Lanovky pro vojáky

První světová válka rychle pohřbila rodící se vyhlídkový turismus. Zato bylo vystavěno mnoho válečných lanovek díky faktu, že fronta v Dolomitech obsadila ty nejvyšší vrcholy pohoří. Kromě neocenitelných zkušeností se stavbou lanovek tak vojáci mohli objevit i zálibu v pohybu na lyžích, které byly do Alp dopraveny teprve koncem 19. století. Rychlý pohyb po sněhu byl ve válečných poměrech nadmíru užitečný, nicméně příslušníci armády neměli ještě legální možnost uplatnit své umění ve sportovním klání.

Luis Trenker, lyžař-pionýr

Zatímco v severním Tyrolsku vznikl lyžařský klub již v r. 1901 v St. Antonu a v r. 1928 uspořádal první závody, v Jižním Tyrolsku lyžování zaklíčilo mnohem později. Za to, že se postupně ve 20. a 30. letech stalo masově známé, vděčí především herci a režiséru Luisi Trenkerovi, který vylíčil lyžaře jako hrdiny dobývající zasněžené hory. Výsledkem byla i pomalu rostoucí poptávka po lanovkách.

Tažné sáně

Ve 30. letech zažily konjunkturu elektricky i jinak tažené sáně pro lyžaře, a to především ve Švýcarsku – poslední z nich přežily dokonce až do 80. let. V Jižním Tyrolsku se tato historická lanová přepravní zařízení objevila nejprve v údolí Gröden, Trenkerově rodišti, v Corvaře a také na Seiser Almu. Většina z těchto lanovek ovšem zanikla ve 2. světové válce.

Otec lyžařských lanovek

Ze zkušeností s lanovkami získanými již v 1. světové válce nakonec vytěžil nejvíce meranský inženýr Luis Zuegg, který tak dal významný impuls i lyžařskému turismu znovu se vzmáhajícímu po skončení 2. světové války. Díky jeho technologii se již o Vánocích 1947 svezl první lyžař sedačkovou lanovkou. Z Corvary na vrchol Col Alto ji vystavěl pionýr turismu Erich Kostner – lanovka měla dřevěné podpěry a byla první italskou sedačkovou lanovkou, která dostala úřední povolení k provozu.

Olympiáda, boom a státní podpora

Její úspěch znamenal rychlé rozšíření lanovek a vleků i do dalších lyžařských oblastí – o Vánocích 1951 jezdilo mezi Ortlerem, Brennerem a Dolomity 13 sedaček a 15 vleků. V r. 1956 pak počet povyrostl na 25 sedaček a 70 vleků. V r. 1956 se v Cortině d´Ampezzo, v sousední provincii Belluno, konaly zimní olympijské hry a „perlu Dolomit“ přetvořily v mondénní letovisko. Stvořily ale zároveň nový ideál – lyžařskou dovolenou v Dolomitech. Zástupy turistů směřujících do Cortiny vzbudily přirozenou závist jihotyrolských sousedů v údolích Gröden a Pustertal a ještě vzrostla jejich motivace investovat do lyžařského turismu. V r. 1957 propojil nový vlek lyžařské terény Corvary a St. Kassianu, čímž byl položen základ budoucího safari objímajícího masiv Selly. Doslova rozmach nastal ve stavbě lanovek po r. 1960, kdy byla zákonem stanovena státní podpora vzniku nových lanovek a vleků – region převzal až 50 % nákladů na výstavbu. Mnoho vleků vyrostlo v údolí Gröden a v r. 1962 začalo „dobývání“ Kronplatzu, které by bez impulsu olympijské Cortiny a možná i bez státní podpory nastalo o poznání později.

Zlatá 70. léta

Co byla pro Cortinu olympiáda, to pro údolí Gröden znamenalo mistrovství světa v alpském lyžování v r. 1970. Tehdy se lyžařské terény rozrostly do dnešní podoby. V mistrovském roce se mohli lyžaři v Jižním Tyrolsku svézt už 340 lanovkami a vleky – většina z nich byla jednomístná a měla velmi nízkou přepravní kapacitu. Zlom nastal v polovině 70. let, kdy se podstatně rozšířily sjezdařské možnosti na Kronplatzu, a to zejména díky stavbám mnohem kapacitnějších lanovek. Následně se zdvojnásobila i ubytovací kapacita pod Kronplatzem na 110 000 lůžek a hora se stala velkým magnetem údolí Pustertal. Začátkem 70. let zpřístupnila hamburská stavební společnost lyžařské terény nad Suldenem, a to rovněž stavbou velké visuté lanovky. Další pionýr, Leo Gurschler, v této době přišel s projektem lyžařského střediska v údolí Schnalstal. V r. 1974 se rozběhly první vleky i v nových areálech v Ratschingsu nebo v Sand in Taufers pod Speikbodenem. V r. 1975 pak zpřístupnily vleky díky společné iniciativě obcí Innichen, Toblach, Sexten a Niederdorf svahy Helmu v údolí Hochpustertal. Do r. 1980 pak počet lanovek dosáhl 440 a jejich přepravní kapacita se za posledních 10 let zdvojnásobila na 300 000 osob za hodinu.

Stagnuje počet lyžařů, chybí sníh

Prvotní nadšení ale postupně vyprchalo a hektický životní styl, vysoká cena i koneckonců sněhově slabší roky zájem o lyžování v Alpách poněkud ochladily. V polovině 80. let narazil rozvoj lyžování na své hranice – počet lyžařů začal stagnovat a lyžařské dovolené přestaly být takovým hitem. Ani nová vlna snowboardistů a ani carvingové lyže v 90. letech již více nezpopularizovaly zájem o sněhové sporty, ale alespoň napomohly tomu, že nedošlo k většímu propadu zájmu.

Tvrdá konkurence 90. let

Enormní nabídka lyžařských areálů a stoupající nároky na komfort nutí jednotlivá střediska k velkým investicím do stále modernějších lanovek a výkonného zasněžování. Kvalita infrastruktury se stala, narozdíl od letní sezóny, rozhodujícím kritériem hostů při výběru zimní destinace. Na staré vleky a špatně upravené sjezdovky hosté reagují tak, že příště nepřijedou. V Jižním Tyrolsku zakořenila tato jednoduchá úměra velmi časně a díky tomu je dnes ve světovém měřítku na špici co do úrovně lanovek i pokrytí sjezdovek technickým sněhem. V polovině 80. let investovala jihotyrolská střediska v přepočtu okolo 6 mil. EUR ročně do nových lanovek a vleků, zatímco v 90. letech to bylo téměř čtyřikrát tolik – v průměru 22,5 mil. EUR ročně. A jihotyrolská vláda investicím významně pomáhala. Jen v r. 1996 pustila 5 mil. EUR jako přímou dotaci jednotlivým lyžařským areálům. Poté učinila rozsáhlé pomoci střediskům přítrž Evropská komise, která subvence zakázala jako nedovolenou podporu křivící rovnou soutěž alpských oblastí.

Malá lyžařská země uprostřed hor

Jižní Tyrolsko zůstalo navzdory masivní podpoře turismu v absolutních měřítkách spíše menší lyžařskou zemí. V severním Tyrolsku, s nímž do r. 1918 sdílelo společnou zemi, je v provozu 1 200 lanovek a vleků, zatímco v Jižním Tyrolsku v současnosti jen 390, v sousedním Trentinu pak 280.


... A DOMOV (TECHNICKÉHO) SNĚHU

Zřetelný náskok si oblast na jižní straně Alp ovšem vytvořila ve výrobě sněhu a péči o něj, přičemž klimatické poměry s obecně méně srážkami k tomu velmi přispěly. Již v 80. letech bylo zřejmé, že sjezdovky nemohou spoléhat jen a jen na přírodní sníh, kterého bylo v 70. letech přebohatě. Sezóny bez sněhu se staly noční můrou provozovatelů lanovek i hoteliérů. Dva vynalézaví Jihotyrolané si tehdy vzpomněli na americký vynález patentovaný již v 50. letech – sněžné dělo pracující na principu smísení vzduchu a vody. Zaměstnanci lyžařského areálu v Obereggenu, Georg Eisath a Walter Rieder, však nebyli s nakoupeným americkým dělem dostatečně spokojeni, rozebrali jej a pustili se do vlastního vymýšlení. V r. 1987 poprvé zasněžili závodní sjezdovku Saslong v Grödenu a dnes jsou s továrnou Technoalpin světovými lídry ve výrobě sněhu. Jižní Tyrolsko dokáže zasněžit okolo 90 % své sjezdové plochy, což nemělo po dlouhá léta obdoby v žádné jiné alpské oblasti.


Článek byl převzat z časopisu SNOW 57.