Ve druhé polovině ledna t.r. bude již tradičně na nádraží v Lauterbrunnen zvýšený ruch. Ve vagónech električky směr Wengen – Kleine Scheidegg se budou tísnit davy fanoušků, kteří následně obklopí trať závodu stabilně patřícího do programu soutěží o Světový pohár v alpských disciplínách. Na západně orientovaných svazích Lauberhornu se bude těšit mimořádné pozornosti zejména závod ve sjezdu. Jeho extrémně dlouhá trať (4 260 m) s převýšením 1 028 m, s několika technicky náročnými pasážemi a superrychlými úseky, dává šanci pouze těm nejlépe připraveným odvážlivcům. Počet startujících zde proto obvykle příliš nepřekračuje číslo 50.

Jen o den dva později se na dolní stanici dráhy, směřující do Mürrenu, budou shlukovat stovky turistů, mezi jejichž běžnými zavazadly upoutají pozornost lyže dlouhé hodně přes 2 m. To se budou sjíždět lyžaři – amatéři všech věkových kategorií, kteří si váží toho, že se „vešli“ do maximálního limitu 1800 účastníků Inferno Rennen – Pekelného závodu. Zatímco tvrdí profesionálové se s početným doprovodem spěšně přesunou z Wengenu do Kitzbühelu, aby se pod Hahnenkammem utkali v dalším kole bojů o setiny vteřin, o body a finanční prémie, na svazích Schilthornu nad Mürrenem se v podstatně klidnější, přátelské atmosféře odbude 61. ročník závodu, který nemá a nikdy neměl mezi sjezdovými závody obdobu. Jeho výjimečnost spočívá v parametrech a charakteru trasy sjezdu a v historii, odvíjející se od 29. ledna roku 1928.

Z Indie do Mürrenu

Bláznivým nápadem uspořádat závod ve sjezdu alpským terénem na trase dlouhé přes 15 km s převýšením okolo 2 100 m se zaobíralo několik Angličanů, navštěvujících pravidelně Mürren již delší dobu. Vůdčí roli v jejich společnosti hrál místní hoteliér, Angličan Arnold Lunn. Jeho cesta do těžko přístupných hor nebyla rozhodně přímočará. Narodil se totiž v roce 1888 v Indii v rodině metodistického misionáře. Jeho otec byl zřejmě odvážný a podnikavý muž. Po návratu s rodinou na Britské ostrovy vedl cestovní kancelář, která se orientovala na služby poskytované tehdy ještě dost výstředním zájemcům o zimní lyžařskou turistiku. Na časté cesty do Alp bral i syna Arnolda, který se na zasněžených horských stráních nadchl pro lyžování.

Ve 20. letech již zaznamenáváme první razantní vstupy mladého Lunna do alpského lyžařského dění. V roce 1924 založil v Mürrenu volné sdružení majetných Angličanů, holdujícím lyžím – Kandahar Ski Club. Názvem v alpském prostředí dost neobvyklým vzdal hold dlouholetému rodinnému příteli generálu Robertsovi, vyznamenanému za zásluhy po dobu jeho služby v Indii titulem „lord z Kandaharu“.

Setkání A. Lunna s představitelem Arlberg Ski Club St. Anton H. Schneiderem se stalo podnětem k uspořádání prvního kombinačního závodu ve sjezdu a slalomu s mezinárodní účastí. V březnu r. 1928 proběhla tak ve Sv. Antonu úspěšná premiéra Arlberg-Kandahar Rennen. Od roku 1930 se tento závod konal střídavě v působištích obou klubů a vítězům se dostávalo poct hodných neoficiálním mistrům světa. Výčet dalších zásluh A. Lunna o prosazení progresivních tendencí v alpských disciplínách je obsáhlé téma. My se tentokrát vrátíme ještě jednou zpět, do dějiště 1. ročníku již zmíněného Pekelného závodu.

Dvě verze závodů

A. Lunn byl, co se týče lyžařských aktivit, zřejmě muž dvou tváří. Na jedné straně vypracoval závazné regule závodů ve sjezdu a slalomu, poměrně přesně vymezující dráhy, po kterých se závodníci musí snažit dosáhnout cíle v nejkratším čase. (Po složitých diplomatických tahanicích je FIS přijala za své v roce 1930). Na druhé straně byl ve stejné době organizátorem a aktivním účastníkem soutěže, ve které volba trasy sjezdu i další náležitosti byly ponechány na rozvaze a odvaze startujících, případné pády nebyly tragédií a zdrojem uspokojení nemělo být konečné umístění, ale samotná účast. Pekelný závod v tomto pojetí vycházel z kořenů alpského lyžování a i v současné podobě nedává zapomenout na alpské lyžařské pionýry. Ti, pokud šlo o účastníky Inferno – Rennen, museli stoupat s lyžemi na ramenou, často v hlubokém sněhu, dlouhé hodiny k vrcholu Schilthornu. Zde si po krátkém odpočinku upravili oděv, připnuli lyže a postavili se na start závodu. Další dějství 1. ročníku Pekelného závodu popsal A. Lunn následovně: „Hromadný start se uskutečnil na vrcholu Schilthornu na pokyn jednoho z účastníků. Ti, kteří nedokázali vyšplhat až pod vrchol, se připojili, až když kolem nich projížděli ti, co odstartovali nahoře. Sníh nebyl preparován a na trati se vyskytovaly i protisvahy a úseky, nutící k běhu. D. Eliotová, jediná ženská účastnice, ztratila přes 10 minut, neboť se vracela, aby pomohla jezdci, který při pádu utrpěl zlomeninu žebra. Přesto dojela jako 4. za vítězem H. Mitchellem, který projel pekelnou trať za 1 hod. 12 min. Cílový tým sestával jen z jednoho muže, který se nemohl závodu zúčastnit kvůli vymknutému kotníku. Ten měl z minulého dne synchronizované hodinky s mými. Po mém příjezdu do Lauterbrunnen na 6. místě se dozvěděl přesný startovní čas a poté mohl určit výsledné časy závodníků.“

Dlouhé přestávky

Další dva ročníky nesvědčily o tom, že by Pekelný závod upoutal velkou pozornost. Do cíle nikdy nedojelo více jak 10 startujících a organizační zajištění nebylo bez vady. Např. vítěz druhého závodu Angličan Riddel nenašel po dojezdu do cílového prostoru v Lauterbrunnen ani jasně vyznačený cíl závodu, ani časoměřiče. Ty překvapil uprostřed zábavy v nedaleké restauraci a jeho oficiální čas 45 min byl výsledkem domluvy nad sklenicí piva!

Následovala pětiletá přestávka, ve které se sice Pekelný závod nekonal, ale Mürren v té době žil bohatým sportovním životem. Horská obec s pouhými 350 obyvateli přivítala postupně účastníky dvou Mistrovství světa v alpských disciplínách a tří mezinárodních závodů Arlberg-Kandahar. Ani v průběhu II. světové války se v neutrálním Švýcarsku nepodařilo závod uskutečnit. Až v roce 1947 si mohl horský vůdce Stäger dojet po devítileté odmlce pro své druhé vítězství v čase 37:52 min.

Hole nesmí brzdit

Díky rostoucí publicitě v regionu v 50. letech zvolna narůstal počet startujících, ale současně „shora“ hrozilo závodu zrušení. Byrokratům ve švýcarském lyžařském svazu nešel pod fousy jeho volný statut, který byl v rozporu s mnoha paragrafy svazových pravidel pro pořádání závodů ve sjezdu. Situaci zachraňovala různá kompromisní označení závodu, ale i dodatky v soutěžním řádu. Příkladem může být ukončení benevolentního přístupu k uživatelům účinné techniky snižování rychlosti jízdy na strmých úsecích trati v sedu na sepnutých holích, ryjících za jezdcem v měkkém sněhu. Ta byla zřejmě ve velké míře uplatňována mnoha závodníky až do roku 1954. Tehdy se stal vítězem příslušník italského horského pluku G. Marciandi. Sjezd na holích ovládal tak brilantně, že s výjimkou dvou stoupání dojel „vsedě“ od startu až do Lauterbrunnenu v rekordním čase 26:15 min. (Současný rekord z roku 1992 je 13:53 min.). Poté byl reglement Pekelného závodu doplněn zákazem takovéhoto „zneužití“ lyžařských holí, stejně jako zákazem výměny lyží v průběhu jízdy, pokud nedojde k jejich zlomení.

Zapomenutý Bud Werner

Útlá publikace, zachycující historii závodu, se zmiňuje o tom, že i v následujících letech až do roku 1959 vítězili v Mürrenu vojáci, sloužící v zahraničních horských útvarech. Pro ty se stal sjezd ze Schilthornu vhodným testem. Je překvapující, že se autoři, komentující i to, že ceny vítězům předával polní maršál Montgomery, nepozastavili nad jedním jménem: Bud Werner, příslušník americké jednotky se sídlem v tehdejším Západním Německu, vynikající sjezdař, se totiž v roce 1958 nestal pouze vítězem Pekelného závodu. Do Mürrenu si jen „odskočil“ z nedalekého Wengenu, kde na náročné sjezdové trati obsadil 2. místo za T. Sailerem a následně se stal vítězem alpské kombinace v již zmíněném prestižním závodě pod Lauberhornem. Je škoda, že se v roce 1958 pro nedostatek sněhu v dolních partiích odbýval Pekelný závod na zkrácené trati. Pro výsledný čas B. Wernera, jednoho z mála špičkových sjezdařů, kteří se postavili na jeho start, tak chybí srovnání.

Radikální změna

V 60. letech nedošlo v historii každoročně pořádaného Pekelného závodu k žádným pozoruhodným událostem. Počty startujících se pohybovaly okolo čísla 40 a „až dolů“ se díky častému nedostatku sněhu jelo jen třikrát. Trvale kritická sněhová situace v nižších polohách Bernských Alp se odrazila v tom, že závod se mohl uspořádat v plném rozsahu až po jedenáctileté přestávce v roce 1980. Mezitím se zásadně změnila situace v dostupnosti vrcholu hory Schilthorn. V roce 1970 byla dokončena stavba tehdy nejmodernější lanovky na její vrchol a snadná dostupnost startu populárního závodu měla rychlou odezvu v narůstajícím počtu startujících:

rok 1970 – 97
rok 1975 – 330

rok 1979 – 1 139

Od konce 70. let neklesl počet závodníků v cíli Pekelného závodu pod jedenáct set, přičemž stále přibývá zahraničních účastníků. Masový sjezdový závod osobitého charakteru byl na světě.

Nejstarší účastník

V roce 1974, ve věku 86 let, zemřel Arnold Lunn. V té době již nebylo pochyb o životaschopnosti závodu, u jehož kolébky stál. Počty startujících se postupně přibližovaly ke dvěma stovkám a místní učitel lyžování a dnes ředitel lyžařské školy Kurt Huggler byl k neporažení. Z výsledků závodu se však nevytratilo ani příjmení Lunn. Syn Arnolda Lunna, Peter, v nich figuruje coby legenda dodnes. V roce 1932, jako osmnáctiletý mladík, hájící barvy Kandahar Ski Clubu, obsadil 2. místo ve slalomu a v kombinaci ve III. ročníku Lauberhornrennen. O rok později obsadil 18. místo ve sjezdu na MS v Innsbrucku a na IV. Zimních olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchen byl 13. ve slalomu. Ještě dnes se tento šestaosmdesátiletý kmet vydává jako nejstarší účastník na trať Pekelného závodu a nekončí na posledním místě. I když P. Lunn jednou usoudí, že je závod nad jeho síly, bude jméno jeho otce – zakladatele - připomínat soutěž čtyřčlenných klubových družstev nazvaných Sir- Arnold-Lunn-Cup. V té se již od roku 1993 pravidelně umísťuje v prvé polovině výsledkové listiny tým, který pod hlavičkou Jede-Matic SC reprezentují severočeští sjezdaři – veteráni K. Lank, R. Zakouřil, R. Štancl a další. Pro propagaci českého sjezdového lyžování tak dělají rozhodně dobrou službu.

Domněnka na závěr

Na závěr se ještě jednou vraťme k osobě A. Lunna. Byl duší prvních ročníků Pekelného závodu. O tom, že jeho 61. ročník bude oslavou alpského lyžování s více jak jedním tisícem aktérů, není pochyb. A. Lunn stál rovněž u zrodu moderních forem alpských disciplín. Téměř současně uspořádané závody Světového poháru ve Wengenu budou zaručeně v centru pozornosti široké sportovní veřejnosti a stanou se exhibicí skvělých výkonů. Především s ohledem na dravou komercionalizaci, bez zábran pohlcující takovéto sportovní podniky, lze vyslovit domněnku, že starému pánovi by z obou jeho „ratolestí“ přinesl sjezdařský festival pod Schilthornem větší uspokojení.