„*Šestého ledna jsem si utrhla přední křížový vaz v levém koleni a tím skončila s aktivní přípravou na závody, které jsem letos věnovala hodně času. Do Kranjske Gory jsem měla odjíždět 25. ledna, tak jsem rovnou zavolala Šimonovi Mastnému, vedoucímu výpravy, že letos bohužel nepojedu a smiřovala se s tím*“, vzpomíná Katřina na první pocity. „*Ze začátku bylo koleno oteklé a skoro jsem nemohla chodit - kdyby mi někdo řekl, že za dva týdny budu lyžovat, nevěřila bych. Pak se zranila i Nikola, měla stejné zranění jako já, a druhý den prohlásila, že do toho jde.*“

Vlastně díky Nikole Kateřinu napadlo, že to zkusí a na událost své sezony vyrazí. „*Před naší olympiádou jsem zkoušela pomalu lyžovat s ortézou v Paso Tonale a šlo to ztuha. Zajímavé je, že dodnes nemůžu pořádně chodit, ale na lyžích to nevadí, při jízdě prostě zapomenu, protože se soustředím na jiné problémy. Navíc je situace po zranění opravdu den ode dne lepší. Měla jsem ale pořád pocit nehorázné drzosti, když se skoro nemůžete pohybovat a chcete závodit na lyžích.*“
Kateřina slyšela hodně příběhů o dodatečných zraněních v již poškozených kolenech, uvědomovala si, že zdraví má jen jedno a že je pro ni důležité lyžovat ještě dlouho, tedy že je nutné chovat se ke svému koleni zodpovědně. V kategorii Masters navíc nemusela honit poslední sezonu, je jich ještě spousta před ní. Toto a podobná slova kolem sebe slyšela a hodně se bála. „*Na závody jsem se rozjela závodit ne se soupeřkami, ale sama se sebou. Navíc v české výpravě už 4 dny před odjezdem nebylo místo a já našla azyl u Slováků (kterým tímto děkuji a především Vlastovi Trégerovi, který mi našel místo během 20 minut a celá výprava mě krásně přijala, takřka adoptovala, díky!)*“. Závodníci Masters už většinou nemají přehnané ambice a převládá přátelská atmosféra, která ruší hranice. Jazykové, kulturní, věkové... Nejstaršímu účastníkovi bylo kolem 90 let. „*Člověk musí jen smeknout, když se prohání stejnou tratí*“, dodává Kateřina.

26. ledna, přesně 20 dnů po úrazu, získala zlatou medaili v obřím slalomu.

„*Kdyby mi to někdo řekl před 14 dny, neuvěřím, vždyť jsem nemohla ani chodit. Na stupně vítězů jsem se sotva dobelhala.*“

Za dva dny zlato zopakovala v super G a následně ještě přidala stříbrnou medaili ve slalomu.

„*Koleno teď bolí hodně, ale pomalu to přechází. Tuto sezonu končím a s pocitem hluboké pokory se chystám na plastiku křížového vazu. Opravdu chci ještě lyžovat a nejen to. Spousta lidí mi řekla, že jsem blázen, ale když musíš, tak musíš. Proto Nikole rozumím a fandím jí, je to riziko, ale to je koneckonců každý sport, i když jsme zrovna úplně zdraví. Můj ortoped mi řekl, že mi musí doporučit klidový režim, ale že sám by do toho taky šel. Bez tréninku, jež jsem absolvovala před zraněním, by to asi nešlo, a určitě se to nedá doporučit každému. Ale, Nikolo, jde to. Držím palce!*“

I redakce SNOW drží palce a věří, že osud napíše příběh Kateřiny i Nikoly podobně – tedy s medailovým koncem!