že úprava sjezdové trasy byla nad naše síly a trénovali jsme proto jen slalom spolu s dalšími týmy stísněni na 20 m širokém svahu. Navíc komplikoval naši situaci nedostatek financí. V Rakousku proběhla měnová reforma a nás zaskočilo zdražení jízdného lanovky. Z plánovaných kvalifikačních závodů se nakonec odjel jen jeden slalom, který překvapivě vyhrál Krajňák , já byl 5. za Šponarem a Brchelem. 4. ledna jsme všichni startovali v sousedním Lechu v Poháru dr. Westena. V kombinaci zvítězil domácí favorit Pravda, já byl 11. V naší výpravě panovalo napětí před vyhlášením konečné olympijské nominace. S ohledem na dobrou formu ve slalomu jsem byl do olympijského družstva zařazen, ale moje radost netrvala dlouho. Při tréninku na neupravené trati Kandahár jsem upadl tak nešťastně, že kvůli pevnému řemenovému vázání praskly obě kosti nad levým kotníkem. Můj sen o startu na olympiádě zůstal jen snem.


Nevzala ti tato osobní sportovní tragédie chuť do dalších závodů?

V pevné sádře obě kosti za půl roku dobře srostly a moje lyžařská ctižádost nijak neochabla. V následující sezóně 1948/49 jsem absolvoval všechny významné závody, ale s ohledem na izolaci, ve které jsme se po Únoru ocitli, to byly jen závody u nás a v Zakopaném, kde byl nakonec závod o Pohár Tater pro vytrvalou sněhovou bouři anulován. Určité slalomové ambice, se kterými jsem absolvoval předolympijskou přípravu, se tak trochu potvrdily rok po olympiádě. V únoru 1949 jsem vybojoval ve Špindlu mistrovský titul ve slalomu. Extrémně dlouhá obě kola jsem zajel o 4 vteřiny lépe než druhý Luboš Brchel. V téže sezóně jsem ještě vyhrál několik slalomů v závodech nižší úrovně, včetně dvou slalomů, kterými byl uzavřen sraz širšího reprezentačního družstva v dubnu na Luční boudě. O rok později mě o stejný titul zřejmě připravil pád v I. kole. Druhé kolo jsem zajel nejrychleji, ale v součtu časů byl tentokrát lepší Brchel. Celý tento šampionát uspořádaný v Tatranské Lomnici byl v mnoha směrech mimořádný. Zúčastnilo se ho 500 závodníků a některé závody sledoval předseda vlády Zápotocký. Naše výkony byly s náležitým humbukem prezentovány jako výsledky zvýšené péče státu o rozvoj sportu. Mne se však tato péče pomalu přestávala týkat a nad sportovními zájmy počínaly převládat pracovní povinnosti na novém pracovišti v pražském Skloexportu. Naposledy jsem reprezentoval v únoru 1951 v Oberhofu na II. zimním mistrovství NDR, kde jsem obsadil ve slalomu 1. místo před Polákem Gasienicou a v kombinaci 2. místo za naším Šlachtou. V této sezóně mě příliš neuspokojilo 4. místo ve slalomu na mistrovství republiky a totéž umístění o rok později. Až na konci dubna 1952 jsem si trochu spravil sebevědomí. V Závodu Osvobození jsem byl 2. ve slalomu a na Velké ceně Slovenska pod Ďumbierem jsem slalom vyhrál a v kombinaci jsem byl za mladými Krajňákem a Bogdálkem třetí. S vrcholovým lyžováním na domácí úrovni se mně podařilo rozloučit se důstojně. V únoru 1953 jsem v Tatrách podruhé vybojoval mistrovský titul ve slalomu. Byl to nejhezčí dárek k mým třicetinám. I v dalších sezónách jsem se snažil nevynechat žádný významný závod, ale pracovní povinnosti přibývaly, studoval jsem cizí jazyky, a navíc mě má práce bavila.

V roce 1955 se ve svazovém měsíčníku Lyžařství objevil tvůj článek „Na sněhu pod libanonskými cedry“. Pamatuji se, že jako patnáctiletý dorostenec vyrůstající na Šumavě, pro kterého byla nedostupná špičácká sjezdovka v hraničním pásmu stejně jako Alpy, jsem ti takovou romantiku nezakrytě záviděl.

Romantika to byla, ale měla pro mne jen krátké trvání. Do Libanonu jsem byl vyslán jako obchodní delegát, sice bezpartijní a kádrově nezajištěný (otec do roku 1948 stavitel), ale jazykově vybavený a s dobrými pracovními výsledky. Věděl jsem, že jsou tam hory vysoké téměř 2 000 m n. m. a že se tam lyžuje. Odletěl jsem tedy i s lyžemi, a když jsem se dočetl v místním tisku, že ve středisku Cedry se bude konat mistrovství země, vyrazil jsem taxíkem do oněch vysokých hor, vystupujících přímo z moře. Zpočátku jsem nebyl přijat s otevřenou náručí. Závody pořádala armáda a až na přímluvu Švýcarů jsem startoval nejprve jako předjezdec ve sjezdu. Zajel jsem nejrychlejší čas a mezinárodní závod ve slalomu už jsem pak vyhrál jako regulérní startující. Mé vystoupení v roli neznámého cizince, který se stal mistrem Libanonu, mělo masivní odezvu v tisku a to se mně stalo osudným. Od prvopočátku jsem cítil nevraživost a pokřivené vztahy panující v celé naší misi. Fakt, že jsem o povolení účasti v místním šampionátu nepožádal mně nadřízeného obchodního radu, se stal záminkou k tomu, aby se mne to společenství neschopných závistivců rychle zbavilo. Ve Skloexporu jsem ještě dlouho po návratu platil za černou ovci.

Ve druhé polovině 50. let se tvé jméno z výsledkových listin vytratilo. Až v roce 1959, když jsi na přeboru Prahy ve Špindlu vyhrál oba slalomy, psaly noviny o tvém překvapivém návratu.

V té době došlo k přemístění podniku Skloexport z Prahy do Liberce. Mé postavení v zaměstnání se poněkud stabilizovalo, ocitl jsem se blíž k horám a na ještědské sjezdovky jsem viděl z okna kanceláře. Dostal jsem se opět do dobré formy, takže jsme se na mistrovství republiky ve Vrátné v roce 1960 spolu s o 2 roky mladším „veteránem“ Krasulou umístili v obřím slalomu hned za reprezentanty na 5. a 6. místě. Ještě na republikovém šampionátu v roce 1962 na Chopku jsem v konkurenci závodníků mladších o 20 let obsadil v obřáku 11. místo. Dál jsem startoval převážně úspěšně v řadě regionálních závodů. Díky tomu jsem poněkud zaskočil tebe – právě začínajícího trenéra liberecké sportovní základy – když jsem v roce 1966 splňoval výkonnostní kritéria pro zařazení a zúčastňoval se tvých tréninků a testů. Ještě později, jako padesátiletý, jsem byl zaručeně nejstarším nositelem tehdy považované I. výkonnostní třídy.

V dalších letech se staly tvojí doménou závody veteránů, později pořádané jako oficiální soutěže v kategorii Masters.

Byla to pro mě vítaná setkání se soupeři z mládí a mrzí mě, že je nemám lépe zdokumentovaná. Startoval jsem každoročně a cením si zejména posledních úspěchů, kterých jsem dosáhl pochopitelně v kategorii nejstarších kmetů. V roce 2005 jsem zvítězil na I. mistrovství ČSR Masters na Malé Skále a titul jsem získal znovu v letech 2008 a 2009. Vyhrál jsem také obří slalom Světového poháru Masters na strmém ještědském slalomáku v roce 2006. Závodní kariéru jsem uzavřel v zimě 2011 vítězstvím v závodu Českého poháru a v Memoriálu dr. Vedrala v Rokytnici. Úspěchy na stará kolena mě těšily, ale měl jsem samozřejmě také radost ze všeho, co přinesl listopadový převrat. V Alpách jsem lyžoval každou sezónu a loni to snad ještě nebylo naposledy.
Mám-li to vše dnes shrnout, tak ve sportu mě zbrzdila válka a několik zranění, v zaměstnání můj „buržoazní původ“ a závist méně schopných. Nakonec jsem pracoval u zahraniční firmy ještě před nedávnem a závodit jsem přestal v 88 letech. Dnes si vážím aktivit, které mně tak dlouho přinášely uspokojení, a rád na ně vzpomínám.

Slávo, v červnu oslavíš devadesátiny. My v redakci SNOW, spolu s mnoha čtenáři, Ti přejeme, abys je prožil ve zdraví a spokojenosti.