lyžování ve Francii - tématické články

Když přijíždíte do města Briançon přes sedlo Montgenevre, sama se vám nabídne myšlenka, že tady byste chtěli mít budku, v níž byste vybírali mýto za průchod do údolí, a to by zkrátka muselo stačit k blahobytnému živobytí i na důchod.

Může mít středisko známé tak jako Eiffelovka nebo hospoda U Fleků ještě nějaká tajemství? Ano, ale hodně hluboko ukrytá. Zajímá vás, jaká historie kráčela pod vašimi čerstvě nabroušenými hranami, když se vydáváte jiskřivým ránem přes „náměstí“ v Mottaretu směrem k některé z těch nejúžasnějších sjezdovek na Saulire, Vallon a Mont de la Chambre, co tady tvoří onen dokonalý amfiteátr? Dříve, než sem vstoupily vaše neklidné nožky, tady už někdo byl. I kdybyste přeci jen zvládli vykrojit první stopu do čerstvě načechraného manšestru, tak je to vlastně jen sen. Historie údolí Les Allues je totiž hodně dlouhatánská.

Lyžařská sezóna na jižní polokouli je v plném proudu, na Novém Zélandu za poslední dva dny spadlo přes metr sněhu, podobné to je v Austrálii. V Chile a Argentině sněžilo méně, ale stále se jezdí na metru sněhu, jen v africkém Lesothu se lehce otepluje. V Evropě zůstává v provozu pod širým nebem 10 lyžařských míst.

Savojské Alpy v minulém týdnu potěšily těmi nejlepšími podmínkami, jaké si mohou lyžaři přát – prachovým povrchem sjezdovek s pevným, vodivým podkladem, sluncem již hřejícím, ale mrazivými teplotami chránícími kvalitu sněhu.

Leckdo by si mohl říct, že v dubnu si kromě ledovců zalyžuje maximálně za domem na travních lyžích. Omyl. Francouzský Risoul/Vars sice není ledovcovým rájem, ale takové jarní polyžováníčko na prázdných svazích a pod azurovou oblohou… To je silná stránka tohoto dvojstřediska.

Aktualizované dopravní informace z okolních a alpských zemí, ceny dálnic a tunelů, rychlostní limity, uzavírky průsmyků a mnoho dalšího shrnujeme v tomto informačním článku.

Risoul Češi milují. Také jsem se zamilovala do Risoulu, když jsem v něm byla poprvé. Bylo to místo, kde jsem se mohla poprvé dosyta nalokat jihoalpského větru. Jenomže později jsem zjistila, že v porovnání o ostatními středisky je kapánek plytké. Ovšem v takovém pozitivním smyslu slova.

Jsem na své bohaté zkušenosti občas ješitně sebevědomá. V praxi se to projevuje tak, že se domnívám, že z pouhého dlouhého pohledu na lyžařskou mapku už poznám jaké to v lyžařském středisku bude. Ve Val d´ Allos jsem se dost sekla.

Jedenáctičlenné obsazení má konečná nominace českých sjezdařů pro nadcházející mistrovství světa v alpských disciplínách ve francouzském Val d'Isere, kde se šampionát uskuteční v termínu od 3. do 15. února 2009. Nominaci schválila Rada Odborného sportovního úseku alpských disciplín SLČR na svém včerejším zasedání.

Puy Saint-Vincent není žádná lyžařská bomba, zdálo by se na první pohled. Nabídne jen 75 kilometrů sjezdovek, ale k tomu si můžete dopřát ještě pořádný zážitkový nebo historický nášup.

ALPSKÝ SKIALPOVÝ ZEMĚPIS

Pro českého skialpinistu jde o vzdálenější cíle. Hlavně Francie je poněkud z ruky. Ale opuštěnost tamějších rozlehlých hor je silným lákadlem. Jet takovou dálku se vyplatí kvůli alespoň týdennímu výletu. Kromě túr vrcholových je Francie výbornou štací pro milovníky vícedenních přechodů. Začněme však v bližší Itálii.

Věta, která mne provázela na cestu do Super Dévoluy zněla: „Tam bych podruhé nejela ani zadarmo!“. A přesto mi to středisko čímsi připadalo krásné. Vzdorovitou krásu hor tady nedokázal narušit ani ten nejvelkolepější pokus o prznění přírody, jaký jsem kdy viděla.

Když jsem poprvé stanula na hradbách města Briançon a nemluvný pubescent vedle mne otevřel ústa a pravil ‚fakt dobrý!‘ pochopila jsem, že jsem fakt na výjimečném místě. Briançon má opravdu neopakovatelné kouzlo. Hradby, které vystavěl maršál Vauban ve službách Ludvíka XIV., ještě vylepšuje přitažlivost tohoto místa. Nejvýše položené město v Evropě bývalo strážcem pašeráckého, vojenského a vůbec všeho provozu v pěti údolích, jenž se k němu sbíhají.

Sedlo Montgenvre bývalo státní hranicí mezi Francií a Itálií. Můj první průjezd tímto místem ve mně vzbudil pobavenou závist. Z italské strany bývávala před vesnicí omšelá budka, kde se před nečasem nejspíš nad panáčky grappy choulili carabinieri se žandarmy. V sjednocené Evropě se zvolna rozpadala, podobně jak teď ležérně chátrají naše hraniční přechody.

Paul Cézanne maloval celý život jeden kopec pořád do kolečka. Kopec se jmenoval Mont Saint Victoire. Dokonce si kvůli němu koupil ateliér nad svým rodným městem, aby to měl se štafličkami blízko k místu, odkud bylo na Mont Saint Victoire dobře vidět v tom správném světle. Kopec ho nikdy neomrzel. Já nejsem žádný Cézanne, ale jsem na tom podobně. Moje hory jsou jen maličko víc vzdálené od moře, ale jinak úplně stejně přitahují mojí duši. Ochotně se do těchto končin trmácím předlouhou cestou. Ještě nikdy nezklamaly. Nedokážou omrzet. Na důchod si tam někde koupím kamenný dům a každé ráno se budu z verandy dívat, jak vypadá stav sněhové pokrývky. Malovat budu tak leda stopy do prašanu.

Je to divočina a exotika. Cestovní i kulturní vzdálenost je cítit. To první je třeba překonat možná s lehkým odporem, to druhé je naopak třeba hltat plnými doušky. Řeč je o jižních, francouzských Alpách. Hodně je tu toho zkrátka jinak.

Říká se, že francouzská střediska jsou spíše obří komplexy králíkáren na svahu, která příliš mnoho kromě tradičně skvělého lyžování nenabídnou. Risoul je ale přece jen v něčem jiný. Vzpomínáte na svá nejvíce raubířská léta? Tak to je přesně ta nálada, kterou ve vás tohle středisko probudí. Po týdenní dovolené v Risoulu sice vaše tělo zase o kousek zestárne, ale duchem vrátíte do let zaslíbených, a to vzhledem k možnostem střediska za velmi skromný peníz.

Středisko Espace Killy, které je tvořeno areály Tignes a Val d'Isere, pořádá soutěž, ve které může 300 šťastlivců vyhrát jeden den „soukromého“ lyžování na 300 kilometrech sjezdovek.

Ještě v prosinci jsme dostali šanci se sklouznout a spojit práci se zábavou. Pro APO snowboards dealers meeting byl vybrán solidní rezort pod Mont Blancem tedy přímo středisko Chamonix ve Francii. Protože se termín na chlup shodoval s oficiální otevíračkou střediska a za okny v ČR běhali daňci nedalo velkou práci sehnat parťáky na cestu. Fotograf Grobe a starý horský vůdce Fiďas byli v okamžiku ready for ride.