Je ono mocně skloňované nebezpečí opravdu tak velké a jsou vážně nezbytné i poměrně drastické páky k jeho omezení? Nedramatizuje se skutečnost způsobem, při němž média, poctivě, až naivně přesvědčená, že konají v zájmu veřejného blaha, vystupují spíše v roli užitečného idiota, posvěcujícího další a další zásahy do našich teprve nedávno nabytých svobod? Nebo se situace (tvrdé upravené „rychlostní“ tratě, krátké zatáčivé lyže, hustota lyžařů a snowboardistů na svazích) skutečně vyvinula tak, že vyžaduje nové formy regulace?
Nejsou to snadné otázky a určitě na ně nenajdeme jednu společnou odpověď. Jistě, jednotu nalézt nemusíme, nejsme politická strana, ale určitě je vhodné, aby každý lyžař i prknař měl kromě vlastních nepřenosných zkušeností k dispozici i fakta, jež jeho postoj učiní kvalifikovanějším a rozhodování svobodnějším.

Co je a není pravda

„Úrazů i mrtvých při lyžování děsivě přibývá“ – asi tak by se dal shrnout oblíbený alarmický tón spousty článků zejména v obecných médiích. Občas se objeví i nějaké to číslo, ovšem nevztažené do náležitých souvislostí je spíše manipulací.
Příklad: v letech 2006 až 2008 registrovalo Rakousko při lyžování a snowboardingu (dál budu pro stručnost psát jen „lyžování“) 42, 50 a 60 mrtvých. Takže během tří sezón nárůst takřka o polovinu! Chcete snad lepší argument pro povinné helmy a policii na sjezdovkách?
Jenže co se už nedovíte: z těch 60 bylo 31 v lavině a 27 úmrtí bez úrazu, především na infarkty. Mrtví na sjezdovce byli tedy jenom dva! Jestli je tedy něco na místě, pak především lavinová osvěta a výchova, stejně jako apel na lidi, aby nepodceňovali námahu ve výškách a dbali na svou kondici i životosprávu.

Kolizí není mnoho

Celkový počet úrazů je nejenom ve zmíněném Rakousku už roky stabilní. O tom jsem ne tak dávno psal v článcích o helmách. Na rozdíl od obecného přesvědčení, že na tratích dochází k plno srážkám, je 87 % ošetřených úrazů klasifikováno jako „bez cizího zavinění“. Pravda, člověk občas žasne, že se v mumraji na zaplněných tratích lidé skutečně „nemasí“. Dvě a půl sezóny jsem skoro denně mohl pozorovat jeden z nejhorších dojezdů, které znám: vyústění obou tratí na špindlerovské Hromovce na úzký most. A snad jen jednou pamatuju jakýsi úraz s trochou krve. Sám to nechápu, být ředitelem Skiareálu, asi bych klidně neusnul, ale opravdu se tam ti lyžaři vždycky nějak poskládali. Netvrdím, že dojezd je dobrý či v pořádku, jen konstatuju, že ani zde se žádná jatka nekonají. I tato dílčí zkušenost nereprezentativně potvrzuje, že lyžování není statisticky tak nebezpečné, jak se v poslední době s oblibou líčí. Podobně jako u spadlého letadla se nenechme mýlit dojmem z mediálně vytěžené ojedinělé tragédie.

Roste závažnost?

Ano, je možná pravda, že trochu vzrůstá závažnost zranění. Je to ale posuzováno čistě medicínsky, nebo podle metodik pojišťoven, do nichž se jistě promítnou rostoucí mzdy i účtování léčebných výkonů? A je tomu opravdu tak, když bouřlivě narostlo používání přileb a v poslední době i páteřáků? Pokud i přesto závažnost vzrůstá, není něco špatně? Ochrana nechrání (ale každý nás přece přesvědčuje, že ano, více k tomu viz ony dva loňské články o helmách), nebo to prostě není pravda?

Tvrdá sjezdovka – fackovací panák

Podle průzkumů (zdroj: seilbahn.net) má osm lyžařů z deseti za to, že nejvíce úrazů se odehraje na zledovatělých tratích. To jsou mj. ony nářky na technický sníh. Jenže i toto je pověra: na takových dochází jen ke čtvrtině úrazů, kdežto přes 60 % se odehraje na pistě dobré. A podobně jen asi čtvrtina na černých, kdežto třetina na bezproblémových modrých a 43 % na červených. V náročných podmínkách funguje „samobrzda“, kdežto právě v dobrých se lyžař nepřiměřeně rozparádí. „Kolize, obtížné podmínky a špatné počasí jsou přeceňovány,“ konstatuje se v jedné zprávě.
Velmi závažnou příčinou úrazů je nedostatečná kondice a nezkušenost, kvůli níž jezdec neodhadne rychlost, sníh, podmínky. A kupodivu podle studie i rentalové vybavení. To jsou ovšem věci, jež ovlivníme (zamítnout musíme fantasmagorie v podobě selekce lyžařů na základě jejich zdatnosti či „polní“ kontroly výzbroje) osvětou, možná prostřednictvím pojišťoven, ale ne povinnostmi a represemi. Všimněte si, kolik vpravdě mizerných lyžařů sjíždí do údolí až v době, kdy končí lanovky! Dobrý lyžař má dávno, mnohdy už dopoledne, odlyžováno, hejno sotva mírně pokročilých jezdí až do konce, byť v tu dobu už sotva vládnou nohama, natož lyžemi.
Dalším podtématem, hodným ale samostatného článku, by byl i alkohol, zejména v kombinaci s odpolední únavou.

Stále snadněji, ergo rychleji?

Ano, bohužel platí úměra, že pěkná rovná pista svádí k přecenění vlastní dovednosti. Podobně jako auto na stovku dokáže lyže na šedesát i víc rozjet kdejaký „sněhulák“, vyhecovaný vědomím, že přece jeho lyže se tak snadno ovládají! Zde snad jde přímo o určitou past, jež by se hodila do našeho souběžného seriálu: lyžařům dáváme krátké, točivé a stále snadněji ovladatelné lyže (novou kapitolou bude rozšíření přizvednutých špiček, tzv. rockeru čili kolébky: takové krátké lyže budou ještě točivější a ovladatelnější, ale v rychlosti nestabilnější) a vzbuzujeme v nich tak falešné přesvědčení, jak snadné je lyžovat a jak dobří jsou. A pak si rveme vlasy nad tím, že se pohybují nad své poměry a horečně vymýšlíme, jak je přimět k jízdě pomalejší. A tak se rodí nápady, až přímo projekty na rychlostní limity a měření rychlosti.

Policajt rozhoduje?

„U každého je rychlost, při které je nebezpečný pro ostatní, jiná. Nicméně, obecně lze říci, že rychlost mezi 50 až 60 kilometry už je nebezpečná, zvlášť v areálu, jako je Kozí pláň, kam jezdí hlavně rodiny s malými dětmi,” vysvětluje policista Lukáš Svoboda.
Takto nám denní tisk v polovině února předvádí, jak by mohla vypadat brzká budoucnost. Policista prostě usoudí, že určitá rychlost je „nebezpečná“ (a tím, že je to hodnota relativní, bude asi o to více lpět na interní „metodice“, jež mu nadiktuje třeba právě těch 50, ať se to chlapcům neplete s veřejnou komunikací…) a stane se tak nejenom kontrolou a represí, nýbrž přímo arbitrem.
Nevěříte? Ještě jeden citát ze stejné doby:
„Policisté na lyžích budou dohlížet na lyžaře a snowboardisty, zda svým jednáním neohrožují ostatní osoby, a na bezpečnost na tratích…,“ informovala Dana Ladmanová z klatovské policie. Neboli policista bude ryze subjektivně rozhodovat o tom, zda někdo někoho neohrožuje. Objektivní kritéria půjde těžko stanovit, prostě policajt „usoudí“ a lyžař má smůlu.
Tvrdíte, že vy nedivočíte a že vám to nevadí? Tento nikterak vzácný postoj „slušných lidí“ umožňuje v oficiálním zájmu „bezpečnosti“ bezprecedentní omezování osobních svobod. Nechci ale toto závažné téma zavádět mimo lyžování. Jak daleko může být doba, kdy vám kdosi – skipatrola, policista, ochranka – sdělí, že prostě jedete příliš rychle? V Americe prý už kdysi i Millerovi za „speeding“ párkrát sebrali skipas…

Desatero dobré, ale…

Staré dobré desatero FIS u nás konečně povýšilo na přijatou státní normu. Nestalo se tak sice přímo zákonným klackem, ale přinejmenším si vysloužilo poměrně značnou mediální pozornost.
To je samozřejmě jedině dobře. Tento komprimát účelného chování by v ideálním světě sám o sobě plně postačoval. Opakování některých zásad nikdy nebude dost. Všímáte si, kolik i zjevně pokročilých lyžařů se při nájezdu do tratě nepodívá nad sebe? Kde to nenapoví vrozená inteligence, musí nastoupit opakovací dril. Tohle je typická parketa pro školní kursy a lyžařské školy.
Bohužel se nám ani u desatera nevyhnul malý český šlendrián. Z inovovaného pravidla 5 v českém znění nepochopitelně vypadla „carvingová“ modernizace „or moving upwards on the slopes“, reagující na vyjíždění oblouku až do protisvahu. Zrovna u nás s naší hustotou provozu a značnou oblibou funcarvingu je to velká chyba! Matoucí je i formulace „povinen poskytnout první pomoc“. „První pomoc“ lze totiž chápat jako zdravotnický terminus technicus. K první pomoci jako takové ale nelze nikoho s výjimkou kvalifikovaných zdravotníků a záchranářů nutit. „Is duty bound to assist“ či „zur Hilfeleistung verpflichtet“ ukládá povinnost pomoci, ale správně ne „first aid“ či „Erste Hilfe“.
A konečně podobně sporné je „poskytnout osobní údaje“. Osobní údaje jsou dnes velmi citlivé téma a na jejich ochranu máme celý státní úřad. Nelze požadovat, aby je třeba svědek úrazu poskytoval nespecifikované osobě. Angličtina to opět řeší jen ve smyslu potřeby identifikace: „must exchange names and addresses“.
Navzdory těmto vadám je osvěta pravidly FIS nanejvýš žádoucí. A až se dočkáme kauzy, v níž poslouží k rozhodnutí o vině a případném trestu, získají na vážnosti.
Jde přece o to, abychom se všichni rozumně na kopci poskládali a užili si maximum. Nechtějme, aby nerozumní, až asociální nahrávali snahám dovléci až na sjezdovky oficiální represivní aparát. Také naše střediska by měla přemýšlet. Přivedla by vysoká míra regulace a úřední represe do našich areálů více spokojených (neboť „ochráněných“) lyžařů, nebo by je naopak odvedla jinam, kde panuje volnost, navíc umocněná možnostmi freeridu? A jak se na to díváte vy?

Diskuze na téma tohoto článku se rozproudila hned po vydání SNOW 53 - své příspěvky a názory tedy můžete psát i ZDE.