Sjezdové lyže s řídící koncovkou, známé pod jménem RaxSki, SKIRAX nebo „lyže Rax“ byly podle zpráv z Rakouska rozšířeny o nové řídící lamely, které jsou upevněné na obou stranách lyže pod vázáním.
Při každém carvovém oblouku se tato krátká „křídla“ zaříznou do sněhu a vedou lyže do zatáčky.



Na rozdíl od dnešních carvingových lyží, kde je poloměr zatáčky v podstatě zadán geometrií hrany lyže, řežou tahle křídla oblouky jakéhokoliv poloměru. Lyžař řídí natáčením lyží do žádaného směru. Přitom musí překonat jistý odpor, neboť každá carvingová lyže je zaříznutá ve své stopě. Ale tento odpor je u 10cm křídla nesrovnatelně menší než u zaříznuté hrany délky 170 cm.



Přesněji řečeno: úhel mezi lamelou a okamžitým směrem jízdy „dělá“ zatáčku. Tlak sněhové masy na každý element povrchu jedoucí lyže je jediná síla, která je schopná lyži řídit. Vynálezce lyže s řídící koncovkou dokonce tvrdí, že to platilo a platí pro všechny sjezdové lyže a snowboardy za posledních 120 let. Ve své stati “The physics of the ski control” navrhuje novou teorii lyžařského oblouku. Uvádíme z ní tři citáty:

Představte si lyže jako objekty pohybující se sněhovým prostředím, většinou na povrchu sněhu. Jediná síla, která může ovlivnit dráhu lyže je – mimo gravitace – tlak sněhové masy na různé části povrchu jedoucí lyže.

Nejlepší popis lyžařského oblouku na sjezdovce nebo všebecně na pevnějším sněhovém povrchu bude asi tento: dráha oblouku je výslednicí sil, kterými působí povrch sněhu na všechny části lyže, zarývající se do sněhu. Aby nějaká část hrany mohla přispět k provedení lyžařského oblouku, musí v daném okamžiku vyvíjet tlak na podložku, to jest nesmí být rovnoběžná s okamžitým směrem pohybu.

Znalost tohoto fyzikálního zákona otevírá cestu ke konstrukci zcela nového typu lyže. Protože funkci nějaké části lyžařské hrany může stejně dobře nebo dokonce lépe převzít krátká řídící lamela, zarývající se do sněhového povrchu.

To by znamenalo, že uznávané teorie carvového oblouku nejsou nic jiného než naivní popis carvingu za ideálních, skoro nikde a nikdy neexistujících podmínek.

Což vlastně dokazuje i exaktní měření dráhy carvové lyže, uveřejněné švýcarským fyzikem Petrem Federolfem v článku “The ski–snow interaction of an alpine ski in a carved turn” (Interakce mezi sjezdovou lyží a sněhem při carvovém oblouku). Výsledky měření dokazují jednoznačně, že skutečný poloměr oblouku se mění každou desetinu vteřiny, přes všechnu snahu nesmýkat. Federolf popisuje typický carvový oblouk v diagramu vpravo:

Lyžař přitom projel jeden jediný oblouk délky zhruba 17 m. V každém bodě oblouku (Position X) byl měřen okamžitý poloměr (radius) jeho oblouku. Na začátku a konci oblouku jel lyžař prakticky ve spádnici (radius > 25 m). V průběhu oblouku ale lyže zatáčela se všemi možnými poloměry mezi 25 a 7 metry. Někde uprostřed oblouku lyže ujela na hraně, poloměr tam byl větší než 25 m. Guru carvového lyžování, Američan Howe, ignoruje tato fakta a kalkuluje pro hlavní část tohoto oblouku skoro konstantní poloměr mezi 7 a 5 metry, viz tlustou červenou čáru na obrázku b.

Nejlepší slalomáři, např Marcel Hirscher, zase ignorují jeho teorie a vědomě kloužou nebo naopak skáčou, aby se dostali s největší možnou rychlostí do příští branky.

Co by asi Federolf naměřil, kdyby měl jeho test pilot na svých lyžích řídící koncovky a křídla?

Autor textu: Tom Podešva